Z Mořina deníku amatérského psaní

Z Mořina deníku amatérského psaní - Metafory a další metafory

21. srpna 2018 v 15:00 | Mora


To, s čím jsem tu dneska, možná všechny unudí k smrti. Možná vás to unudí tak, že tuhle stránku okamžitě zavřete a už se sem nikdy nevrátíte. Možná to na vás bude působit divně, ale já mám dneska prostě chuť mluvit o svém spisovatelském životě.

Vyděšeni úvodem? Ano, ale zůstali jste. Tím pádem jste připraveni a ve čtení budete pokračovat. Jen na své vlastní nebezpečí, já vás varovala.

Dneska to nebude nic z toho, co jsem vytvářela za poslední dobu. Je to dost staré dílko. A také to nebude nic, co by se podobalo mému stylu psaní. Je to zkrátka něco úplně jiného… páni, tohle je na mně asi nejzajímavější - dokážu nazvat snad všechno "něčím jiným", abych si připadala rádoby originálně.

Voda, dříve klidná, čistá, ba průzračná, svým šuměním připomínajícím studánku, se opět velmi změnila. Nyní byla dívka svědkyní události, jež spočívala v zakrytí vody tmavou přikrývkou během krátké, za to průlomové chvilky. Obloha se zahalila do půlnočního pláště a jediným, svižným pohybem posledních viděných mraků dotáhla šedý zip. A v tomto stavu se vše zastavilo. Jako by se zasekl ten čas, jenž řídí naše spořádané i nespořádané životy. Jako by se slova, rozvíjející další převratné události, přestala množit na dějové lince.

Vyděšeni ještě víc? Myslím, že teď musíte zírat už kompletně. Mimochodem, ta poslední věta ukázky zní jako z pořadu Věřte nevěřte, nebo se mi to jenom zdá?

"Co to bylo? Pochází to z Marsu? Tos psala ty? Jak tě tohle proboha napadlo?" ptáte se. Můžu vás překvapit a říct, že tyhle otázky jsem už slyšela, když jsem se s touto povídkou objevila ve světě poprvé. Mé odpovědi na ně se ale nezměnily. Na všechno se dá totiž odvětit jedním jediným slovem: nevím. Vidíte, dokonce pochybuji i o tom, že jsem to psala já sama.

Ale budu podrobnější. Co to tedy bylo?

Ukázka z mé první metaforické povídky. Napsala jsem celkem tři a všechny se do slova a do písmene shodují v jedné věci - naprosto všude jsou barvité popisy prostředí. V podstatě tam není jediná věta, která by byla napsána normálně, lidsky. Ne a ne, všechno je přezdobené a květnaté. A v tom je to kouzlo.

Povídka s názvem Štěstí posledního osudu vznikla před rokem a půl, nepamatuji si ten prvotní výboj, jaký stál například u základu příběhu Psáno okem smutku. Tady se mi do mysli vloudil jen ten nápad, že bych mohla zkusit něco takového napsat. Dobře, když přiznám barvu, byl to takový zoufalý pokus o napodobení stylu psaní mého kámoše. Hodně, hodně zoufalý, na jeho perfektní ozdobné popisy nemám. Vždy jsem mu to záviděla, a ačkoli jsem mu opakovala nejméně tisíckrát, že píše opravdu skvěle a že jemnější text jsem snad nikdy neviděla (světě, div se, ale on píše v tomhle směru fakt dobře, má sice i jiné mínusy, ale tohle je zlatý metaforický hřeb - jestli tenhle týpek spadl z nebe, nevím), on si stále mlel svou a opravoval. Uznávám, že tuto stránku máme stejnou. Sebekritika je velmi podstatná, ale všeho moc škodí. Teď jsem šíleně odbočila, nemyslíte?

Tento minipříběh tedy vznikl jako napodobenina, a přestože má pouze 700 slov (ano, fakt jenom sedm stovek), psala jsem ho několik měsíců. A to nekecám. Bylo to opravdu několik hodně dlouhých měsíců. Zamýšlela jsem se nad každou větou, aby z ní sálal poetický styl. Přirovnání jsem hledala ve všem, čerpala jsem inspiraci z čehokoli - i z hrnku kafe vedle mě (zmínka o kávě je tady zas) jsem dokázala něco vytáhnout. Když člověk píše ve dvě ráno, vidí nápady všude. Vážně všude.

Děj jsem vymyslela za pochodu, v podstatě tam o nic nejde a to, co se stane, ve výsledku ani nemá žádný zvláštní důvod. Zápletka tam tedy prakticky není, což je divné, když se jedná o povídku, co? Tam by přeci zápletka být měla, ale tady jde o jednoduchý popis rychlé události. Byla to zkouška mých schopností a já tou dobou uznala, že jsem ve své domácí "zkoušce" obstála. Když mou povídku velmi dobře ohodnotili i na odborném webu saspi.cz pro začínající autory, byla jsem šíleně překvapená a zároveň šťastná.


(Wattpad cover!)

K velkému údivu jsem s tímto dílkem spokojená i teď. A to se často nestává, sebekritika je jedna z mých podstatných vlastností (to už jsem zmínila výše, no ne?). Štěstí posledního osudu tedy považuji za takový velký mezník své spisovatelské éry. Předtím to bylo zlé (věřte mi, opravdu mi věřte, na tu postiženou teen fikci s hrůzou vzpomínám ve dne v noci), ale když jsem vypustila na světlo světa tohle, evidentně se něco stalo a můj styl se změnil. Ano, trvalo mi, než jsem našla tu techniku, formu psaní, která by mi vyhovovala a seděla. Troufám si ale říct, že teď už nastala ta správná doba a můj styl se alespoň trochu ustálil. Jak jsem si všimla, už mám pár věcí, které se dlouho nezměnily a považuji je za takovou charakteristickou vlastnost svého psaní. Jak se to ale může ještě celé změnit, je přeci jen ve hvězdách.

Štěstí posledního osudu je tedy má srdcová povídka a má otázka na vás je jednoduchá. Překvapeni? A zeptám se i na něco jiného: Máte i vy nějaká dílka, se kterými jste spokojení i po dlouhé době? Něco, u čeho si řeknete "jo, tohle jsem napsal/a fakt dobře!"?

Podobné povídky jsou ještě dvě, a pokud vás ta dnešní nějak zaujala, najdete ji na mém Wattpadu ve sbírce Uschováno v barvách, ve které jsou i ty ostatní.

To by bylo pro dnešek vše. Užívejte zbytek prázdnin. Už se nám to krátí!

Prosím o vaši podporu i na Facebooku!


Mora Leray


Z Mořina deníku amatérského psaní - Psáno okem smutku

7. srpna 2018 v 13:45 | Mora
Dobré odpoledne, drazí návštěvníci! Počkat, to je na mě moc formální. Prostě mě všichni poslouchejte, dnes to tady provoníme detailním stylem psaní!

Druhá část Mořina deníku je tu. Na co se zaměříme dnes? Chtěla bych se věnovat své povídce Psáno okem smutku, která vznikla minulé léto. Už jen ten název vám musí říkat, že to nebude nic radostného. S postavou si protrpíte všechno, co jen jde… no, ale to zatím řešit nebudeme.

S tímto skvostem jsem začínala přesně před rokem. Příčina a celkový průběh psaní POS jsou dost zajímavé věci (bude vám nad tím rozum stát, to mi věřte). A já si třeba dnes konečně připustím, že to takto opravdu vzniklo - stále tomu nemůžu uvěřit. Za srdceryvným příběhem o šíleně nešťastné lásce, utajených a skrytých pocitech a malých lžích stojí totiž naprostá prkotina.


(Moje skříňka pro amatérskou tvorbu - až na toho psa a figurku Grella jsou tam hlavně příběhy a informace k nim!)

Pamatuji si to jasně. Seděla jsem s mobilem v ruce a psala si s pár lidmi, neměla jsem co dělat, pohnout se svými dalšími příběhy jsem prostě nechtěla a ani na čtení nálada zrovna nebyla. A najednou mi přišla zpráva, která vůbec neměla být urážkou, ale pro mě to... urážka byla. Když se na to podívám zpětně, vůbec nevím, proč jsem se urazila a proč jsem si to vzala tak osobně (ale neřeknu vám, co to bylo, ani za milion let, protože vím, že ten člověk sleduje můj blog, a já sama se ještě teď chci jít zahrabat do hnoje, když si na to vzpomenu). Každopádně ale díky tomu vzniklo Psáno okem smutku, tedy jeho hlavní část.

Dále to pokračovalo tímto: Vztekle jsem odhodila mobil na postel, otevřela Word a začala jsem psát. Dělám to vždycky, jakmile mě něco vytočí. Psala jsem půl hodiny v kuse, bez přestávky, myšlenky se hrnuly ven… a nakonec jsem před sebou měla šílený citový výlev, který byl zmatenější než cokoli jiného. A představte si, že tento text byl základem všeho.

Soubor jsem uložila a nevracela jsem se k němu, asi bych se k němu ani nevrátila, kdybych o dva týdny později nepřemýšlela, s jakým příběhem začít. V ten moment jsem si vzpomněla na svůj dřívější dopis a měla jsem jasno. Co z toho udělat povídku? Co z toho udělat něco, co bude obsáhlejší, bude to působit na čtenáře smutně a bude to úplně jiné, než píšu obvykle?

Z toho citového výlevu se stala klíčová část Psáno okem smutku a zbytek jsem už domyslela. Strávila jsem několik hodin rozebíráním zápletky, občas jsem končila i kolem čtvrté ráno, usínala v pět a budila se večer, kdy jsem opět usedávala k počítači se všemi ručně napsanými poznámkami. Tenhle styl života byl divný a ničilo mě to, ale když jsem jednou začala, už jsem nedokázala přestat. Takto vypadal jeden můj týden a děj POS byl najednou dokončen.

"A o co v té povídce teda šlo?" ptáte se. Nebojte, hezky zlehka, dostaneme se k tomu, dnes to bude ještě dlouhé.

Hlavní postava dostala jméno Sára, ale nikdy jsem nedokázala odolat dojmu, že jsem to ve skutečnosti já. Přeci jen… to kvůli mně Sára vznikla.

Dějová linka se odehrává jen pár hodin, avšak je proložená ukázkami minulosti.

Ve zkratce… Sára se rozhoduje, že pouklidí půdu a že se pokusí najít tvorbu svého otce, který byl básník, ale před několika lety zemřel. Nakonec se to pořádně zvrtne - Sára místo hledaných básní najde zlatý medailonek s dopisem, který napsala ona sama před několika lety, a ten spustí návrat všech jejích bývalých myšlenek. Vrátí se jí příběh její nešťastné lásky s Frederikem, pocity se jí míchají, ale i tak nezvládá odolávat touze podívat se po dalších dílech skládačky, protože si vzpomíná, že toho napsala více. Najde několik jiných dopisů, čtenář díky tomu postupně poznává minulost a Sára je znovu na dně. Nakonec se vše uzavírá dalším dopisem, který Sára napíše hned po jisté události, již teď nechci příliš rozepisovat. Pápá, hotovo, konec šmitec.


(Wattpad cover!)

Divný návrh, říkáte si? Vím o tom. A to jste ještě neviděli ten prazvláštní styl psaní, který jsem celou dobu používala (každopádně vás o to neošidím, za chvíli tu něco bude). Psala jsem šíleně detailně, každá prkotina mívala samostatnou větu, květnaté popisy se u mě vyskytovaly na každém řádku, často se tam nacházela extrémně divná slovní spojení, která mi teď zpětně ani nedávají smysl. Divím se, že to na Wattpadu sklidilo úspěch. Povídka se líbila a našla si své čtenáře. A teď se na to můžete podívat i vy. Přikládám krátkou ukázku, kterou mám z celého příběhu asi nejraději.


Teď šlo všechno mimo ni. Její vesmír se odpojil od vesmíru celého světa a prožíval svůj vlastní život. Sáře bylo teď jedno, že přišla něco hledat a že přišla poklidit celou půdu.
Potřebovala nutně dolů, dolů do svého pokoje.
Potřebovala se navrátit do současného světa.
Potřebovala zalehnout do své postele.
Potřebovala se přikrýt peřinou a zabránit realitě, aby k ní pronikala.
Doslova dosprintovala k padacím dveřím a vyskočila jimi do chodby. Nějaký žebřík neřešila, což sice bylo nebezpečné, ale z dalšího úhlu pohledu i velmi pochopitelné.
Dopadla na podlahu.
Trochu ji rozbolelo zápěstí.
Ale nevadilo jí to.
Rozrazila dveře do svého pokoje, až měla dojem, že vypadly z pantů. Poté s nimi bez ohledu na to, jestli jsou v pořádku, opět bouchla tak silně, že kdyby byli její rodiče doma, asi by ji na místě vystěhovali.
Záhy skočila na postel, načež hlavu zabořila do polštáře.
Toto ji pohlcovalo. V hlavě se jí opakovaly především části posledního dopisu, pokaždé ale jiné.

Tvůj život byl totiž změněn jistou dívkou. Jmenovala se Olívia.
Záblesk světla, jenž mi říkal, že opět objevím východ ze spleti pocitů, lhal.
Nesnažila jsem se obhajovat, nemělo by to smysl. Už bys mi nevěřil.

Ne, musím z tohohle ihned pryč, pokárala se v duchu. Jiná cesta nevede. A ani neexistuje.
Proč jen dnes chtěla ochutnat nebezpečné, zakázané ovoce okořeněné její minulostí? Proč neposlechla ten maličkatý kousek své mysli a nenechala své věci tam, kde je našla?

...

Tak to by bylo k další části této rubriky. Pokud vás povídka čirou náhodou nějak zaujala, najdete ji na mém Wattpadu.

Určitě budou ale ještě další takovéto články. Mám v plánu se zabývat i svým začátkem psaní, který opravdu stojí za to, protože má historie spisovatelských děl je hodně, hodně, vážně hodně dlouhá, a zároveň se rozhodně pustím i do rozebrání své prvotní metaforické povídky Štěstí posledního osudu, jelikož i její minulost je dost bohatá.

Příště se ale můžete těšit na recenzi, protože se blížím ke konci Jedné želvy za druhou!


Prosím o vaši podporu i na Instagramu a Facebooku!


Mora Leray

Z Mořina deníku amatérského psaní - Na čem teď pracuji?

21. července 2018 v 15:15 | Mora
Existuje určitý rozdíl mezi bloggováním a psaním jako takovým. Vím to, protože ačkoli to tak možná nevypadá, věnuji se obojímu.

Příběhy (a to všeho druhu, vážně jakékoli) jsem začala psát už jako malá holka. Od povídky, kde jsem vylíčila situaci, že na mou školu přišel mimozemšťan a nakonec raději opustil celé město jen kvůli kamarádčině výhružce, jsem se - doufám tedy - hodně zlepšila. Ačkoli ta postižená teen fikce aka romance, kterou jsem ještě před dvěma lety začala vydávat na Wattpadu pod názvem Pomstychtivé léto a pak ji po třech měsících pro veřejné bezpečí radši stáhla, by mohla mluvit o opaku.

Abych ale byla přesná. Za poslední dobu už jsem si navykla na určitý styl, který už asi měnit nebudu (i když člověk nikdy neví, kam ho jeho cesty zavedou). Není to to typicky sarkastické vyjadřování, které používám tady na blogu, výhradně v recenzích, i když nějaký ten náznak tam občas taky bývá.
To, co ze mě padá tady, je sice názorování od srdce a čistě z mojí hlavy, ale zároveň je to taky první blbost, která se mi v mozku utvoří. A to někdy není úplně nejchytřejší výrok. Jak se to říká? Mluvím tak, jak mi huba narostla až na to, že tady je to v psané formě.

Co už ale, vím, že si mě neumíte představit jako spisovatelku (já sama sebe nedokázala vidět ani jako bloggerku, když na to přijde).


(Zatím je ta kniha skvělá jen tak mimoděk...)

Už nějakou dobu pracuji na jednom dobrodružném příběhu. Námět na něj jsem vymyslela minulé léto během svým "bez wi-fi" dnů, ale začala jsem ho psát až někdy v březnu 2018.
No jo, je to nedávno, to vím, navíc jsem toho zatím ani nenapsala tolik, protože je to věc, kterou se probírám ve svých volných chvílích (a těch v posledních měsících moc není). Teď mám nějak dvanáct tisíc slov a zatím jsem tak v polovině hlavní zápletky.
Abych si to ještě celkově zpestřila, všechny postavy dostaly italská jména, i když tam nijak zvlášť není kladen důraz na italské prostředí - to se bude ještě upravovat. Zatím se to odehrává prostě "někde".

Každopádně to chce na závěr i nějakou ukázku, takže sem přihodím svou oblíbenou část - scénu s poetičtějším nádechem mezi dvěma mými milovanými postavami, na kterou jsem asi nejvíce hrdá.

Rina ležela v trávě, pohled upřený na oblohu posetou hvězdami a představovala si, že je jednou z nich. Že shlíží dolů na zemi a pozoruje vše, co se děje. Vždy byla zvědavá a chtěla vědět, co nejvíce mohla. Kdyby byla hvězda, viděla by všechno, věděla by o všem. Měla by dokonalý přehled. Často o tom snila, možná více, než by bylo zdravé.
Z jejích obrazů mysli ji vyrušil pohyb vedle ní. Tráva zašuměla, jak si na ni někdo lehl. Nemusela se ani dívat, aby věděla, že to je Siro. Jeho by poznala kdykoli.
"Co tam vidíš?" zeptal se.
Když natočila hlavu na stranu, Siro se díval na oblohu. Naskytl se jí pohled na jeho tvář ze strany, kterou měla už beztak dobře nastudovanou. Překvapilo ji, že v jeho černých vlasech, černých jako vraní peří, se začaly rýsovat nepatrné zrzavé nitky. Jeho původní barva prosvítala.
Ze zrzavé přešel na černou poměrně nedávno. Nedokázal se smířit s tím, jak "děsně mu celá hlava na dálku svítí", jak s oblibou a zároveň nechutí často říkal. Rin uznala, že mu černá sluší víc. Vypadá v ní víc… prostě víc jako ten typický, sarkasmus milující Siro. Sedí mu to. Možná až příliš, je s tím nebezpečně pohledný.
Nedala se vyvést z míry a stočila oči zpět k obloze. "Nekonečně mnoho věcí, které nejsou vidět nekreativním okem," řekla a náhodně vybrala jednu ze svých myšlenek. "Představuji si to jako neskutečnou, obrovskou malbu. Nechápu, jaký malíř dokázal vytvořit něco takového, a můžu jenom hádat, co tím chtěl říct. Vidím to jako hluboké moře tmavě modrého zoufalství a ty zlaté hvězdy na něm jsou symboly naděje. I když to vypadá bledě, jiskra naděje se vždycky ukáže, ačkoli se už nemusí splnit."
"Zajímavá teorie," podotkl a Rin věděla, že mu na rtech pohrává úsměv.
"Já v tom vidím něco jiného," prohlásil najednou tlumeně. "Když jsi začala s tou malbou a malířem, mně to přijde taky jako obraz. Ale nedokončený. Přijde mi to jako nedodělané pozadí. Hvězdy jsou bílé plátno, které není správně zamalované. Jako kdyby tím autor chtěl snad říct, že nemá cenu něco dodělávat. Že něco se prostě dodělávat nemusí. Že se to někdy v budoucnosti samo přetvoří."
Rina uznale kývla hlavou. Aby byla upřímná, tato myšlenka ji nenapadla. Představit si nebe jako něco nedokončeného… kdo ví, asi oblohu brala vždy jako hotovou věc, která se už nijak upravovat nedá.

A co vy, bloggeři? Věnujete se i psaní příběhů či poezie, nebo se zajímáte čistě jen o články a recenze?

Na závěr fotka mého letního pracoviště - to je tak, když trávíte prázdniny v zapadákově.


Mora Leray
 
 

Reklama