Rychlovky

Stará známá klasika - Lakomec

11. května 2018 v 20:11 | Mora

Lakomec - Molière
Špetka klasiky

Dřív jsem si myslela, že zrovna Molière je jméno, které by se nám mělo s něčím spojit a které je fakt známé. Ale… asi jsem se trošku spletla.
"Ňákej spisovatel hádám." Takhle totiž zněla odpověď mé kamarádky, když jsem se jí jen tak v žertu zeptala, jestli ví, kdo to ten Moliére vlastně je. Nejvíc mě překvapilo, že ona tu svou větu myslela vážně. A jakože... já nechápala. Holt ve 21. století zájem o literaturu silně upadá a já bych se s tím měla smířit.


Teď už ale k této krátké rychlovce, která začíná od nuly a od začátku.

To, že mi jméno Harpagon několik týdnů leželo v žaludku, v hlavě a ve všem ostatním, co vůbec v těle existuje, se mi nijak nezamlouvalo. Blížící se povinná četba mě k té držgrešli dokopala ještě víc, než bych čekala.
Když se řekne Harpagon (pokud se pohybujeme v literárním světě), měl by se nám v mysli hned objevit takový signál, který značí výkřik typu "áha, stará klasika na scéně!". A v tomhle případě je to Lakomec, klasická komedie od francouzského dramatika Moliéra z roku 1668. Dobře, tolik informací zas nepotřebujete, čímž samozřejmě neříkám, že je na škodu si toho pamatovat víc.
Já si v těchto dílech osobně vždycky libuji a teď to nebylo jiné. Vtipné, dobře podané, postav sice dost, ale vzhledem k tomu, že je to psané formou scénáře, čtenář vše pobírá velmi dobře.
Co se týče vydání, ze kterého jsem Lakomce četla… radši se ani neptejte. Stačí prohlásit, že jsem měla v rukou devadesát áčtyřek papíru a postupně je odhazovala na vedlejší hromádku. Z tohohle spisu už to nečtu nikdy, hotovo konec.
Každopádně jsem se bavila. Přečetla jsem celou hru za pár hodin a stěžovat si vážně nemohu. Líbí se mi to.
Je to prostě klasika, která patří k takovému všeobecnému základu. Co víc říct… chápu, že je to tak uznávané. Doporučuji. A neznalcům čtyřicetkrát víc.

Mora Leray

Horizontální prokrastinátor a jeho super pořádek - Umění prokrastinace

22. dubna 2018 v 19:21 | Mora

Umění prokrastinace

John Perry

- doba čtení: pár hodin
- datum vydání: 2013

Výsledek obrázku pro umění prokrastinace

Kdybych se před několika dny nezastavila v knihovně u oddělení psychologie, asi bych se k této knize v životě nedostala. Slovo prokrastinace je pro mě takový magnet, protože jsem ho pochytila před rokem od svého kamaráda, který ho používal (hlavně v humorném a sarkastickém spojení) až příliš často. Takže jakmile jsem zahlédla název psaný červenými písmeny, vyhlížejícími na mě z poličky vedle nějakých rad pro zlepšení osobnosti, neváhala jsem a vytáhla si knížku ven. A nelituji toho.
Vážně musím uznat, že to bylo velmi příjemné čtení. Vtipné, pohodové, klidné, poučné… Dílko se mi moc líbilo, hlavně jeho humorná forma. V některých částech jsem se skutečně našla, což tedy nevím, jestli je zrovna dobrá informace, ale budiž. Naštěstí nemohu říct, že jsem naprostá prokrastinátorka, to je mé jediné štěstí.
Takové typy knih většinou nečtu (fantasy - můj život), ale mám za to, že je někdy dobré mrknout i na něco jiného. A tentokrát to byla ohromně zajímavá zkušenost.
S většinou názorů, které v knize jsou, souhlasím. Především se mi zamlouvá uvedení faktu, že se prokrastinátoři dělí na horizontální a vertikální, přičemž tyto dva tábory mezi sebou válčí. Nemohu říct, že to není pravda. Sama znám hned několik tzv. vertikálních organizátorů, kteří si s horizontálními ve všem absolutně protiřečí.
Myslím, že kniha za přečtení stojí. Ačkoli ke konci trochu ztrácela dech a vtipných příkladů ubývalo, vydržela jsem až do závěru a čtení si přesto užila. Zkrátka se mi to líbilo, i když to bylo něco zcela jiného, než čtu normálně.

Mora Leray

Rychlovka: Skrvna a Podivná knihovna

2. dubna 2018 v 20:35 | Mora
Zdravím všechny své čtenáře i nečtenáře, dneska to bude trošku netradiční. Už jen to, že začínám pozdravem, je asi pořádný šok. Nebojte, mám pro to své důvody.
Během dnešního dne jsem přečetla dvě krátké knížky, na které bych asi nebyla schopna udělat samostatnou recenzi. Rozhodla jsem se je nacpat do jednoho článku, protože mé názory na ně nejsou nijak extrémně dlouhé. Takže prostě tak (to zní divně, já vím).

Skvrna


  1. krátká hororová povídka
  2. asi 70 stran
  3. od autorky Gillian Flynn
  4. prý světový bestseller
Jak hodnotím?

Jak to jen říct? Ze začátku jsem myslela, že to hodně rychle zavřu, protože mi to asi způsobilo trauma (nebo já nevím co). Měla to být hororová povídka a já se ptám na jediné: Kde přesně to byl horor? Možná tak ten začátek a drobná porce duchařiny.
Ještě že jsem si Skvrnu nekoupila a jen si ji vypůjčila z knihovny, něco takového bych ve své domácí knihovně asi nestrpěla.
A co se týče celého zmatku při rozuzlování... to bylo tak chaotické, že jsem se málem ztratila v tom, co se vlastně stalo a co ještě ne.
Bylo to krátké, takže jsem se na závěr dostala rychle. Číst se to dalo, ale valný dojem to na mě neudělalo. Od světového bestselleru bych čekala víc.
Jedním slovem - divné.

Podivná knihovna

Výsledek obrázku pro podivná knihovna

1. krátká hororová povídka
2. něco přes 60 stránek
3. od japonského autora Harukiho Murakamiho
4. otázky života

A jak hodnotím?

Shrneme si to jedním slovem, dobře?
Zajímavé.
Opravdu jsem byla překvapená, protože jsem od této krátké povídečky moc nečekala a mé počáteční mínění také nebylo nijak zvláště valné. O to více jsem ráda, že jsem se do Podivné knihovny pustila již dnes. Za půl hodinky jsem ji totiž přečtenou odložila.
Děj, jenž se mi ze začátku zdál úplně zmatený, mě nakonec chytil a na otázky, které jsem si při čtení pokládala, jsem postupně nalézala odpovědi.
Vážně se mi to líbilo, je to působivé, chvílemi dost nepravděpodobné a občas děsivé. Ale celé dílko je propleteno otázkami života, což vypovídá o jeho hloubce, i když je povídka hodně krátká. Doporučuji.
 
 

Reklama