Rádoby hluboké myšlenky

Kapky vzpomínek

14. března 2018 v 7:18 | Mora
Vzpomínky. Život. A opět vzpomínky.
Jsou všude, ačkoli se jim někdy snažíme vyhýbat. Najdou si nás kdykoliv. A je jedno, jestli to jsou ty radostné, které si rádi zopakujeme, či ty, díky nimž se nám zhroutil celý svět jako nestabilní domeček z karet.
Můžeme se snažit zapomenout na něco... na něco, co se nám nelíbilo. Pak si myslíme, že se nám to povedlo. Jenže najednou před nás přiskočí vzpomínka a v hlavě nám opět roztočí důvěrně známý kolotoč chaosu. Náhle jsme zase na začátku našeho zamazávacího procesu. Nejde to tak snadno, v podstatě to nejde vůbec, pokud se snažíme zapomenout na něco, co je silnějšího rázu.

Představme si vzpomínku jako jednu velkou kapku. Každá je jiná, jedna září veselými barvami, protože nám odkazuje na nějakou šťastnou událost. Z další vychází přirozený smutek, na který bychom nejraději vůbec nevzpomínali. A ta z mnoha ostatních je čistá, prázdná - ukazuje událost, která nám postupem času začala blednout, aniž bychom to chtěli.

Tyto kapky jsou nakupeny v naší mysli ve sloupečcích, ve všech koutech, smíchané dohromady.

Nejsnadněji zapomeneme na věci, které bychom si chtěli pamatovat navěky. Ty, jež chceme z našeho života vypustit, z hlavy nedostaneme. A když už se nám to povede, vždy existuje alespoň jedna věc, která nám to dokonale připomene. A to už je smůla. Či snad prokletí?

Mora Leray

Když je maska přetvářka

6. března 2018 v 6:48 | Mora
Každý z nás se někdy přetvařoval.
Dělal, že je někdo jiný. Na někoho si hrál. Nasazoval masku, aby na něm nebylo poznat, že ho něco trápí. Všichni do jednoho to známe.

I kdybychom žili v minulém století, tímto si projdeme. Vždy existoval smutek, který nechtěl být dáván najevo. Vždy existovala všemocná touha, jež se musela skrývat pod pokličkou.

Maska. Tak prostá, ale přitom má mnoho podob.

Pamatuji si, kdy jsem si nasadila svou první masku. Bylo to na základce a já se poprvé zamilovala, nyní to považuji za dočasné pobláznění smyslů. Každopádně to byla přetvářka, usmívala jsem se a povídala si s lidmi. Když jsme ale najednou v konverzaci narazili na lásku, nějak jsem to přešla. V hloubi mysli jsem ale měla utvořený obraz onoho chlapce, který mi dříve ukradl srdce. Trochu se za to teď stydím, ale co už. Tu dobu už nelze vzít zpět a přemluvit své dřívější, pomatené já... obávám se, že to by nešlo.

Maska bude kolem nás vždy, někdy se s ní setkáme přímo, někdy nám skočí do obličeje a někdy... někdy po ní dokonce sáhneme dobrovolně. Častěji si ona vybírá nás, než si my vybíráme ji.
 
 

Reklama