Knihomolkou na život a na smrt

Ideální doba na čtení aneb Dobré ráno, dobrou noc

Čtvrtek v 10:46 | Mora
"Co tam vidíš, Bene?" zeptala se Francesca.
Rina se lehce uchechtla, když jí došlo, že se Ben bude snažit vyplodit nějakou duchaplnou větu, ale stejně to nakonec vzdá.
"Černo." Fajn začátek.
"Zkus to trochu rozvinout," pobídla ho Rin.
"Vidím černočernou tmu."
"Tohle zní, jako kdyby to řekla tady má milovaná kamarádka," konstatoval Siro a trhl hlavou směrem k Rině. Šlehla po něm pohledem. Pako.
"A ty hvězdy tam nevidíš, Bene?" divila se pobaveně Francesca.
"Ne, mám zavřený oči."

Další letní teplý den a Mora si i přesto vychutnává hrnek horkého kafe. K těmto článkům to už asi nějakým způsobem patří, káva má v sobě zrnka inspirace a v tomto vedru ze mě múza vyprchává mnohem rychleji než v normálních teplotách. Ukázka na začátku vás měla překvapit, takže doufám, že se mi to povedlo (konec konců… mně se to povede vždy... samochvála smrdí, já vím). Určitě vás překvapila stejně jako mě dnes ráno, když jsem zjistila, že V záplavě knih je BLOGEM DNE! Nechápu to, ale jsem šíleně šťastná, takže děkuji, že mi dal blog.cz šanci se ukázat!

Tím jsem odbočila od původního tématu. Dnes se budeme věnovat věcem knižním a otázka pro tento nádherný čtvrtek zní: Jaký čas ke čtení je můj nejoblíbenější?
Nebo kdybychom to podali trochu lidsky: Kdy se mi čte nejlépe?

Já bych popravdě mohla číst kdykoli, protože knihy ke mně patří tak jako hrneček patří k podšálku z nějaké nóbl sady (přirovnání na úrovni). I tak mám ale nějaké výhrady k tomu, co se ideální čtecí doby týká.

Asi to tentokrát zase seřadím do bodů.


1) Miluji čtení před spaním jako každej normální člověk.

Tady se asi není čemu divit. Večer je klid. A když vezmu v potaz, že chodím většinou spát až po půlnoci, je u nás vždy hrobové ticho. Tím pádem - opravdu! - není nejchytřejší číst si nějaký horor, po kterém už neusnete, protože vás začnou užírat myšlenky, že vás v té tmě něco zabije, a vy pak několik hodin ležíte v bojové pozici, připraveni na útok temných stínů.

Bohužel je tu pak taky ten problém s ranním vstáváním. Asi všichni známe ten pocit, kdy si jasně říkáme, že přečteme už jen jednu kapitolu, hned potom zhasneme a pápá, dobrou noc. Hm, jasně, tomu věří každý. Od té doby, co jsme to řekli poprvé, uběhla už hodina, kapitol přešlo místo jedné devět a my usínáme s knihou položenou na obličeji, jelikož o tom ani nevíme. To probuzení ráno je super (to bylo sarkastické super, čehož jste si, vyloženě doufám, všimli). Navíc není ta knížka ani založená, takže nás čeká dlouhé hledání správné stránky.

I přes všechna tato negativa, mám toto čtení asi nejraději. Tou dobou je vážně ticho - a to já při procházení dějovou linkou potřebuji.

2) Probudím se, ani se nezvednu a už mám knihu v ruce.

Sama nevím, odkud se vzalo tohle, ale… dělám to už dlouho. Kvůli tomu třeba vůbec nesnídám, protože jsem schopná dvě hodiny ležet a klidně si číst. Asi mám po ránu pořádnou čtenářskou náladu. To je asi znamení, že ve mně sídlí knihomolův duch každou vteřinu každého dne.

Navíc jsem se přistihla, že mám takhle časně i větší trpělivost s knihami, ze kterých nejsem příliš nadšená. Všímám si mnohem většího množství nedostatků (no, to vlastně znamená, že se budím do nového dne i jako totální kritička, co?) a mé poznámky ke knize jsou potom obsáhlejší. Třeba počet dodatků k Bodyguardce, kterou mám rozečtenou teď, se za dnešní ráno zvýšil o deset řádků, takže to nakonec nebude tak kladné, jak jsem doufala.

Ranní čtení je skvělé! Celý den jste pak nastartováni. Možná vás to dokonce vzbudí víc než nějaká rychlá rozcvička, protože hned z kraje dne musíte přemýšlet.

3) Po obědě se čte dokonale, s hrnkem kafe ještě líp.

Že vy už mě máte za závisláka na kávě, co? Když si spočítám, kolikrát jsem to musela ve svých článcích (a hlavně v tomhle!) napsat, už to asi vypadá na poruchu. Naneštěstí přiznávám, že bez kafe by můj život nešlapal tak, jak šlapat má.

Zkrátka… po obědě je takový ten čas, kdy nemáte chuť moc co dělat, protože se vám v žaludku tráví jídlo, které jste zkonzumovali. A čím jiným trávení podpořit? Přece knihou! Takže mazejte číst!


(Já včera trávila například u Bodyguardky...)

4) Takovej ten pěknej podvečer…

Tohle se mi líbí jenom v zimě, když se už dříve stmívá. To vždy sedím zevnitř (zvenku asi ne) na okenním parapetu a pozoruji tu tmu, na klíně knížku. Miluji tenhle pocit.

5) Zpříjemnit si cestu do školy či do práce je taky fajn.

Je to ale fajn pouze do té doby, pokud nezapomenete vystoupit a nepřejedete zastávku. Pak totiž propadnete panice, že nestíháte, a děj knihy jde stranou.

V podstatě jsem ale schopná číst opravdu kdykoli. Knihomolové to tak mají - je jim naprosto jedno, kdy se ponoří do těch úžasných knižních příběhů. Každý z nás má ale nějakou dobu, kdy to miluje nejvíce.

Příště se můžete těšit na recenzi, protože se blížím ke konci Bodyguardky!

A nezapomeňte soutěžit na Instagramu! Smrtku od Neala Shustermana může vyhrát kdokoli z vás!



Mora Leray

Jak to má Mora s výběrem knih?

15. července 2018 v 23:15 | Mora
Další klidnej večer s šálkem kafe v ruce a Mora se po hodině přemýšlení konečně rozhodla, že začne se slíbeným článkem.

Kdo sleduje můj Instagram, moc dobře ví, že mám teď napilno. Plnění letní sedmičky jsem vzala dost vážně, takže už vlastně louskám čtvrtou knihu ze seznamu. Navíc chystám i "tajemnou osmičku", což je dílo, o kterém nevíte vůbec nic, ale během léta se k němu rozhodně dostanu, protože mě k němu dohání povinná četba. Jo, mám v plánu sfouknout povinnou četbu včas díky tomu, že to slíbím vám. Chytré, co?

Za týden u mě v pokoji navíc proběhne drsná rekonstrukce, při které se předělá snad všechno možné. Modré stěny půjdou na bílo, přičemž na jednu se dá i tapeta, po níž pokukuji už několik let. Koberec odhodím pryč, aby byla konečně vidět podlaha, která vypadá úžasně a já nechápu, proč tady tu divnou žmolkovitou věc, co si říká koberec, vůbec mám.
Po dvou letech v té dětské kleci si budu ve svém pokoji připadat jako já, jako Mora, jako šílená knihomolka a amatérská spisovatelka se silně popletenou hlavou.
Kvůli této rekonstrukci budu mít chvilku problém s připojením na internet, ale doufám, že to nějak vyřeším. Něco snad zvládnu přes mobil (takže o fotečky na Instagram se určitě postarám) a občas můžu přijít s psíma očima za mamkou a prosit ji, aby mi půjčila její přenosnou flešku od T-mobilu (teda myslím, že to je od tohohle operátora). Navíc přes tento kolaps budu úplně mimo domov, což tak nějak znamená, že budu pořád jen číst, připravovat články a vymýšlet design, který hodlám už nějakou dobu změnit a který bude k blogu sedět mnohem více. To, co je tu teď, je totiž stále můj prvotní výboj z Photoshopu, když jsem se Záplavou knih začínala.

To by bylo k úvodu, teď pojďme k tomu podstatnému. Tématem dnešního článku je to, co pro mě bývá podstatné u knih hned na první pohled. Takové rozhodnutí, jestli tomu mám dát šanci, nebo ne.

Vezmeme to v bodech, co vy na to?


1) Název musí být pecka, protože jinak autora odsoudím za nedostatečnou originalitu.

Tohle je něco, co řeším hodně. Když procházíte knihkupectví, tak si většinou všímáte dvou věcí - obálky a nápisu na ní. Pokud vás i název naprosto šíleně vyvede z míry, je to znamení, že byste tuto knihu měli začít zkoumat podrobněji.

2) I dobrá obálka není na škodu.

Kdo v dnešní době neřeší grafický vzhled? Neříkám, že je to ta hlavní věc, která by nás u knihy měla zajímat, ale přiznejme si to - když je přebal krásný, neláká nás to ještě víc k tomu určité dílko otevřít? Například takových Šest vran je jedna z těch knih, které mě nadchly svou obálkou a která je vlastně i jednou z mých nejoblíbenějších knih vůbec.

Toto byla spíš ta otázka prvotních dojmů, zbytek je z jiného soudku.

3) Pokud mi nesedí námět a žánr, automaticky odkládám.

No, tohle platí jen v případě, že je to kniha, kterou si zvolím sama. Ve školní povinné četbě po nás občas chtějí něco, co není úplně můj šálek kávy, a musím pak teda číst například Staré řecké báje a pověsti, které nemám ráda ani za milion, i když jsem se k nim snažila najít si cestu už několikrát.
Takže při výběru potřebuji námět, který zní naprosto úžasně a zároveň jde ruku v ruce s žánrem, jenž mi není nijak proti srsti. Což je docela snadné, když si uvědomím, že mám ráda téměř všechny žánry.

4) Záleží mi spíše na poutavém úvodu než anotaci.

To koukáte, co? Možná jste si mysleli, že anotaci řeším nejvíc, ale ono to tak není.

Jasně, poutavá, úderná a skvělá anotace, která nám nastíní, o co se bude jednat a doslova nám vyrazí dech, je výborná věc, ale sama vím, že napsání dobrého popisu je někdy dost složité. Osobně anotaci využívám k tomu, abych odhadla žánr, jaký bude kniha mít. Hned potom si jdu přečíst prvních pár vět - a přesně tady je to poslední místo, kdy se rozhoduji, jestli to zaklapnu a odložím zpátky, nebo jestli se do toho pustím.

A tohle je vlastně všechno. Pokud má kniha trefný název, obálku, která nedonutí přivřít deset očí, sedí mi žánrem, líbí se mi její námět a zaujme mě začátek, je to četba, na kterou bych se měla vrhnout.
Samozřejmě jsou tu i výjimky - někdy jdu po svém tzv. "výběru naslepo", co dělám v knihovně a který spočívá v tom, že vždy náhodně vytáhnu jednu knihu, na kterou se pozorněji podívám až v pohodlí domova.
Nebo taky ta věc, že si někdy nechám něco doporučit, po prvním zkoumání mě to příliš nenadchne, ale nakonec se do toho stejně pustím, protože chci vědět, kde přesně je schované to kouzlo, které moje známé tak zaujalo.

Co se ale týče základu, ty horní čtyři body jsou přesné.

Můžu to ukázat třeba na Renegátech.

1) Název je pecka. Tečka. Tady fakt nemám co dodat.
2) Obálka je perfektní, skvěle odpovídá sci-fi a temnější atmosféře, která příběhem celou dobu prochází.
3) Námět jsem ohodnotila jako výborný (a zatím je i jeho zpracování skvělé. Že by další kladná recenze?) a sci-fi žánr mám ráda, takže fajn.
4) První stránka knihy mi hned řekla, že toto bude četba pro mě. Anotace mě v tomto případě tolik nezaujala, ale zvládla mi nastínit část děje, který se mi zamlouval už od začátku.

A jak to skončilo? Momentálně tu knihu čtu, což je asi extrémně překvapivé, že?

Krásný zbytek večera, moji drazí mimozemšťané!


(Sušenky s Renegáty na závěr...)
Mora Leray

Mořina záležitost - Stinné stránky knihomola

10. června 2018 v 11:11 | Mora
Být knihomolem je někdy úžasné a někdy naopak naprosté šílenství. Zvláště v dnešní době, kdy frčí závislost na mobilech a mezi mladými se milovníci knih hledají poměrně složitě. Jasně, jsou i výjimky, ale řekni mi, poutníku, kolik jich ve svém nejbližším okolí máš? Já mám totiž známosti jen odtud z blogu a z různých knižních stránek. To jsou ti týpci, kteří nedají knihu z ruky ­- stejní šílenci jako já.
Zkrátit si čas pěknou četbou je skvělé. Já se třeba strašně ráda ponořím do vymyšlených světů a pak nic jiného nevnímám. Záleží ale na tom, kdy přesně se k tomuhle odhodlám. Pokud si vyndám knížku třeba mezi přáteli, když jsou všichni na mobilu a nemluví spolu, ihned mě začnou považovat za asociála. Proč? Mobilní generace, lidi, mobilní šílenství, které já osobně zase tolik nechápu. Ale tohle není článek o naší generaci, ale o knihách, tak proč odbočuju?
Nebo třeba minule jsem si četla v metru a nějakej chlápek na mě vyrukoval s tím, že bych se měla bavit s lidmi, ne si číst, když je tu tolik úžasných osobností. Solidně drzej člověk, já to vím. A vlezlé idioty já neposlouchám, takže bohužel.
Vlastně i mamka mi minule vyčetla, že trávím s knížkami příliš mnoho času. A co? Je to můj koníček, moje hobby, moje vášeň. Jako by jí nestačilo, že si téměř denně vycházím s kamarádkou ven, přičemž vymyslíme nějaký šílený cosplay a pak v tom jdeme po ulici, jako by se nechumelilo. A potom se mi divte - vždyť je přeci naprosto v pořádku se uklidnit nějakou pěknou knížkou. (Neříkám, že jsem se někdy u nějaké četby nevztekala. Vzpomenu si na Dceru a už jdu Eadlyn vhodit do jámy lvové).

(Má domácí mini knihovna se super plyšákem, pozor na to)

Jasně si vzpomínám na ten moment, kdy se minule moji rodiče hádali. Ten den jsem měla napsat recenzi na knihu, kterou jsem ještě ani neměla dočtenou. Takže jsem se jednoduše sbalila a šla hledat klidné místo v naší místní knihovně - sice si stále stojím za názorem, že je to polorozpadlá kůlna a že by tam mohli zavést lepší systém na vyhledávání knih, ale je tam klid, což je pro mě v tyto chvíle vždy nejdůležitější.
Napadá vás ještě něco, co bych mohla zmínit u stinných stránek svého knihomolského života? Ne? Tak já vás s tím obeznámím.
Stalo se vám někdy, že jste si sedli ke knížce a dostali jste na něco šílenou chuť? A i když jste už něco snědli, ta chuť na něco dobrého stále nepřestávala? A i když jste věděli, že už byste jíst neměli, ještě jste si něco dali? Pokud ne, seznamte se se mnou. Morou. Šílenou holkou, která vždy sní, co všechno jen jde, a pak je jí z toho zle. Člověk by si řekl, že už jsem se poučila, ale ne. Ono je to totiž naprosto marné. Bez jídla to v mém životě holt nejde. (A nedivte se, že si po tomhle všem jdu pak na půl hodiny zaběhat, abych z toho měla lepší pocit a mohla v klidu usnout - ten občasný sport mě dělí od toho, abych se stala šílenou masitou koulí tuku a cukru).

(Vidíte? Samé žrádlo, bez toho to není ono)

Zrovna teď mám rozečteného Robinsona Crusoa, převyprávěnou verzi od Plevy. A ačkoli to není špatná kniha, nějak se k tomu momentálně nemohu dokopat. To je důvod, proč si tady sepisuju tenhle článek, který vás měl spíš pobavit než v něčem obohatit.
Být knihomolem je složitá věc, to je všechno, co k tomu dneska můžu dodat.

Nezapomeňte mě sledovat i na Instagramu, veškeré podpory si neskutečně vážím a děkuji všem čtenářům!


Mora Leray
 
 

Reklama