Jak to vidím já?

Nemáš city? Lžeš!

9. dubna 2018 v 17:25 | Mora
"Rozum by měl mít kadý rozumný člověk, ale kdo je dnes na světě vlastně rozumný?" Mora, 9. 4. 2018 (hodina matematiky, na které pomalu, ale jistě usínala, protože už měla vše spočítané)

Jak je to vlastně s rozumem a citem? Jak to nazvat? Jsou to dvě rozdílné věci, ale i přesto spolu nějak souvisí. Souvisí spolu úzce a zároveň široce. To je ale zapeklinost, milí černí havrani, nemyslíte?
"Nemám... city, pro-prostě je nemám!" Moc dobře si vzpomínám na tuto větu, kterou ze sebe vysoukala má (teď už bývalá) kamarádka. Ona... nebyla lehká osobnost, naopak. Její charakter byl děsně složitý, trpěla depresemi, zkrátka si neprocházela ničím lehkým. A já ji chápala. Jenže když o sobě, po nějakém jejím duševním převratu nebo co za to sakra mohlo, prohlásila, že žádné city nevlastí, že namísto jejího srdce zeje černá díra, že její mysl byla pohlcená bezcitným šerem... ze mě se stal pravděpodobně psycholog. Dobře, to zase ne, to je až moc odborné označení. Jsem takový ten typ člověka, který rád dává rady o něčem, o čem neví zhola nic. Smějte se tomu, nebo nesmějte, je to pravda. A představte si - tahle šílenost mi vychází. Na ni totiž zafungovala. Teď je v pohodě, směje se, deprese ji opustily... a už se se mnou nebaví, protože jsem jí prý zničila život. No to jsou mi věci, že?

Neexistuje, že by někdo city neměl, stejně jako kdyby někdo neměl rozum. I když je člověk sebenabubřelejší (to co je za slovo, povězte mi), nějaký záchvěv citu v sobě najde. Neříkejte mi, že kdybyste si prohledali mozek, že nenajdete ani špetku toho zatraceného rozumu. Každý z nás ví, kde je jeho hranice a kde je dobré přestat, to jsou základy toho, že rozum máme. Bohužel je tu jiná věc. Používáme ten rozum? Jasně, víme, kde je naše hranice, víme, kdy máme skončit s něčím, co se nám vůbec nelíbí, ale... jsme schopni to vlastně udělat, nebo si toto jenom myslíme a pokračujeme vesele nevesele dál?

A co se citu týče, nejde nemít city. Nemůžeme mít přece na všechno naprosto neutrální názor.
Hele, letadlo - nic.
Mňam, dobré jídlo - nic.
Koukej, vznášející se kráva, která ze sebe chrlí barevné balónky - nic.
I když naše pocity nedáváme najevo, něco cítíme, alespoň trošku. K citům se vztahuje především láska, ale nemusí to vždy tak být. Můžeme cítit štěstí, které nás najednou obklopilo. Můžeme cítit smutek, který nás náhle zavalil, protože třeba začalo pršet. A můžeme se cítit skvěle, protože jsme konečně našli ten ztracený rozum.

Zamotala jsem se do toho, ale úplně.

Rozum a cit jsou propojeny maličko, je mezi nimi tenké vlákno, které by se ale dalo v některých případech snadno přetrhnout.
Nemám rozum a nemám city - toto jsou odlišné věty. Ale to už po mém psychologickém, rádoby inteligentním výkladu asi víte.

Mora

Krok do neznáma v jiném slova smyslu

5. dubna 2018 v 16:44 | Mora
"Stačil jediný krok a mohla jsem nadobro zmizet, mohla jsem se ztratit v mlze, mohla jsem létat jako ptát. Záviděla jsem tolika lidem a stále jsem chtěla víc... a tak jsem se najednou rozhodla." - Mora Leray (5. duben 2018 - hodina odborného zeměpisu)

Jsou chvíle, kdy netušíme, která z našich možností je ta pravá.
Jsou taky chvíle, v nichž jsme si naprosto jisti, co máme udělat dál.
A jsou taky chvíle, kdy se sice dokážeme rozhodnout, ale nezvládneme uskutečnit ten jediný krok, jenž nás od neznámého místa dělí.
Je logické se bát. Kdo by se nebál? Když si představíme...
Máme dva různé vzdělávací kurzy, které se konají teď a dlouho se opakovat nebudou a které jsou ještě jako na potvoru ve stejný termín. Jeden z nich poskytuje něco, co se chcete naučit už spoustu let, ale stále jste k tomu neměli příležitost. Ten druhý vás doslova odstrašuje a vůbec na něj nechcete jít, ale vaši rodiče doslova trvají na tom, abyste tam chodili, protože vám to přinese důležité vědomosti. Co si vyberete? Nevíte, co vás čeká na kurzu prvním, ale také netušíte, jak se to může vyvinout na lekci, o kterou absolutně nestojíte.
Je to trochu zvláštní příklad, ale malý náznak určitého kroku tam je, je tam vidět to rozhodnutí. Někdy prostě musíme něco určit, aniž bychom věděli, co na nás vlastně čeká.
Já takto už rozhodla... a kolikrát! Nesčetněkrát jsem se rozhodla pro něco neznámého a byla jsem nadšená. Vzápětí jsem učinila další krok a všechno se zvrtlo. Je to nevyzpytatelné.

Jak to jen říct, vkročit prostě můžeme kamkoliv. A jestli to bude špatné či dobré místo, je jenom na shodě okolností a vašem vymyšleném osudu.

Kapky vzpomínek

14. března 2018 v 7:18 | Mora
Vzpomínky. Život. A opět vzpomínky.
Jsou všude, ačkoli se jim někdy snažíme vyhýbat. Najdou si nás kdykoliv. A je jedno, jestli to jsou ty radostné, které si rádi zopakujeme, či ty, díky nimž se nám zhroutil celý svět jako nestabilní domeček z karet.
Můžeme se snažit zapomenout na něco... na něco, co se nám nelíbilo. Pak si myslíme, že se nám to povedlo. Jenže najednou před nás přiskočí vzpomínka a v hlavě nám opět roztočí důvěrně známý kolotoč chaosu. Náhle jsme zase na začátku našeho zamazávacího procesu. Nejde to tak snadno, v podstatě to nejde vůbec, pokud se snažíme zapomenout na něco, co je silnějšího rázu.

Představme si vzpomínku jako jednu velkou kapku. Každá je jiná, jedna září veselými barvami, protože nám odkazuje na nějakou šťastnou událost. Z další vychází přirozený smutek, na který bychom nejraději vůbec nevzpomínali. A ta z mnoha ostatních je čistá, prázdná - ukazuje událost, která nám postupem času začala blednout, aniž bychom to chtěli.

Tyto kapky jsou nakupeny v naší mysli ve sloupečcích, ve všech koutech, smíchané dohromady.

Nejsnadněji zapomeneme na věci, které bychom si chtěli pamatovat navěky. Ty, jež chceme z našeho života vypustit, z hlavy nedostaneme. A když už se nám to povede, vždy existuje alespoň jedna věc, která nám to dokonale připomene. A to už je smůla. Či snad prokletí?

Mora Leray

Už uplynul téměř rok

7. března 2018 v 21:34 | Mora
"Trestní rejstřík. Kam si pro něj půjdete?" zeptala se naše snad stoletá ekonomikářka chlapce, jenž seděl v poslední lavici a absolutně nedával pozor. Byl totiž velmi zaneprázdněn rozhovorem o planetě "Škrr" se svým spolužákem.
Jakmile si všiml, že je středem pozornosti celé třídy a že na něj paní profesorka upírá svůj typický pohled smrti, vrátil se do reality. Následně se pokusil odpovědět na její otázku. Bohužel ale z její řeči zaregistroval jen poslední část.
"Do kostela."

Dobře, to by bylo ke kulturní vložce z mého školního života. Takhle nějak to u nás vypadá. Vítejte na obchodní akademii pro retardované jedince! Někdy si tam tak opravdu připadám.

Škola. Není tomu tak dávno, kdy jsem psala přijímací zkoušky na střední a říkala si, že mě za žádnou cenu nemohou vzít. Popravdě jsem ani neměla tušení, že je úroveň dnešních studentů na tak nízké hranici. Kdybych to bývala věděla... neučím se. Takhle jsem strávila čtyři měsíce v časovém presu, v nervozitě z nepřijetí a v hromadě příkladů z matematiky, abych se ujistila, že to opravdu nepokazím. Jak jsem později zjistila, byla to asi i zbytečnost.

Nejvíce mi pomohl můj kamarád a já mu za to jsem dodnes vděčná. Asi bych mu to nedokázala říct přímo, ale díky němu jsem tam, kam jsem se chtěla dostat. Vím, teď si asi trošku protiřečím, ale je to tak. Přijímačky byly děsně snadné, ale nejdříve jsem si to nemyslela.

Tento člověk mi věřil, příklady, které mi dával, někdy převyšovaly mé možnosti, avšak to, že jsem je dokázala spočítat, mě drželo nad vodou a dávalo mi to naději, že se opravdu dostanu na svou vysněnou střední.

Říkala jsem si, že ho nesmím zklamat. On byl vrchol, který jsem chtěla překonat. Už dřív pro mě znamenal něco... zvláštního. Stal se mým vzorem. Nic víc v tom nehledejte, byl to prostě můj vzor. Chtěla jsem se tam dostat, abych ho potěšila, protože mi bylo jasné, že by byl zklamaný, kdybych přijímačky nedokázala.

A jak to dopadlo? Zvládla jsem přijímačky na obě střední a na této jsem se ve svém vybraném oboru umístila v první desítce. Byla jsem ráda, byla jsem šťastná, že budu studovat tady, skákala jsem radostí z toho, že jsem ho nezklamala.

Ačkoli už uplynula nějaká doba od tohoto mého mínění, on mým vzorem zůstal a nemohu ho za žádnou cenu vymazat ze svých myšlenek. On je příčinou mého studia na této obchodce a vždy si ho při zmínění přijímacích zkoušek vybavím. A tak to navždy zůstane.

Mora Leray

Když je maska přetvářka

6. března 2018 v 6:48 | Mora
Každý z nás se někdy přetvařoval.
Dělal, že je někdo jiný. Na někoho si hrál. Nasazoval masku, aby na něm nebylo poznat, že ho něco trápí. Všichni do jednoho to známe.

I kdybychom žili v minulém století, tímto si projdeme. Vždy existoval smutek, který nechtěl být dáván najevo. Vždy existovala všemocná touha, jež se musela skrývat pod pokličkou.

Maska. Tak prostá, ale přitom má mnoho podob.

Pamatuji si, kdy jsem si nasadila svou první masku. Bylo to na základce a já se poprvé zamilovala, nyní to považuji za dočasné pobláznění smyslů. Každopádně to byla přetvářka, usmívala jsem se a povídala si s lidmi. Když jsme ale najednou v konverzaci narazili na lásku, nějak jsem to přešla. V hloubi mysli jsem ale měla utvořený obraz onoho chlapce, který mi dříve ukradl srdce. Trochu se za to teď stydím, ale co už. Tu dobu už nelze vzít zpět a přemluvit své dřívější, pomatené já... obávám se, že to by nešlo.

Maska bude kolem nás vždy, někdy se s ní setkáme přímo, někdy nám skočí do obličeje a někdy... někdy po ní dokonce sáhneme dobrovolně. Častěji si ona vybírá nás, než si my vybíráme ji.
 
 

Reklama