Doporučuji všemi jedenácti

Patřím ke Gaunerům aneb Zlatá recenze - Prohnilé město

7. května 2018 v 22:26 | Mora

A je to tady! Konečně došlo na titul, který budu recenzovat s chutí a pořádným nasazením. Takhle to nebývá zrovna často, takže proč to odkládat? Šup, šup, ať se přidáte ke Gaunerům, Kazovi, Inej a ostatním co možná nejdříve.
Prohnilé město je druhý díl skvělého fantasy od izraelské autorky Leigh Bardugo. Co se týče první knihy, ta u nás vyšla pod názvem Šest vran někdy na začátku září roku 2017. Já se k ní bohužel dostala až o několik měsíců později, čímž jsem si alespoň zkrátila čekání na toto úžasné pokračování. Jestli ses s touto sérií ale ještě nesetkal, poutníku, mrkni se na můj starší, krátký a pocity ovlivněný názor, který jsem napsala pro web databazeknih.cz - Vrány umí zapůsobit.
Abych ale přestala odbočovat od hlavní linky dnešní recenze, začneme se konečně věnovat tomu, co dojatá a unesená kritička uvnitř mě chce.

"Tak jdeme," řekl. "Ukradneme otci peníze."
"Nejsou to tvoje peníze?"
"Dobře, tak si je ukradneme zpátky."
Rozběhli se. "Miluju spravedlivou odplatu," oddychoval Jesper. "Člověk si přitom nádherně natřese játra."
Dirtyhands Kaz Brekker Wall Art ~ $15 ~ Six of Crows Gifts!

Lidé se mě snad tisíckrát ptali: "Jakou knižní sérii máš vlastně nejradši?"
A já jim vždy odpovídala: "Nevím, nemám žádnou nejoblíbenější." Tak to dřív bylo, vážně.
Teď by ale má odpověď zněla úplně jinak. Netradičně, nepochopitelně, vůbec nic bych tím nespecifikovala, ale... ono by to stačilo. "Patřím ke Gaunerům, rozumíš?"

Všem (a tím myslím své věrné kamarády knihomoly) se omlouvám za to, že svůj názor po tolika letech měním. Šest vran je knižní série, která mi z plic vysála veškerý kyslík.
Když jsem se zabaleným Prohnilým městem odcházela z pošty, poskakovala jsem po chodníku jako naprostý blázen a usmívala se od ucha k ucha. Co víc říct, myslím, že se mě obyvatelé našeho sídliště budou ještě nějakou dobu bát.
Ten pocit, když mé oči klouzaly po řádcích dechberoucí anotace, byl jedinečný. Odpověď na otázku "proč?" je zapsaná v dalším proloženém úseku - hlavním popisu knihy.

Kazu Brekkerovi a jeho lidem se podařil nevídaný kousek: vloupali se do nejstřeženější pevnosti světa a ukradli to, za co měli dostat velmi dobře zaplaceno. Místo kýžené odměny však na ně čekala zrada. Podvedeni a oslabeni o jednoho člena, který byl unesen, musí napnout všechny své síly, aby získaly, co jim patří.
V ulicích zkorumpovaného Ketterdamu se mezitím schyluje k válce. Nebezpečná droga jurda parem se stává předmětem hry o moc. Zkáza, kterou za sebou nechává, je děsivá.
Obstojí Kazova prohnanost proti starým i novým nepřátelům?
Zůstanou mu jeho lidé věrní?
Pomstí se za zradu a zabrání rozšíření smrtící drogy, které by mělo nedozírné následky nejen pro griši, ale i pro celý svět?


Nehodlám dodávat, že jsem neváhala ani vteřinu, abych si knihu otočila správnou stranou. Anotace byla naprosto neskutečná. Tečka.


Jakmile jsem Prohnilé město opravdu otevřela a dala se do čtení, nevěřila jsem tomu, nevěřila jsem ani slovu. Jako kdyby mě najednou pohltilo i to, co ještě neexistovalo. Není tajemstvím, že jsem se před několika měsíci zamilovala do prvního dílu. Proto ani není tak překvapivé, že mě opětovné setkání se stylem Leigh Bardugo tak šíleně vyvedlo z míry.

Wylan pokrčil rameny. "Možná. Jsou ale jedy, na které protijed neexistuje."
Jesper si odfrkl. "A proto mu říkáme Wylan van Optimista."

Začínala jsem s úsměvem na rtech, pokračovala s úšklebky a pokřiky, dále se mi na tváři objevovaly výrazy strachu a obav, ke konci jsem měla obličej zmáčený slanými slzami… Každý, kdo mě viděl, by dokázal odhadnout, jakou emoci jsem právě prožívala.
Je naprosto zbytečné vypisovat, o čem v knize vlastně jde… vy to nepotřebujete vědět! Buď vás zaujme anotace, nebo nezaujme. A to už je vaše věc. Dobře, to zní dost egoisticky, sobecky a namyšleně zároveň, ale je to pravda.

Matthias plakáty pečlivě studoval. "Sto tisíc kruge!" Šlehl po Kazovi zlostným pohledem. "Za tolik peněz nestojíš."
Kazovi nenápadně zacukalo v koutcích. "Tržní cena, co naděláš."

Prohnilé město. Skvělý název, dokonalá obálka, příběh plný intrik a zvratů a já se ptám na jediné: Je vůbec možné napsat něco tak úžasného? Kde se Leigh Bardugo vzala? Je to nějaká nadpřirozená bytost? Griša ze řádu Spisovatelů? Ať je to, jak chce, já se jí klaním a vzdávám jí hold.
Závěr? Jsem prostě nadšená, což asi už z mého shrnutí vyplynulo. Po Šesti vranách jsem se bála, že mě Prohnilé město zklame a že nebude tak dobré, ale spletla jsem se. Mimořádně a extrémně.
Šest vran je po dnešku má nejoblíbenější série a dost pochybuji, že v nejbližší době najdu něco, co ji překoná. Tyto dvě knihy jsou mistrovská díla, můj záchranný člun, když nebudu vědět, co dělat - věřte mi, že po těchto úžasných příbězích sáhnu jako po prvních.

A protože chci být skutečně milé děvče, přidávám sem i malou ochutnávku v podobě vyfocené stránky. Teď už stačí jen říct - užijte si ukázku a jděte okamžitě kupovat Prohnilé město.


Mora Leray

Magický a krutý svět Prythianu nezná mezí - Dvůr křídel a zmaru

31. března 2018 v 20:47 | Mora Leray

Některé jsem znal, další ne. Válečné pole se táhlo dál pod oblohou.
Míli za mílí. Království hnijících mrtvých. A já nepřestával hledat.

Řekla jsem si, že dnešní recenzi pojmu trochu netradičně, protože Dvůr křídel a zmaru rozdrtil mé schopnosti normálně myslet a tvořit. Popravdě ani netuším, jak přesně bych své hodnocení vtěsnala do obvyklých bodů, které používám při každé recenzi. Asi nijak. Proč? ptáte se. To se brzy dozvíte.
"To, že byla hnedka v první větě chyba, považuji za slušnou chybu." Lhala bych, kdybych řekla, že ze mě něco v tomhle smyslu nevypadlo. A pak mi najednou došlo, že tam žádná chyba není, a já ve čtení pokračovala vesele dál. Nevím, jak jsem na to přišla, asi začáteční pomatení smyslů.
Jako tomu bylo vždy, když jsem otevírala jeden z Dvorů, i tentokrát mě do očí praštila příliš vysoká frekvence opakování "jsem". Udělala jsem támhleto, pak jsem se podívala támhle, řekla jsem něco támhletomu a tak dále. Není to příjemný první dojem, bohužel ale musím říct, že to takto mám vždy, jakmile otevřu knihy od této autorky. Po pár stránkách se tento úvodní šok změní a já si zvyknu, pak už jen obdivuji styl psaní, který mě někdy dokáže vyvést z každodenní rutiny a rozházet mi třeba i celý rituál přípravy snídaně.

Dala jsem si ruce v bok a zamyšleně si měřila sráz, stromy a jezero pod nimi. "Kde jsem udělala chybu?"
Azriel, který na klíně brousil Pravdivého, zatěkal očima ke mně. "Kromě toho, že sis hrála na dřevorubce?"

Jenže abych mohla obdivovat styl psaní Sarah J. Maas, muselo by mi toto vydání k tomu trochu pomoct. Ne že mi bude házet na každou dvacátou stránku nějaký děsuplný překlep, který mě vždycky vyhodil z děje pryč a já musela s popadáním za hlavu chytat svou ztracenou sebekontrolu. Kdo dělal třetímu dílu korektora vážně netuším, ale je mi to, moji drazí čtenáři, upřímně jedno. Ráda bych tomu určitému člověku rozsvítila v hlavě, fláknout s ním o futra dveří by dle mého mohlo stačit, ne? Dobře, nebudu tak brutální.
Musím se přiznat, že jsem se vůbec neobtěžovala číst před začátkem třetího Dvora anotaci. Dle mého to ale ani nevadilo. Pokud se však rozhodujete, jestli se do tohoto dílu máte pustit, přepíšu sem popis z obalu knihy, který by vám měl dosvědčit, že byste měli extrémně rychle běžet do knihkupectví a toto dílko si koupit. Jestli nemáte prachy, prostě to šlohněte. Rada nad zlato, já vím.

Feyre se vrací zpátky na Jarní dvůr, aby získala informace o Tamlinově armádě a odhalila plán krále, který hodlá království Prythian napadnout a zničit. K tomu všemu musí předstírat lásku k muži, kterého ve skutečnosti ze srdce nenávidí. Její život tak visí na vlásku a nemůže si dovolit udělat jedinou chybu, jinak to bude stát život nejen ji, ale způsobí zkázu celého království.

Myslím, že je to dost solidní pecka, a docela teď lituji, že jsem si to nepřečetla už před začátkem těch sedmi set stran.
Celý příběh je skvěle napínavý a mimořádně čtivý, nemohu autorce upřít, že její styl je - když se do něj pořádně ponoříme - opravdu výborný. Vůbec jsem se nenudila. Ačkoli má Dvůr křídel a zmaru přesně 716 stran, není tam jediné místo, které by mě nebavilo. Občas to bylo naplněné pohodou, někdy jsme se zase sešli s válečným a akčním dějem, potom na nás čekalo Rhysovo a Feyřino popichování, které mě nikdy nepřestalo bavit. Bylo toho dost.
Ukončení stojí za zmínění rozhodně. Dojemné a jedním slovem prostě krásné. Vážně mě nenapadá jiný výraz, kterým bych ten závěr mohla vyjádřit. Možná ještě poetické?
Od někoho jsem slyšela, že u toho brečel… takže popravdě, já se do tohoto stavu nedostala, ale myslím, že to není nijak velký mínus. Přeci nemusíme u všeho dobrého brečet, ne?
Co se postav týče, své zajímavé názory jsem shrnula do bodů, které najdete pod tímto úžasným fanartem.


1. Přestal mi vadit Lucien. V druhém díle jsem ho nesnášela, ale tady… no, co to je za čáry, Luciene? Už tě mám zase docela ráda.
2. Azriel se stal mým srdíčkem. Musím ti oznámit, drahý Azrieli, že ses dostal o 0,1 % před Rhyse na žebříčku charakterů ze série Dvorů. Gratuluji.
3. Vztah Feyre a Rhysanda je opravdu inovativní. Vážně se mi líbí, že je to jiné než v typických romantických knihách. Pohádají se, pak se usmíří, znova se pohádají, nemluví spolu… bože, vždyť to je děsné klišé. Konečně jsem viděla vztah, který byl zajímavý a obešel se celou dobu bez hádek. Konfety připraveny.
4. Všechny důležité postavy autorka skvěle propracovala.

Docela mě ale zklamalo, že se konec věnoval už jenom našemu hlavnímu páru. Škoda, myslím, že humor ostatních důležitých postav by šel nějak skvěle využít a skloubit tak, abychom měli od všeho trochu.

Celá kniha je ale perfektně nabitá intrikami, což se mi vážně líbí. V tomto světle se hodně projevila ta určitá změna Feyřiny povahy a jednání a musím uznat, že díky tomu mi mnohem lépe sedla. "Děvčice, drahá, budeme nejlepší kamarádky? Zajistíš, abych si mohla vzít pryč Azriela? O nějaké nedostatky a problémky například s Mor se postaráme potom, dobře…" Pardón, za mé srdceryvné výlevy se skutečně omlouvám. Nezdá se vám, že slovo "stínopěvec" zní poeticky, krásně a zvučně zároveň? Jestli to tak připadá jen mě, opět na mě asi dopadl Azrielův charakter.

Na Rhysově tváři nebyl náznak úsměvu, ani zákmit drzého pobavení, když si znovu opřel hlavu o opěradlo židle. "Ten výraz ryby na suchu ti sluší, Tamline."

Vzhledem k tomu, že se příběhy vedlejších postav úplně nedotáhly, je víceméně jasné, že nás toto čeká v dalších chystaných dílech, konkrétně v tom volném, u kterého znám už i název. Podle mého super překladu z angličtiny bychom mohli mít u nás v Česku čest s Dvorem mrazu a hvězdného svitu, což zní opravdu magicky. Rozhodně se na další knihy z této série těším a jsem připravená vyčkávat stejně tak, jako jsem vyčkávala na Dvůr křídel a zmaru.
Jak je asi z celé recenze jasné, série Dvorů je opravdu velmi dobrá a já jsem skutečně spokojená. Mohu doporučit všechny tři díly, a to s naprosto klidným srdcem. Pokud chcete fantasy, které je nabité akcí, napětím a chvilkovou romantikou, v každém dílu to najdete. Mně osobně se asi nejvíce líbila dvojka, ale všechny knihy mají určitý půvab. Vážně je to moc dobré, a pokud přehlédnu pár nedostatků, normálně bych dala i 100 %. To bohužel ale nemohu, nebylo by to fér. I tak je mé hodnocení dost vysoké.
Za knihu děkuji svému nejlepšímu kamarádovi z Ostravy, ani nevíš, jak moc mě ten velký balíček, který jsem si na poště vyzvedla, potěšil. Oplatím ti to příště pořádným sarkasmem, ty bestie.

Mora Leray

Být či nebýt – to je, oč tu běží – Hamlet

20. března 2018 v 15:51 | Mora

Hamlet

(Autor: William Shakespeare, datum vydání: 1603)
Mé hodnocení: 97%
Doba čtení: dva dny
Žánr: divadelní hra, tragédie


Každý z nás asi zná Hamletův slavný monolog "Být či nebýt". Jeho uvažování o smrti, skládané ve verších, skvělé na zamyšlení.
Většina z nás také zná tu touhu přečíst si to, co chceme a na co se už dlouho těšíme.
A další poměrně velká část určitě ví, co je to školní povinná četba. Tyto tři věci se v mém případě skloubily dohromady. Co z toho plyne? Po několika letech svého života, kdy jsem si říkala, že už se opravdu musím na něco od Shakespeara podívat, jsem se ponořila do tragického příběhu Hamleta.

První dojmy?

Shakespeara známe všichni (to jméno by mělo něco říkat i naprostým negramotům), Hamleta také. A proto první dojmy jsou dost… jinak, nebrala jsem na ně prostě ohled.
Nic jiného jsem tedy moc neřešila, knihu jsem bez zkoumání otevřela, protože čas povinné četby se zkracoval. Zapamatovala jsem si jen jediný údaj - Hamlet má 163 stran. Takové znamení, že mi čtení moc dlouho nezabere.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Zmíním to znovu - je to prostě Shakespeare. Já osobně vždy milovala zastaralejší mluvu a krásné, zajímavé, chaosem propletené verše. Přesně to jsem v Hamletovi nalezla. Navíc je to divadelní hra, takže kritika nějakých popisů okolí se z mého hodnocení sama vyškrtává.
Uznávám, že mi chvíli trvalo, než jsem si zvykla na velký příval vykřičníků. Nelžu, když povím, že skoro všechny repliky jsou ukončeny vykřičníkem, obyčejnou tečku tu zase skoro nenajdete.
Každopádně je to skvělé, ačkoli je styl trošku poetičtější, čtenář nemusí být nijak pozorný, aby pochopil, co se v knize odehrává. Shakespearovo vyjadřování je dokonalé, hudba pro mé uši.

Děj?

Kdybych měla děj nastínit já, dopadne to tak, že bude můj popis delší než celá recenze. Proto toto shrnutí kopíruji ze stránky kosmas.cz (nenápadné díky).

Hlavnímu hrdinovi se ve snu zjeví duch jeho otce, dánského krále otráveného vlastním bratrem Klaudiem, a žádá, aby pomstil jeho vraždu. Hamlet na hradě zinscenuje divadelní hru, která přesně popisuje smrt jeho otce. Klaudius se sám usvědčí a nařkne Hamleta, že je blázen. Slavná tragédie popisuje osud Hamleta a končí jeho smrtí v souboji.

Přestože jsem z několika stran slyšela, že nápad a téma je dost přitažené za vlasy, já tohoto názoru nejsem. Mé mínění je úplně opačné. Obdivuji Shakespeara a jeho myšlení. Já bych něco takového nebyla schopna vymyslet, ani kdybych na to dostala milion let času.
Vážně skvělé, je to tak i v dnešní době, což je dost neuvěřitelné. I o několik stovek let později je Shakespeare stále jedním z uznávaných autorů. Jaké to jen muselo být, když byl ještě naživu? Jeho díla byla bomba, která při čtení někomu přivodila infarkt? Dobře, odbočuji, ale chci tím říct, že je to skutečně dokonalé a také velmi nadčasové.

Co se týče postav…

Hamlet je spravedlivý, mimořádně ikonický a především hlavní charakter.
Nenávidím tu zbabělou Ofélii, iritovala mě po celou dobu čtení.
Oblíbila jsem si Horacia, protože patří k těm důvěryhodnějším postavám.
To je takový můj výčet. Co se Shakespearovi musí nechat, je, že všechny jeho postavy jsou uvěřitelné. Každá na nás působí jinak a každý čtenář má také jiné vnímaní postav, třeba zrovna tobě, poutníku, se Ofélie zamlouvat bude.

Dodatky?

Měla jsem si to přečíst už dřív, fakt že jo.
A druhý doplněk - Shakespeare je teď má špička ohledně starší literatury, jsem nadšená.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Myslím, že není zbytečné to protahovat. Opravdu se mi to moc líbilo a jsem ráda, že jsem se Shakespearem setkala na první pokus v tak dobrém světle. Prostě… neskutečné. Doporučuji všemi jedenácti.

A něco z knihy na závěr?

Žít nebo nežít - to je, oč tu běží:
zda je to ducha důstojnější snášet
střely a šípy rozkacené sudby,
či proti moři běd se chopit zbraně
a skoncovat je vzpourou.


Výsledek obrázku pro hamlet kniha
 
 

Reklama