Doporučuji

Filmová hvězda detektivem - Kouřová clona

27. srpna 2018 v 15:00 | Mora



Když jsem v pátek odpoledne zjistila, že mi četba definitivně došla, proklela jsem se za to, že jsem Tisíc kousků tebe přečetla tak bleskově. Samozřejmě jsem se ještě nezapomněla okřiknout větou, že jsem s tímhle měla počítat a vzít si toho s sebou víc. Byla jsem tedy nucena najít nějaké další čtivo.

Chatní knižní polička mi nedávala moc možností, a když jsem důkladně zvážila všechna pro a proti nabízených děl, vydala jsem se po stopách Dicka Francise a pustila se do jeho Kouřové clony.

Obálka by mě nezaujala, ale rozhodla jsem se to neřešit. Šlo mi o vyplnění volného času a pustit se do něčeho, co jsem chtěla zkusit už dávno, bylo zajímavé. Anotace slibovala krátký detektivní příběh z dostihového prostředí a přesně s tím jsem se také setkala.

Bývalého jezdce, teď hvězdu dobrodružných filmů Edvarda Lincolna požádá stará přítelkyně o službu: v Jihoafrické republice má několik koní, jejichž výsledky v poslední době neodpovídají jejich kvalitám. Mohl by se na to podívat a poradit jí? Ráda by věděla, co odkazuje svým dědicům. Link právě skončil náročné natáčení, chtěl by si užít rodinu, ale Nerissu má rád, a tak se vydá do jižní Afriky. Netuší, že dobrodružství, které ho tam čeká, nebude filmové, ale skutečné. A půjde v něm o život.

Ze začátku jsem se do příběhu nedokázala dostat, vlastně jsem ani nevnímala děj a považovala čtení spíše za utrpení. Ale nevzdávala jsem se, což se mi vyplatilo, protože po patnácti stránkách jsem už byla součástí dějové linky.


Detektivní zápletka je jednoduchá, nic zvlášť složitého. Když k tomu připočteme prostředí dostihů a to, že je hlavní hrdina filmová hvězda, setkáváme se se zajímavou směskou nápadů. Líbilo se mi to, hezky se to čte, napětí to nepostrádá. Styl psaní autora mi sedl, protože jeho vyjadřování je naprosto... všední, normální. A to se zrovna k tomto příběhu hodí.

"Jak to myslíte, že je puritán?"

Conrad se bavil. "Všechny jeho partnerky si stěžují, že je líbá umělecky a ne lidsky."

Co ale nemůžu přejít, je korektura. Téměř všude chybí čárky a výskyt překlepů fascinuje snad každého. Jelikož má kniha 140 stránek a skoro na každé se najde nějaká chyba, je to docela drsné. Možná to bude tím vydáním, tohle dílko je staré, i tak to ale nic nemění na tom, že to nevypadá hezky a vyrušuje to čtenáře. Ani nemluvě o příšerném, pokulhávajícím slovosledu. Jinak se mi to ale líbilo, zabila jsem tím víkend, když jsem nevěděla, co mám číst, a jako první zkušenost s Dickem Francisem to bylo super. Můžu doporučit, pokud se i vy někdy pouštíte do něčeho staršího.

Dnes je to nějaké krátké, nemyslíte?

Tento nebo příští týden ještě počítejte s recenzí na Robinsona Crusoa, bez toho to nepůjde. A brzy také vyjde takový rozcestník aka abecední seznam recenzí, abych měla o svých článcích přehled. Možná se tu objevím i s nějakými novinkami, přece jen… škola se blíží.

Prosím o vaši podporu i na Instagramu!

Pěkný zbytek dne!

Mora Leray

Každá dimenze je jiná, na to vemte jed - Tisíc kousků tebe

24. srpna 2018 v 16:15 | Mora


Blíží se škola, blíží se HumbookFest, blíží se Svět knihy v Plzni… Blíží se zkrátka všechno a Mora nemá moc času. Ten ubíhá až příliš rychle.

Do konce prázdnin vás čekají (pokud to opravdu půjde podle mého přemrštěného plánu) ještě dvě recenze. Dneska se podíváme na Tisíc kousků tebe od Claudie Gray. Od autorky, která se již v říjnu objeví i tady u nás v Česku, konkrétně na už výše zmíněném HumbookFestu. Třeba bude tato recenze sloužit jako lákadlo k přečtení, protože přesně o to mi jde. Ta kniha je… zajímavá. Po dlouhé době mám v ruce něco pořádného. Až tak pořádného, že jsem to zvládla přelouskat za dva dny. Příběhem jsem doslova proletěla, ale kritické oči jsem ani tak nepřivřela. Něco se přeci jenom našlo, i když toho nebylo mnoho.

Rodiče Marguerity Cainové jsou fyzikové. Díky nim vyrostla v prostředí odvážných vědeckých teorií. Nejpozoruhodnější z nich je poslední vynález její matky - jmenuje se Ohnivák a umožňuje pohybovat se mezi alternativními dimenzemi. Její otec je zavražděn a všechny důkazy směřují k Paulovi - oblíbenému výzkumnému asistentovi jejich rodičů. Vypadá to, že spáchal dokonalý zločin: Dřív, než začne policejní vyšetřování, prchá do jiné dimenze.

S Marguerite však nepočítal. Ta sice neví, jestli by dokázala někoho zabít, ale je rozhodnutá to zjistit. S pomocí Thea, dalšího asistenta, pátrá po Paulovi v různých dimenzích. V každém světě, do kterého se dostane, potkává jinou verzi Paula, který ji vždy přiměje pochybovat o její vlastní vině a o jejích citech. Je odsouzena opakovat stejnou chybu znovu a znovu?

V každé verzi sebe sama - velkokněžna v carském Rusku, sirotek vymetající kluby ve futuristickém Londýně, uprchlík před celosvětovou povodní na záchranné stanici uprostřed oceánu - se zaplétá do milostné aféry, která je sice nebezpečná, ale nelze jí odolat.

Anotace je na můj vkus až příliš dlouhá, i tak jsem ji ale přečetla rychle a přesvědčila mě o tom, že bych tohle čtení měla vyzkoušet. Ta krásná, originální obálka? A šance si nechat knihu na Humbooku podepsat, pokud se mi bude líbit? Fajn, neodolala jsem.

První dojem byl dobrý, dokonce až moc dobrý, a námět mě nadchl.



Začátek čtení je super, děj nás hezky vtáhne rovnou do pořádné akce, která je nám obratem vysvětlena, takže se neztrácíme a hned máme kontrolu nad tím, co máme vědět. Ne jako taková Arkádie, která mi prozradila, o co tam sakra jde, až za polovinou knihy.

Co autorce musím opravdu nechat, je to, že píše čtivě. V Tisíc kousků tebe je použit takový ten zajímavý sci-fi styl, že to člověka prostě baví. Není to nudné, netáhne se to a takové tempo se vlastně drží až do konce.

Prohlížím si Ohniváka, který se mi třpytí na dlani, a připomínám si, že když jsem se naučila pracovat s touhle věcí, tak si poradím s čímkoli, co existuje v téhle dimenzi. Ožiju a začnu pozorněji sledovat lidi kolem. Dívej se a uč se.

Příběh je promyšlen skvěle, nad samotnou zápletkou protkanou všemi možnými zádrhely zírám ještě teď. Napětí nechybí, čtenář nechce knihu odložit (to vysvětluje, že jsem ji přečetla už za dva dny, co?).

V podstatě by toto dílko nemělo chybu, ale to jen kdyby bylo kdyby a kdyby jednorožci opravdu existovali (chápu, že jsem teď nějakým unicornloverům zlomila srdíčko, ale smiřte se s tím).

Autorka občas opakovala určité skutečnosti - jako kdyby se zasekla. Bylo to tam několikrát, bohužel ale nemohu dát příklad, protože jinak bych vám prozradila děj, a to byste mě asi zastřelili. Občas jsem narazila i na logické zádrhely - autorka si nejednou spletla charaktery postav, protože někdy pomíchala pocity dvou stejných lidí (ale z jiných dimenzí… bože, to je scifáč, když tu kecám i o dimenzích), což z toho dělalo docela hustou ovesnou kaši.

(Myslete si o mně, co budete chtít, ale tohle mě fakt pobavilo.)

"Ty jsi opilá?" zamumlá s hlavou opřenou o můj krk. "Nebo začali vyrábět parfémy s vůní tequily?"

Raději ale přejděme k romantické zápletce a nádherně (no, je to jenom takový poloviční sarkasmus) utvořený milostný trojúhelník. Nejsem extra fanoušek těch mega komplikovaných vztahů, ale tady to bylo poměrně časté, takže jsem s tím nemohla nic udělat. Naštěstí mě to tolik neiritovalo, avšak na mě to… bylo… příliš přeslazené. Moc sladké, autorce asi ujela ruka, když sypala z té velké dózy s cukrem. Na druhou stranu jsou tu ale dva super kluci, které byste si měli zamilovat. Paul jakožto zamlklý a tajemný, jenž asi udělá na čtenáře větší dojem (fajn, na mě ne). A pak Theo - mé zlato a super týpek. Je to můj oblíbenec, Paul mě zase tak neoslnil, jelikož mě občas vytáčel svým chováním, že jsem protáčela oči v sloup.

Co se toho týče ale celkově, ta romantika s vámi prostě cloumá. Každý může být vinen (a to nejen Paul), vy si skládáte teorie, celé je to vlastně o vraždě Margueritina otce a najednou… ha, romantická scéna, která vás vyhodí z kontextu.


(Zase nesnesitelná kvalita...)

Líbí se mi odkrývání minulosti - je postupné a vždy velmi náhlé. Přestože vždy přijde taková rozvíjející informace znenadání, přechody jsou naprosto plynulé. A to na to někdy stačí i jediná věta a další kousek do složité skládačky máte v prstech.

"Jste si jistá, že jste v pořádku, má paní?" Paul - poručík Markov - kráčí několik uctivých kroků za mnou.

"Naprosto, děkuji, Markove." Vlastně stačí úplně maličko a dočista mi hrábne, ale budeme pokračovat v chůzi, ano?

Ráda bych se ještě vyjádřila k Marguerite. Je to sympatická a fajn dívčina, sedla mi, vážně jsem se s ní sžila. Navíc je to i umělkyně, takže má takovou kreativní duši. A ještě k tomu používá odlehčený humor, takže úplně super duper (ach bože, tak teď mi do té recenze vlezl i k-pop).

Nejednou mě ale vytáčela svým uvažováním, které opět zapadalo do rozházených kolejí milostného trojúhelníku - takové motanice, na což nejsem zvyklá.

A ještě jednou zdůrazním, že Theo je mé zlato, abyste na to nezapomněli.

Knížka je tedy rozhodně zajímavá a za přečtení stojí. Pokud se chystáte na HumbookFest, máte VIP vstup a ještě jste nezačali číst knihy autorů, kteří tam budou, do tohoto se klidně pusťte. Je to velmi povedené sci-fi kombinované s romancí, námět je skvělý a příběh vám ubíhá hrozně rychle. Pomalu ani nestíháte vnímat, že se už blížíte ke konci.

Prosím o vaši podporu i na Facebooku!


Mora Leray

Tajemství není jen jedno - Stíny nad zálivem

24. července 2018 v 14:29 | Mora


Už pátá kniha z letních sedmi vybraných! Ještě ani neskončil červenec a já už jsem téměř u závěru své výzvy. Co budu pak dělat? Že by další náběh do knihkupectví? Sakra…
To je teď vedlejší, dnešní článek zasvětíme drsnému psycho thrilleru, který mě absolutně nadchl.

Stíny nad zálivem jsou mojí druhou zkušeností s autorkou Lucy Clarke. Jako první jsem četla před pár měsíci její Modrou a byla jsem nadšená. Teď jsem se vrhla na tuto známou pecku a jsem nadšená ještě víc.

Před sedmi lety unese dva desetileté chlapce proud příliš daleko od břehu. A na pevninu se vrátí jen jeden…
Sářin syn Jacob sice před sedmi lety přežil, ale na své narozeniny, v den neblahého výročí, zmizí beze stopy. Postupně se začínají vynořovat nová tajemství a komunitu na poloostrově Sandbank plíživě ochromuje napětí a nezodpovězené otázky. Sára je stále více a více zoufalá a přestává důvěřovat všem, které zná a kterým dosud věřila - a dobře dělá…
Co se vlastně před sedmi lety událo? Jak to, že v komunitě, kde se pořád někdo dívá, zrovna tehdy nikdo nic neviděl?
Kdo všechno a proč má důvod tajit, co se doopravdy stalo?

Otázky na konci anotace jsou tak trochu jak z pořadu Věřte nevěřte, ale možná to je právě tohle, co dodává celému textu na tajemnosti. Ačkoli ten popis trošku lže (takový detail, kterého jsem si všimla), jak mi došlo, když jsem Stíny dočetla. Jinak je ta anotace skvělá! To ona mě donutila zařadit si tuto knihu na letní seznam více než skutečnost, že autorka je zodpovědná i za Modrou.


Pro styl psaní Lucy Clarke mám evidentně slabost. Líbí se mi její jemné obsáhlé popisy, ale zároveň to napětí, které dokáže nacpat do každého úseku. Díky občasným krátkým větám to někdy může působit jako horror, kdy bychom se měli jen bát. Ale to ne - tady se hraje o psychiku. O hodně drsnou psychiku.

A přece, dokonalost je vysoká věž, na níž lze tančit - a dole není nic, jen velmi hluboká propast…

Námět je výborný, zpracování ještě lepší. Příběh mě naprosto ochromil, chvílemi jsem zírala s otevřenou pusou, hned potom jsem naštvaně zaklapávala desky a snažila se přijít na kloub tomu, co se zrovna stalo (tentokrát jsem se i v něčem trefila, ale v měřítku správných a špatných teorií jsem na tom dost bledě). Dějová linka ubíhala úžasně plynule, konec byl napsaný perfektně a překvapil mě, i když musím přičíst tu skutečnost, že jsem odhadla klíčový bod asi sto stran před koncem. Evidentně jsem měla nějakou inteligentní chvilku… ne, samozřejmě to byla jen náhoda, co si o mně myslíte… To jsem odběhla, ještě chci dodat, že rozuzlení bylo naprosto dechberoucí (a trochu šílené).

"Nedáváte mu s Nickem nějaké růstové hormony? Když jsem ho viděla naposled, sahal mi sotva po kolena."
"Myslím, že to budou kalorie z piva, viď, Jacobe?" řekla Sára.
"Jak to mám vědět? Ještě mi nebylo osmnáct," usmál se.

Líbilo se mi, že každá vzpomínka napsaná proloženým písmem vždy navazovala na konec předchozí kapitoly. Dodávalo to takový dojem, že se děj hladce, svižně odvíjí.
A co se týče mého citového rozpoložení, to byla smrt. Smrt, vám říkám. Fakt že jo. Emoce, které kniha doslova snědla, vás sežehnou. A to pořádně. Nezvládáte se soustředit na něco jiného než na četbu. Když jsem byla včera běhat, celou dobu jsem se zamýšlela nad hlavní zápletkou (asi jen díky tomu jsem v kuse uběhla pět kilometrů a vůbec mi nepřišlo divné, že jsem doběhla o kilák dál, než jsem původně chtěla). Na čtenáře to má vážně neskutečný vliv.

"Uzavřeli jsme dohodu, viď?" řekl Nick Jacobovi.
"Jo. Už nikdy spolu nebudeme spát ve stanu. Táta chrápe jako tur."
"A Jacob si celou noc hrál s mobilem. Svítil mi do očí."

Hlavní hrdinka se jmenuje Sára a ne Alex (haha, počkej si na Arkádii, Moro…). Každopádně má super jméno, stejně jako druhá hlavní děvčica - Isla. Sára mi ale ke konci začala být šíleně nesympatická a mými oblíbenými postavami se pak k mému překvapení stali Isaac a Jacob (a to mi k tomu okolnosti někdy ani nepřispěly, když o nich celou dobu pochybujete… no, tam vlastně pochybujete o všech, tak co to melu?)
Změna myšlení a charakteru postav je popsaná úžasně - opravdu tomu věříte, chápete jejich situaci.


Závěrem tedy musím říct, že jsem nadšená. Byla to zkrátka bomba. Druhá kniha od Lucy Clarke a já jsem znovu velmi spokojená, no není to skvělé? Tato autorka asi dokáže divy.

Jen se omlouvám za příšernou kvalitu fotek. Photofiltre (nebo jak se to jmenuje), co mám na notebooku, trošku nezvládá mé požadavky. Příští týden už to bude lepší, vracím se zpět do Prahy a také zpět za mým milovaným Photoshopem.

Mora Leray

Psychologická bomba, která zatřese s každým - V pasti lží

12. července 2018 v 10:22 | Mora

Větší psychologický nářez jsem v ruce snad ještě neměla. Třetí kniha z letní sedmičky přečtena a blázen se ze mě nestal, takže pojďme na to. Ačkoli si pořád připadám, jako kdybych byla uvnitř děje V pasti lží, půjdu se urychleně probrat.

Autorka B. A. Paris je pro mě opět velmi neznámá osoba. Tentokrát jsem ale trošku v obraze, jelikož znám alespoň název knihy Za zavřenými dveřmi, což je prý také solidní trhák a vlastně autorčina prvotina, kterou to hned při vydání pořádně rozbombila, když to řeknu svým divným způsobem.
Dneska tu ale mám V pasti lží.

Co se týče anotace, tak ta je vážně skvělá, k thrilleru skvěle sedí a myslím si, že to je přesně ten typ popisu, jenž by dobrá kniha měla mít, protože láká k otevření.

Komu můžete důvěřovat, když ani sobě ne?
Cass si konečně dala svůj život do pořádku, je šťastně vdaná a pracuje jako učitelka. Jedné deštivé noci se ale na neosvětlené lesní cestě stane něco, co jí převrátí život naruby.
Paralyzovaná výčitkami zapomíná, kde nechala zaparkované auto, jestli si vzala prášky nebo že si domluvila schůzku. V hlavě má jen zmatek a mrtvou ženu, kterou možná mohla zachránit. Je blázen? Nebo si s ní zahrává její mysl?

Můžu odpřísáhnout, že hned při první větě se dostanete do děje. Styl psaní je poměrně zvláštní a chvilku trvá, než si na něj zvyknete. Občas pozlobil i slovosled, někdy se mi nezamlouvalo dost okaté opakování slov.
A pak je tady samozřejmě "autorčina specialita", jak jsem pracovně ten "jev" nazvala. Jedná se o přílišně časté používaní slovíčka "ale" na místech, kde vůbec nemusí být. Vytváří to podivný dojem - jako kdyby to tam Paris prostě potřebovala nacpat, i když to tam vůbec být nemusí. Mě to tedy vytáčelo šíleně a vážně jsem si na to ani za těch tři sta stránek úplně nezvykla.

Zavěsím. Jsem podrážděná, že jsem musela vstát z postele. Mělo by být nějaké pravidlo, že by se nemělo volat tak brzy.

Myšlenka příběhu je ale výborná, čtivost a plynulost jakbysmet. Děj opravdu skvěle ubíhá.
Po dlouhé době nemám čest s fantasy, ale s něčem o životě. Nutí vás to přemýšlet o sobě samých a vašich vlastních činech, sami se prověřujete, jestli jste v pořádku. Zjistila jsem, že je to četba, která by se neměla číst najednou, potřebujete čas, abyste strávili, co se stalo. Sama jsem si musela dávat přestávky a vyháněla ty divné pocity z hlavy, protože bych se pak nedokázala soustředit na nic jiného. Vážně to není četba pro slabší povahy, na psychiku je to dost náročné.
Někdy mi připadalo, že jsem součástí příběhu, což mě vzhledem k okolnostem a dějové lince poměrně děsilo. Stav demence a postupného šílenství popsala autorka opravdu výborně a v kůži hlavní hrdinky bych být nechtěla ani za milion.


Jen musím dodat maličký technický detail - policie by měla být schopna vysledovat člověka, který volal z telefonní budky, alespoň v dnešní době. Každopádně si ale nemohu stěžovat, protože nevím, jaký systém měli zrovna v tamtom místě a nejsem si jistá tamější policií. To jen tak na okraj.

Zvedne hlavu a podívá se na mě. "Je to jen něco na stres. Klidně to neber, jestli to zvládneš i bez toho." Dutě se zasměje. "Možná si to radši vezmu sám."

Konec mě překvapil i nepřekvapil. Už dřív jsem vlastně odhadla, jak to dopadne. Problém je jen v tom, že jsem tu myšlenku nechala zapadnout do hlubin zapomnění a vytáhla ji až v době, kdy mi toto řešení potvrdila i kniha. Rozhodně je ale konec působivý a velmi dobře sepsaný. Navíc je to i uzavřeno výbornou situací a jednoduchými a přesto výstižnými slovy.
Něco se opravdu nedalo komentovat jinak než mou oblíbenou poznámkou "sakradrát, co to je?!". Nedávno jsem se naučila nadávat bez sprostých slov, s dvouletým bráchou to fakt nemám lehké.

Chtěla bych mu říct, že i pohodoví piloti v důchodu kolem šedesátky mohou být vrazi, ale vím, že to nechce slyšet, natož aby o tom říkal policii.

Na závěr bych ještě chtěla dodat něco k postavám. Ze začátku se mi zdály dost ploché, ovšem jenom ty vedlejší. Hlavní hrdinka je promyšlená do detailu a její charakter je skutečně perfektně promyšlený.
A abyste se trošku pobavili (hovořím k těm, kteří moje recenze znají), víte, že je v téhle knize další Alex? Já už myslela, že je to vtip, ale on tam fakt je. Měla bych na tuhle alergii začít brát nějaké prášky, existuje to vůbec?


Takže co z toho plyne? Opravdu se mi to moc líbilo, je to výborný psychologický thriller a B. A. Paris mě skutečně velmi překvapila. Až na pár drobných detailů, které mi trošku nesedly, je tato kniha skvělá a mohu ji rozhodně, rozhodně, rozhodně doporučit. Jsem šíleně ráda, že jsem V pasti lží zařadila do své letní sedmičky.


Mora Leray

Zabiješ bez zaujatosti, předsudků nebo úkladů – Smrtka

5. července 2018 v 18:48 | Mora


"Co je to rýma?" zeptala se Citra.
"Nejspíš nějaká nebezpečná nemoc z věku smrtelnosti."

Druhá kniha z letních sedmi plánovaných je za mnou. Docela se rozjíždím, ne? Asi sice ne tolik jako Citra nebo Rowan z mé nově přečtené Smrtky, na kterou se dneska společně zaměříme, ale i tak. Určitě to zvládnu, věřím si, sedm knih není mnoho, teď už ale půjdu splnit to, co jsem slíbila. Druhá recenze přichází na scénu.
Smrtka je dílo od Neala Shustermana a hned po vydání měla obrovský úspěch. Díky tomu byla tato kniha přeložena i do češtiny, abychom si ji mohli přečíst i my a nemuseli ji louskat v jiném jazyce. Jak znám sebe, díky svému překladu bych celý děj kompletně překroutila.
Co se autora týče, je pro mě dost neznámou osobou, ale strejda Google mi zjistil, že v roce 2015 získal tento spisovatel National Book Award za literaturu pro děti a mládež a že dokonce píše scénáře k filmům. To mi říká jediné - ten člověk bude mít knihy nadupané pořádnou akcí.

Svět bez hladu, bez nemocí, bez válek, bez utrpení. Nad tím vším lidstvo zvítězilo a porazilo nakonec i smrt. Technologie lidem nyní umožňuje žít věčně. Jedinými, kdo smí ukončit život, jsou smrtky - a dělat to musejí, aby udržely velikost populace pod kontrolou.
Dva mladí lidé, Citra a Rowan, jsou vybráni, aby se stali učedníky tohoto řemesla - což je role, po níž ani jeden z nich zprvu netouží. Jejich učitel, ctihodný smrtka Faraday, je ale postupně učí závažnosti a vznešenosti úkolu, ke kterému byli povoláni.
Jenže pak se něco strašlivě zvrtne. Jejich mistr za nevysvětlitelných okolností zemře a Citra a Rowan jsou postaveni proti sobě. Jen jeden bude přijat do cechu - a toho druhého pak musí sám zabít. Za dokonalý svět je třeba zaplatit vysokou cenu…

Anotace je dlouhá, to uznávám i já, ale doufám, že jste si ji opravdu přečetli, protože ačkoli by mohla být kratší, je výborná a na nastínění děje perfektní. To samé bych mohla říct i o obálce, ze které vyzařuje naprosto úžasné kouzlo. Skoro jako by nám oznamovala, že půjde o něco speciálního. A ze zadní strany dokonce vidíme část přikázání smrtek, což je věc, co taky stojí za to, protože to váš první dojem ještě zlepší.


A můžu vám s radostí říct, že mé dojmy se nezměnily, ani když jsem začala číst. Hned při úvodu jsem se ponořila do děje a vylezla jsem z něj až u konce. Všechno jede, neuvědomujete si, kolik času jste čtením strávili, ale stále chcete víc a víc. Možná je to námětem, který je dle mého názoru odzbrojující, dokonalý a výborně zpracovaný. K tomu samozřejmě ještě přispívá Shustermanův osobitý styl psaní, jenž dokáže výborně vylíčit situaci snad každého druhu a který mi v určitých ohledech dosti připomíná i můj vlastní.

"Fakt nechci znít jak masovej vrah, ale práce smrtek je svým způsobem zajímavá. Neříkám, že bych ji chtěla dělat, k zabíjení mám jako každej normální člověk odpor, ale je zvláštní si o tom číst. Žiješ, nesmrtelnost s tebou a najednou tě z kolejí fajn života vyhodí smrtka. Zajímavá věc."
- Mora Leray, 3. 7. 2018

I když jsem vlastně odhadla, jak to dopadne, konec mě překvapil. K tomu, co jsem si myslela, že se stane, došlo trochu jinak, než jsem čekala. Pár desítek stran před koncem se mi v očích dokonce zaleskly slzy, což se teď dost dlouho nestalo - evidentně jsem neměla v ruce knihy, co by se ve mně tak usadily. Navíc mi také přišlo, že od začátku příběhu uběhla hrozně dlouhá doba, ačkoli jsem se Smrtkou začala teprve před čtyřmi dny. Je tam vidět opravdu velký časový posun, který nutí čtenáře nostalgicky vzpomínat na scény z prvních stránek.
U některých momentů jsem měla dojem, že mi asi nadobro zamrzly svaly v obličeji. Fakt, nedělám si legraci, přísahám, že jsem jednou koukala nehnutě do jednoho místa a pomalu ani nedýchala. Tím chci říct, že Smrtka napětí a vyvolávání šoků skutečně nepostrádá. Napětí je něco, co mám osobně hned na prvních příčkách důležitosti při závěrečném hodnocení, a tady je splněno na výbornou.

"Dokážeš nahlédnout pod fasádu světa, Citro Terranovová. Byla by z tebe dobrá smrtka."
Citra se zhrozila. "Nikdy bych nechtěla být smrtka."
"To je první požadavek," řekl.
Pak odešel zabít jejich sousedku.

Co se postav týče, asi všichni jsou nezapomenutelní. Faraday - skvělé jméno mimochodem - jakožto velmi dobře promyšlený charakter a skvělá smrtka (jeho smrt mě rozesmutnila, i když o ní psali už v anotaci, takže pozor na to). Smrtka Curieová a její povahové vlastnosti, které bych do ní neřekla. Goddard a jeho zvláštní myšlení, které se mi sice nezamlouvalo, ale bylo svým způsobem dost zajímavé. Volta, nižní smrtka ze skupiny barevných magorů od výše zmíněného Goddarda a zároveň jedna z mých nejoblíbenějších postav z knihy.
Lidí tam bylo vážně hodně, a i tak bych zvládla vyjmenovat všechny. A to platí i pro ty postavy, které se tam objevily jen na chvilku - pamatuji si je, protože představovaly příjemné zpestření už tak dobře nadupaného děje.
Menší vsuvka: V téhle knize je opětně další Alex, tentokrát tedy ve formě Alessandra, ale je tam. Pokud někdo četl mé dřívější recenze, tak ví, že jsem se setkala s Alexem jako postavou v knize za poslední dobu asi tak pětkrát. Už na to mám fakt alergii (Mora se momentálně směje svému divnému humoru).


Zamlouvalo se mi, že mezi každou kapitolou byl vždy vložen záznam z deníku kosení určité smrtky. Nutilo to k zamyšlení, protože každý zápis byl odlišný a navazoval na to, co se v knize dělo.
Rozhodně se mi líbí i názvy. Taková StředoMerika zní skvěle. Nebo je dost působivé, že se zabíjení ve světě Smrtky vlastně říká kosení.

"Pokosíme nejdřív jeho, pro příklad ostatním."
Ale vedoucí smrtka zavrtěl hlavou. "Ze všeho nejdřív schovej tu věc, v letadle si s ohněm hrát nebudeme. Za druhé, dávání příkladu předpokládá, že zůstane někdo, kdo by se z něho mohl poučit. Pokud není komu dát příklad, postrádá to smysl."

Abych to tedy nějak ukončila, Smrtka je opravdu skvělá záležitost. Moc se mi to líbilo, příběh jsem si zamilovala a rozhodně se vrhnu po druhém dílu, až u nás bude přeložený. Nemám jedinou věc, co bych vytkla, možná tak občasné překlepy a chybějící uvozovky, za které jsem chtěla někomu utrhnout hlavu a které o dvě procenta shodily mé hodnocení. Jinak je tato kniha naprosto dokonalá a zařadila se mezi mé nejoblíbenější za poslední dobu. S klidným srdcem vám mohu nakázat, abyste si to vážně přečetli, protože o něco tak skvělého přijít nemůžete.

Prosím o vaši podporu i na Instagramu!


Mora Leray

Šest obětí, ale mrtvola jen jedna - Hadrový panák

26. června 2018 v 13:15 | Mora


Když si člověk usmyslí, že něco dočte, někdy mu to nemusí vyjít. U mě se to stává často, ale dneska se mi výjimečně povedlo to překonat. Byla jsem přesvědčená, že odpoledne dolouskám Hadrového panáka - a podařilo se! Alespoň něco jsem dokázala. V porovnání s mými špatnými odhady při luštění hlavní zápletky mé úspěšné dočtení vede… Vážně, netrefila jsem se téměř v ničem. No, ten, kdo to už četl, se mi asi moc divit nemůže, nebo jsou tu snad i inteligentní jedinci? Pokud ano, mile vás vítám, půjčte mi svůj mozek.

"Jistě. Novináři vás zbožňují. Jste William Fawkes!"
Wolf vzdychl. "Nemůžu to přehodit na někoho, kdo je ještě níž?"
"Mám dojem, že jsem na pánském záchodě zahlédl uklízečku, ale líp to vezmou od vás."

Co se tedy týče dnešní recenze, krátce si osvětlíme, o koho a o co tu jde. Už z názvu víte, že si za chvíli smlsneme na Hadrovém panákovi, na debutu spisovatele Daniela Colea. Dostala jsem ho k Vánocům a hned jsem věděla, že to bude nějaká drsnější detektivka. Od té doby ale knížka podřimovala v knihovně a nijak na mě nevolala, abych ji vytáhla ven. Nejradši bych si teď vlepila facku - měla jsem se k tomu dostat o zatracených pár měsíců dřív, protože teď si zas připadám jako zaostalec.


Anotace (kterou sem ochotně přepíšu, protože na internetu není ani jedna stejná) je jednoduchá, nic zvláštního, ale na navození atmosféry detektivní super zápletky je ideální.

Mrtvola sešitá ze šesti částí různých těl a nalezená v jednom londýnském bytě - případ Hadrový panák, jak ho nazvala média, okamžitě vyvolá strach a paniku. Detektiv William "Wolf" Fawkes a jeho kolegyně Emily Baxterová jsou pověřeni identifikací obětí, vzápětí ale musí čelit další hrozbě - Wolfova bývalá žena Andrea, která pracuje jako reportérka, obdrží od anonyma fotky z místa, kde byl Hadrový panák nalezen, a také seznam šesti lidí a dat, kdy budou zabiti. Prvním má být ještě téhož dne londýnský starosta. Posledním - o dva týdny později - detektiv William Fawkes…

Huh, čím začít? Námět je naprosto, ale naprosto šílený. Když se nad tím zamyslím, možná je to až překombinované, protože to, co všechno se stane… je neuvěřitelné a nabírá to dojem stoprocentní vymyšlenosti. Ale ačkoli je to námětem hrozná přestřelka, zpracování se vyvedlo výborně.
Styl psaní se mi zamlouvá, je plný humoru (což si v souvislosti s detektivkou většina lidí představit nedokáže). Trošku pozlobilo opakování slov, ale nijak závažně.
Příběh ubíhá opravdu svižně. Ze začátku děj dle mého názoru sice trochu pokulhával, hlavně díky nezáživnému úvodu, ale pak se to zlepšilo a dějová linka získala na napětí, které si udržela až do konce. Stejně jako jsem si já udržela názor, že se jedná o drobet složitější četbu.

"Vypadá to na nějakou teplou tortillu," oznámil Wolfovi, jako kdyby objevil podezřele vypadající zařízení.

"Jaká příchuť?" odpověděl Wolf.

"Co je to za příchuť?" štěkl strážník.

"Šunka a sýr!" zvolal muž na podlaze.

Wolf se usmál. "Zabavte ji."

Hlavní postava, tedy Wolf (jen tak mimoděk, vymakaná přezdívka), nosí mé oblíbené jméno, což je William. Mám k němu už takový vztah, který ale netuším, kde se vzal. No, to jsem odbočila. Wolf je sympaťák (dobře, ne úplně), je to zastaralejší vtipálek a celkově děsně promyšlený charakter, jeho minulost skrývá mnohé. Proč ale musí mít detektiv takovou povahu… ne, svoje pochyby sem radši házet nebudu, nebo skončíme u sáhodlouhé přednášky o psychologii.

Také jsem si oblíbila Baxterovou, tu si zamiluje snad každej, dodává příběhu pořádnou šťávu a šmrnc, ačkoli ke konci se můj vztah k ní trochu ochladil (popravdě ani nevím proč).

Wolf byl oblečený už dobrých pět minut, ale pořád stál v ponuré ložnici a čekal, až vedle opadne křik. Baxterová obvinila Andreu, že těží z neštěstí druhých, což novinářku urazilo, ačkoli nepochybně těžila. Potom Andrea obvinila Baxterovou, že je opilá, což policistku urazilo, ačkoli bezpochyby byla.

Ukončení je, jak řekla má babička, která četla Panáka pár týdnů přede mnou, naprostý masakr a já s tím musím souhlasit. Je to šílené, všechno se vybarví do ještě více přestřelených mezí, ale má to dokonalé napětí, které sálá z každé stránky. Zůstala jsem s otevřenou pusou. Tečka.
Závěrem tedy musím říct, že Hadrový panák mě skutečně překvapil (a jak!). Na přemýšlení je to dokonalé, člověk nechápe zhola nic, ale stále uvažuje, protože to nechce vzdát. Já to ale asi vzdát měla. Stejně jsem se netrefila v ničem (což jsem tady už někde zmínila, jestli se nemýlím). Každopádně to stálo za ztracení několika dní času, protože je to velmi dobré. Ačkoli se mi to v některých mezích zdálo přehnané, četba je to výborná.

"Mám tu košili rád."
"Vypadáš v ní, jako kdybys čekal dítě. To řekla Maggie, ne já."

Nezapomeňte mě podpořit i na Instagramu!


Mora Leray

Modrá jménem jachty, plavba až na mořské dno - Modrá

20. června 2018 v 19:40 | Mora


"Nic neumím." Kitty vyhodila palačinku do vzduchu, ta se otočila a hladce přistála zpátky na pánvi.
"Umíš šikovně obracet palačinky."
"Životopis Kitty Berryové - zkušená obracečka palačinek."

Léto se blíží, já skáču radostí do vzduchu, má knihovna bude za pár dní zaplněná plánovanou četbou. Jsem nadšená! Konečně se blíží ty milované měsíce volna. Ale ještě si musím počkat, ten čas zatím nepřikvačil, zbývá něco přes týden (a hlavně mě čeká předání vysvědčení, kde budu muset přetrpět pár hodin v šatech).
Abych si ale čekání na letní volno ukrátila, pustila jsem se v sobotu do další knihy. Asi před měsícem jsem ji objevila v regálu naší super knihovny, ovšem dostala jsem se k ní až teď, což mě mrzí, protože je to dost dobré čtení.
Co se týče autorky, vůbec nevím, o koho jde. Ani název knížky mi nic neříkal. A když jsem se pokusila zjistit si více na internetu, vybaflo na mě jen to, že je to britská spisovatelka (což jsem, představte si to, věděla i bez toho).
Každopádně se ale budeme věnovat jejímu dílu. Pro dnešní recenzi mám zvolenou Modrou, vím ale, že autorka vydala i další příběhy - například Stíny nad zálivem, které mám v plánu prozkoumat přes léto.

Poklidný výlet na moři? Ani náhodou! Koupání v průzračné vodě a popíjení tropických koktejlů se až příliš rychle promění ve zlověstnou noční můru…
Lana a její nejlepší kamarádka Kitty se vydají hledat svobodu a dobrodružství. Jejich sen volně cestovat se jim splní, když získají možnost plavit se na Modré - jachtě, která pluje z Filipín na Nový Zéland. Spolu se svými novými přáteli rychle podlehnou kouzlu vzdálených ostrovů a divokých večírků na jachtě.
Z ráje se ale brzy stává peklo - Lana a Kitty zjišťují, že každý na palubě má nějaké tajemství, a navíc jeden z jejich nových přátel po jedné hádce záhadně zmizí…
Nebezpečné vlny nedůvěry a lží ohrožují nezávazné letní dobrodružství na lodi, někteří se však svého vysněného ráje nehodlají jen tak vzdát… a to za jakoukoli cenu!

Anotace je dlouhá, takže na nastínění děje stačí bohatě. Díky ní naprosto jasně víme, že tady půjde o něco pořádně promyšleného s detektivnější zápletkou a že hlavní roli bude hrát jakási plavba.
Ze začátku si čtenář zvyká na určité splývavé prolínání minulosti s přítomností. Pokud chvilku čtete nepozorně, vše se vám spojí dohromady a pak nevíte, která bije. To přeskakování v čase by mělo být odděleno nějakou ráznou větou, aby to pochopil i člověk tupějšího rázu (správně, narážím na sebe).

"Co se týče Shell, Heinrich má tendenci chovat se přespříliš ochranářsky," řekla Kitty a významně zdvihla obočí.
"Taky sis toho všimla?"
"Všimla?" řekla Kitty. "Všude za ní chodí a sbíhají se mu sliny tak, že jsem po nich už málem uklouzla."

Celé je to ale psané úžasným stylem. Kombinace záhady, která vyzařuje ze všech koutů, a promyšlené zápletky dodává příběhu skvělý nádech. Čte se to výborně. Napětí jsem doslova dýchala společně s postavami. Atmosféra je rovněž velmi dobrá, opravdu tam sedí. To, jak postupně houstne, je vynikající. A námět - originální (vytknu tady vůbec něco? Nějak hodně chválím, fakt hodně).
Do poslední chvíle nevíte, co se bude dít. Já osobně absolutně netušila, jak by to mohlo nakonec dopadnout, trefila jsem se jen v určitých věcech, které byly poměrně jasné (já toho rozumu moc nepobrala, to víte, pitomej člověk). A konec? Tak ten byl skutečně úžasný, lepší závěr bych si snad ani představit nedokázala, sedlo to tam perfektně a podtrhlo to celé kouzlo dějové linky.

Obzor byl zbarvený do ohnivě oranžových a purpurových odstínů, jež se pomalu vytrácely do tlumených odstínů růžové, než se nakonec za ní ustálily do temně modré. Barvy to byly okouzlující, trvalo by celý život namíchat jen polovinu té palety barev.

Dalším plusem je rozhodně to, že Lana, hlavní postava, je sympatická, ničím mě nenaštvala, její chování je pochopitelné a srozumitelné a nikdo si na ni nemůže stěžovat, protože zůstala v mezích normálu. V dnešní době duchaplné postavy docela vymizely, takže můžeme být za Lanu rádi.
A oblíbila jsem si i Dennyho, o něm mám úplně jasnou představu vzhledu a na mé vlastní vymyšlené jachtě by se dost vyjímal. Ale to vlastně všichni z té super posádky.
Teď to chválení teda trochu ochladíme. Nutně bych potřebovala hodit řeč s korektorem knihy. Můžete mi někdo, sakradrát ale, vysvětlit, co to bylo? Přijde mi, že Modrá projela nějakým špatným autocorrectem. Jak kdyby to někdo opravoval na mobilu a četl to po sobě na půl oka. Opravdu to nechápu. Chyb je tam jak máku, vážně asi přes čtyřicet překlepů, nekecám. Hrůza a děs.


Každopádně je ale kniha velmi dobrá, propracovaná, výborně se čte, člověk tají dech při napínavých scénách, o které není nouze. Ačkoli jsem neměla velká očekávání, Modrá mě svým dějem hned pohltila a já se od ní jen těžko mohla vzdálit (byla jsem kvůli tomu několikrát napomenuta, že mám jít na čerstvý vzduch a nesedět pořád uvnitř). Na rozvíjení talentu při skládání všemožných teorií je to četba jako dělaná. A kdybyste se mě zeptali, jestli to opravdu stojí za přečtení, tak ano, stojí. I když jsem tuhle recenzi sepsala včera, myšlenky mi k té knize občas zabloudily i dnes a já se opět začala probírat jejími zápletkami. A to znamená jediné - je to opravdu, opravdu dobré.
Pokud přežijete to šílené množství chyb, které vám někdy vypálí i oči z důlků, jděte do toho. Rozhodně.

A ještě knižní moudro na závěr. "Když řeknu, že něco udělám, tak to o osm let později většinou udělám."

Nezapomeňte mě sledovat i na Instagramu!



Mora Leray

Stará známá klasika - Lakomec

11. května 2018 v 20:11 | Mora

Lakomec - Molière
Špetka klasiky

Dřív jsem si myslela, že zrovna Molière je jméno, které by se nám mělo s něčím spojit a které je fakt známé. Ale… asi jsem se trošku spletla.
"Ňákej spisovatel hádám." Takhle totiž zněla odpověď mé kamarádky, když jsem se jí jen tak v žertu zeptala, jestli ví, kdo to ten Moliére vlastně je. Nejvíc mě překvapilo, že ona tu svou větu myslela vážně. A jakože... já nechápala. Holt ve 21. století zájem o literaturu silně upadá a já bych se s tím měla smířit.


Teď už ale k této krátké rychlovce, která začíná od nuly a od začátku.

To, že mi jméno Harpagon několik týdnů leželo v žaludku, v hlavě a ve všem ostatním, co vůbec v těle existuje, se mi nijak nezamlouvalo. Blížící se povinná četba mě k té držgrešli dokopala ještě víc, než bych čekala.
Když se řekne Harpagon (pokud se pohybujeme v literárním světě), měl by se nám v mysli hned objevit takový signál, který značí výkřik typu "áha, stará klasika na scéně!". A v tomhle případě je to Lakomec, klasická komedie od francouzského dramatika Moliéra z roku 1668. Dobře, tolik informací zas nepotřebujete, čímž samozřejmě neříkám, že je na škodu si toho pamatovat víc.
Já si v těchto dílech osobně vždycky libuji a teď to nebylo jiné. Vtipné, dobře podané, postav sice dost, ale vzhledem k tomu, že je to psané formou scénáře, čtenář vše pobírá velmi dobře.
Co se týče vydání, ze kterého jsem Lakomce četla… radši se ani neptejte. Stačí prohlásit, že jsem měla v rukou devadesát áčtyřek papíru a postupně je odhazovala na vedlejší hromádku. Z tohohle spisu už to nečtu nikdy, hotovo konec.
Každopádně jsem se bavila. Přečetla jsem celou hru za pár hodin a stěžovat si vážně nemohu. Líbí se mi to.
Je to prostě klasika, která patří k takovému všeobecnému základu. Co víc říct… chápu, že je to tak uznávané. Doporučuji. A neznalcům čtyřicetkrát víc.

Mora Leray

Patřím ke Gaunerům aneb Zlatá recenze - Prohnilé město

7. května 2018 v 22:26 | Mora

A je to tady! Konečně došlo na titul, který budu recenzovat s chutí a pořádným nasazením. Takhle to nebývá zrovna často, takže proč to odkládat? Šup, šup, ať se přidáte ke Gaunerům, Kazovi, Inej a ostatním co možná nejdříve.
Prohnilé město je druhý díl skvělého fantasy od izraelské autorky Leigh Bardugo. Co se týče první knihy, ta u nás vyšla pod názvem Šest vran někdy na začátku září roku 2017. Já se k ní bohužel dostala až o několik měsíců později, čímž jsem si alespoň zkrátila čekání na toto úžasné pokračování. Jestli ses s touto sérií ale ještě nesetkal, poutníku, mrkni se na můj starší, krátký a pocity ovlivněný názor, který jsem napsala pro web databazeknih.cz - Vrány umí zapůsobit.
Abych ale přestala odbočovat od hlavní linky dnešní recenze, začneme se konečně věnovat tomu, co dojatá a unesená kritička uvnitř mě chce.

"Tak jdeme," řekl. "Ukradneme otci peníze."
"Nejsou to tvoje peníze?"
"Dobře, tak si je ukradneme zpátky."
Rozběhli se. "Miluju spravedlivou odplatu," oddychoval Jesper. "Člověk si přitom nádherně natřese játra."
Dirtyhands Kaz Brekker Wall Art ~ $15 ~ Six of Crows Gifts!

Lidé se mě snad tisíckrát ptali: "Jakou knižní sérii máš vlastně nejradši?"
A já jim vždy odpovídala: "Nevím, nemám žádnou nejoblíbenější." Tak to dřív bylo, vážně.
Teď by ale má odpověď zněla úplně jinak. Netradičně, nepochopitelně, vůbec nic bych tím nespecifikovala, ale... ono by to stačilo. "Patřím ke Gaunerům, rozumíš?"

Všem (a tím myslím své věrné kamarády knihomoly) se omlouvám za to, že svůj názor po tolika letech měním. Šest vran je knižní série, která mi z plic vysála veškerý kyslík.
Když jsem se zabaleným Prohnilým městem odcházela z pošty, poskakovala jsem po chodníku jako naprostý blázen a usmívala se od ucha k ucha. Co víc říct, myslím, že se mě obyvatelé našeho sídliště budou ještě nějakou dobu bát.
Ten pocit, když mé oči klouzaly po řádcích dechberoucí anotace, byl jedinečný. Odpověď na otázku "proč?" je zapsaná v dalším proloženém úseku - hlavním popisu knihy.

Kazu Brekkerovi a jeho lidem se podařil nevídaný kousek: vloupali se do nejstřeženější pevnosti světa a ukradli to, za co měli dostat velmi dobře zaplaceno. Místo kýžené odměny však na ně čekala zrada. Podvedeni a oslabeni o jednoho člena, který byl unesen, musí napnout všechny své síly, aby získaly, co jim patří.
V ulicích zkorumpovaného Ketterdamu se mezitím schyluje k válce. Nebezpečná droga jurda parem se stává předmětem hry o moc. Zkáza, kterou za sebou nechává, je děsivá.
Obstojí Kazova prohnanost proti starým i novým nepřátelům?
Zůstanou mu jeho lidé věrní?
Pomstí se za zradu a zabrání rozšíření smrtící drogy, které by mělo nedozírné následky nejen pro griši, ale i pro celý svět?


Nehodlám dodávat, že jsem neváhala ani vteřinu, abych si knihu otočila správnou stranou. Anotace byla naprosto neskutečná. Tečka.


Jakmile jsem Prohnilé město opravdu otevřela a dala se do čtení, nevěřila jsem tomu, nevěřila jsem ani slovu. Jako kdyby mě najednou pohltilo i to, co ještě neexistovalo. Není tajemstvím, že jsem se před několika měsíci zamilovala do prvního dílu. Proto ani není tak překvapivé, že mě opětovné setkání se stylem Leigh Bardugo tak šíleně vyvedlo z míry.

Wylan pokrčil rameny. "Možná. Jsou ale jedy, na které protijed neexistuje."
Jesper si odfrkl. "A proto mu říkáme Wylan van Optimista."

Začínala jsem s úsměvem na rtech, pokračovala s úšklebky a pokřiky, dále se mi na tváři objevovaly výrazy strachu a obav, ke konci jsem měla obličej zmáčený slanými slzami… Každý, kdo mě viděl, by dokázal odhadnout, jakou emoci jsem právě prožívala.
Je naprosto zbytečné vypisovat, o čem v knize vlastně jde… vy to nepotřebujete vědět! Buď vás zaujme anotace, nebo nezaujme. A to už je vaše věc. Dobře, to zní dost egoisticky, sobecky a namyšleně zároveň, ale je to pravda.

Matthias plakáty pečlivě studoval. "Sto tisíc kruge!" Šlehl po Kazovi zlostným pohledem. "Za tolik peněz nestojíš."
Kazovi nenápadně zacukalo v koutcích. "Tržní cena, co naděláš."

Prohnilé město. Skvělý název, dokonalá obálka, příběh plný intrik a zvratů a já se ptám na jediné: Je vůbec možné napsat něco tak úžasného? Kde se Leigh Bardugo vzala? Je to nějaká nadpřirozená bytost? Griša ze řádu Spisovatelů? Ať je to, jak chce, já se jí klaním a vzdávám jí hold.
Závěr? Jsem prostě nadšená, což asi už z mého shrnutí vyplynulo. Po Šesti vranách jsem se bála, že mě Prohnilé město zklame a že nebude tak dobré, ale spletla jsem se. Mimořádně a extrémně.
Šest vran je po dnešku má nejoblíbenější série a dost pochybuji, že v nejbližší době najdu něco, co ji překoná. Tyto dvě knihy jsou mistrovská díla, můj záchranný člun, když nebudu vědět, co dělat - věřte mi, že po těchto úžasných příbězích sáhnu jako po prvních.

A protože chci být skutečně milé děvče, přidávám sem i malou ochutnávku v podobě vyfocené stránky. Teď už stačí jen říct - užijte si ukázku a jděte okamžitě kupovat Prohnilé město.


Mora Leray

Magický a krutý svět Prythianu nezná mezí - Dvůr křídel a zmaru

31. března 2018 v 20:47 | Mora Leray

Některé jsem znal, další ne. Válečné pole se táhlo dál pod oblohou.
Míli za mílí. Království hnijících mrtvých. A já nepřestával hledat.

Řekla jsem si, že dnešní recenzi pojmu trochu netradičně, protože Dvůr křídel a zmaru rozdrtil mé schopnosti normálně myslet a tvořit. Popravdě ani netuším, jak přesně bych své hodnocení vtěsnala do obvyklých bodů, které používám při každé recenzi. Asi nijak. Proč? ptáte se. To se brzy dozvíte.
"To, že byla hnedka v první větě chyba, považuji za slušnou chybu." Lhala bych, kdybych řekla, že ze mě něco v tomhle smyslu nevypadlo. A pak mi najednou došlo, že tam žádná chyba není, a já ve čtení pokračovala vesele dál. Nevím, jak jsem na to přišla, asi začáteční pomatení smyslů.
Jako tomu bylo vždy, když jsem otevírala jeden z Dvorů, i tentokrát mě do očí praštila příliš vysoká frekvence opakování "jsem". Udělala jsem támhleto, pak jsem se podívala támhle, řekla jsem něco támhletomu a tak dále. Není to příjemný první dojem, bohužel ale musím říct, že to takto mám vždy, jakmile otevřu knihy od této autorky. Po pár stránkách se tento úvodní šok změní a já si zvyknu, pak už jen obdivuji styl psaní, který mě někdy dokáže vyvést z každodenní rutiny a rozházet mi třeba i celý rituál přípravy snídaně.

Dala jsem si ruce v bok a zamyšleně si měřila sráz, stromy a jezero pod nimi. "Kde jsem udělala chybu?"
Azriel, který na klíně brousil Pravdivého, zatěkal očima ke mně. "Kromě toho, že sis hrála na dřevorubce?"

Jenže abych mohla obdivovat styl psaní Sarah J. Maas, muselo by mi toto vydání k tomu trochu pomoct. Ne že mi bude házet na každou dvacátou stránku nějaký děsuplný překlep, který mě vždycky vyhodil z děje pryč a já musela s popadáním za hlavu chytat svou ztracenou sebekontrolu. Kdo dělal třetímu dílu korektora vážně netuším, ale je mi to, moji drazí čtenáři, upřímně jedno. Ráda bych tomu určitému člověku rozsvítila v hlavě, fláknout s ním o futra dveří by dle mého mohlo stačit, ne? Dobře, nebudu tak brutální.
Musím se přiznat, že jsem se vůbec neobtěžovala číst před začátkem třetího Dvora anotaci. Dle mého to ale ani nevadilo. Pokud se však rozhodujete, jestli se do tohoto dílu máte pustit, přepíšu sem popis z obalu knihy, který by vám měl dosvědčit, že byste měli extrémně rychle běžet do knihkupectví a toto dílko si koupit. Jestli nemáte prachy, prostě to šlohněte. Rada nad zlato, já vím.

Feyre se vrací zpátky na Jarní dvůr, aby získala informace o Tamlinově armádě a odhalila plán krále, který hodlá království Prythian napadnout a zničit. K tomu všemu musí předstírat lásku k muži, kterého ve skutečnosti ze srdce nenávidí. Její život tak visí na vlásku a nemůže si dovolit udělat jedinou chybu, jinak to bude stát život nejen ji, ale způsobí zkázu celého království.

Myslím, že je to dost solidní pecka, a docela teď lituji, že jsem si to nepřečetla už před začátkem těch sedmi set stran.
Celý příběh je skvěle napínavý a mimořádně čtivý, nemohu autorce upřít, že její styl je - když se do něj pořádně ponoříme - opravdu výborný. Vůbec jsem se nenudila. Ačkoli má Dvůr křídel a zmaru přesně 716 stran, není tam jediné místo, které by mě nebavilo. Občas to bylo naplněné pohodou, někdy jsme se zase sešli s válečným a akčním dějem, potom na nás čekalo Rhysovo a Feyřino popichování, které mě nikdy nepřestalo bavit. Bylo toho dost.
Ukončení stojí za zmínění rozhodně. Dojemné a jedním slovem prostě krásné. Vážně mě nenapadá jiný výraz, kterým bych ten závěr mohla vyjádřit. Možná ještě poetické?
Od někoho jsem slyšela, že u toho brečel… takže popravdě, já se do tohoto stavu nedostala, ale myslím, že to není nijak velký mínus. Přeci nemusíme u všeho dobrého brečet, ne?
Co se postav týče, své zajímavé názory jsem shrnula do bodů, které najdete pod tímto úžasným fanartem.


1. Přestal mi vadit Lucien. V druhém díle jsem ho nesnášela, ale tady… no, co to je za čáry, Luciene? Už tě mám zase docela ráda.
2. Azriel se stal mým srdíčkem. Musím ti oznámit, drahý Azrieli, že ses dostal o 0,1 % před Rhyse na žebříčku charakterů ze série Dvorů. Gratuluji.
3. Vztah Feyre a Rhysanda je opravdu inovativní. Vážně se mi líbí, že je to jiné než v typických romantických knihách. Pohádají se, pak se usmíří, znova se pohádají, nemluví spolu… bože, vždyť to je děsné klišé. Konečně jsem viděla vztah, který byl zajímavý a obešel se celou dobu bez hádek. Konfety připraveny.
4. Všechny důležité postavy autorka skvěle propracovala.

Docela mě ale zklamalo, že se konec věnoval už jenom našemu hlavnímu páru. Škoda, myslím, že humor ostatních důležitých postav by šel nějak skvěle využít a skloubit tak, abychom měli od všeho trochu.

Celá kniha je ale perfektně nabitá intrikami, což se mi vážně líbí. V tomto světle se hodně projevila ta určitá změna Feyřiny povahy a jednání a musím uznat, že díky tomu mi mnohem lépe sedla. "Děvčice, drahá, budeme nejlepší kamarádky? Zajistíš, abych si mohla vzít pryč Azriela? O nějaké nedostatky a problémky například s Mor se postaráme potom, dobře…" Pardón, za mé srdceryvné výlevy se skutečně omlouvám. Nezdá se vám, že slovo "stínopěvec" zní poeticky, krásně a zvučně zároveň? Jestli to tak připadá jen mě, opět na mě asi dopadl Azrielův charakter.

Na Rhysově tváři nebyl náznak úsměvu, ani zákmit drzého pobavení, když si znovu opřel hlavu o opěradlo židle. "Ten výraz ryby na suchu ti sluší, Tamline."

Vzhledem k tomu, že se příběhy vedlejších postav úplně nedotáhly, je víceméně jasné, že nás toto čeká v dalších chystaných dílech, konkrétně v tom volném, u kterého znám už i název. Podle mého super překladu z angličtiny bychom mohli mít u nás v Česku čest s Dvorem mrazu a hvězdného svitu, což zní opravdu magicky. Rozhodně se na další knihy z této série těším a jsem připravená vyčkávat stejně tak, jako jsem vyčkávala na Dvůr křídel a zmaru.
Jak je asi z celé recenze jasné, série Dvorů je opravdu velmi dobrá a já jsem skutečně spokojená. Mohu doporučit všechny tři díly, a to s naprosto klidným srdcem. Pokud chcete fantasy, které je nabité akcí, napětím a chvilkovou romantikou, v každém dílu to najdete. Mně osobně se asi nejvíce líbila dvojka, ale všechny knihy mají určitý půvab. Vážně je to moc dobré, a pokud přehlédnu pár nedostatků, normálně bych dala i 100 %. To bohužel ale nemohu, nebylo by to fér. I tak je mé hodnocení dost vysoké.
Za knihu děkuji svému nejlepšímu kamarádovi z Ostravy, ani nevíš, jak moc mě ten velký balíček, který jsem si na poště vyzvedla, potěšil. Oplatím ti to příště pořádným sarkasmem, ty bestie.

Mora Leray

Být či nebýt – to je, oč tu běží – Hamlet

20. března 2018 v 15:51 | Mora

Hamlet

(Autor: William Shakespeare, datum vydání: 1603)
Mé hodnocení: 97%
Doba čtení: dva dny
Žánr: divadelní hra, tragédie


Každý z nás asi zná Hamletův slavný monolog "Být či nebýt". Jeho uvažování o smrti, skládané ve verších, skvělé na zamyšlení.
Většina z nás také zná tu touhu přečíst si to, co chceme a na co se už dlouho těšíme.
A další poměrně velká část určitě ví, co je to školní povinná četba. Tyto tři věci se v mém případě skloubily dohromady. Co z toho plyne? Po několika letech svého života, kdy jsem si říkala, že už se opravdu musím na něco od Shakespeara podívat, jsem se ponořila do tragického příběhu Hamleta.

První dojmy?

Shakespeara známe všichni (to jméno by mělo něco říkat i naprostým negramotům), Hamleta také. A proto první dojmy jsou dost… jinak, nebrala jsem na ně prostě ohled.
Nic jiného jsem tedy moc neřešila, knihu jsem bez zkoumání otevřela, protože čas povinné četby se zkracoval. Zapamatovala jsem si jen jediný údaj - Hamlet má 163 stran. Takové znamení, že mi čtení moc dlouho nezabere.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Zmíním to znovu - je to prostě Shakespeare. Já osobně vždy milovala zastaralejší mluvu a krásné, zajímavé, chaosem propletené verše. Přesně to jsem v Hamletovi nalezla. Navíc je to divadelní hra, takže kritika nějakých popisů okolí se z mého hodnocení sama vyškrtává.
Uznávám, že mi chvíli trvalo, než jsem si zvykla na velký příval vykřičníků. Nelžu, když povím, že skoro všechny repliky jsou ukončeny vykřičníkem, obyčejnou tečku tu zase skoro nenajdete.
Každopádně je to skvělé, ačkoli je styl trošku poetičtější, čtenář nemusí být nijak pozorný, aby pochopil, co se v knize odehrává. Shakespearovo vyjadřování je dokonalé, hudba pro mé uši.

Děj?

Kdybych měla děj nastínit já, dopadne to tak, že bude můj popis delší než celá recenze. Proto toto shrnutí kopíruji ze stránky kosmas.cz (nenápadné díky).

Hlavnímu hrdinovi se ve snu zjeví duch jeho otce, dánského krále otráveného vlastním bratrem Klaudiem, a žádá, aby pomstil jeho vraždu. Hamlet na hradě zinscenuje divadelní hru, která přesně popisuje smrt jeho otce. Klaudius se sám usvědčí a nařkne Hamleta, že je blázen. Slavná tragédie popisuje osud Hamleta a končí jeho smrtí v souboji.

Přestože jsem z několika stran slyšela, že nápad a téma je dost přitažené za vlasy, já tohoto názoru nejsem. Mé mínění je úplně opačné. Obdivuji Shakespeara a jeho myšlení. Já bych něco takového nebyla schopna vymyslet, ani kdybych na to dostala milion let času.
Vážně skvělé, je to tak i v dnešní době, což je dost neuvěřitelné. I o několik stovek let později je Shakespeare stále jedním z uznávaných autorů. Jaké to jen muselo být, když byl ještě naživu? Jeho díla byla bomba, která při čtení někomu přivodila infarkt? Dobře, odbočuji, ale chci tím říct, že je to skutečně dokonalé a také velmi nadčasové.

Co se týče postav…

Hamlet je spravedlivý, mimořádně ikonický a především hlavní charakter.
Nenávidím tu zbabělou Ofélii, iritovala mě po celou dobu čtení.
Oblíbila jsem si Horacia, protože patří k těm důvěryhodnějším postavám.
To je takový můj výčet. Co se Shakespearovi musí nechat, je, že všechny jeho postavy jsou uvěřitelné. Každá na nás působí jinak a každý čtenář má také jiné vnímaní postav, třeba zrovna tobě, poutníku, se Ofélie zamlouvat bude.

Dodatky?

Měla jsem si to přečíst už dřív, fakt že jo.
A druhý doplněk - Shakespeare je teď má špička ohledně starší literatury, jsem nadšená.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Myslím, že není zbytečné to protahovat. Opravdu se mi to moc líbilo a jsem ráda, že jsem se Shakespearem setkala na první pokus v tak dobrém světle. Prostě… neskutečné. Doporučuji všemi jedenácti.

A něco z knihy na závěr?

Žít nebo nežít - to je, oč tu běží:
zda je to ducha důstojnější snášet
střely a šípy rozkacené sudby,
či proti moři běd se chopit zbraně
a skoncovat je vzpourou.


Výsledek obrázku pro hamlet kniha
 
 

Reklama