Amatérské recenze

Sestro v boji, tvá bitva je mou - Wonder Woman: Válkonoška

Neděle v 12:57 | Mora

Další kniha od Leigh Bardugo samozřejmě neminula ani mě. Nedávno se tato autorka stala jednou z mých nejoblíbenějších, takže co bych to byla za čtenářku, kdybych si její nově vydaný příběh nekoupila? Navíc jsem k tomu měla skvělou příležitost. Je to přesně týden ode dne, kdy jsem poprvé navštívila Svět knihy. A musím uznat, že to bylo naprosto úžasné. Knižní atmosféra se šířila vzduchem, skvělé přednášky úplně všude, mimořádná šance koupit milión kusů knih a nikomu to nebude vadit. Byla to super zkušenost a příští rok musím jít znovu - tentokrát tam ale zůstanu déle.
Letos jsem si odtamtud odnesla dvě knihy - Artemis od autora, který napsal známého Marťana. A Wonder Woman: Válkonoška od Leigh Bardugo, autorky sérií Griša a Šest vran. Dneska se tedy v rychlosti zaměříme na ten druhý titul (a to už bych jen tak mimochodem měla dávno začít se čtením Robinsona Crusoa).

"To ona mi dodávala odvahu a přesvědčovala mě, abych toho svého návrhaření nenechávala."
"A co tvoje rodina?"
"Ale jdi. Ti mi musejí fandit, protože to mají v popisu práce."

Námět je jedním slovem krutý (v dobrém slova smyslu ale). Celou dobu sledujeme příběh, který se odehrál předtím, než se jistá hlavní postava této knihy stala známou, úžasnou a všehoschopnou Wonder Woman. A to podle mě stojí za to. Zjišťujeme, co přesně si museli hrdinové prožít, než se hrdiny doopravdy stali.

Výsledek obrázku pro wonder woman diana

Přihodím sem anotaci. Ta mě osobně tedy příliš neláká, takže pokud se nechcete nechat od knihy odradit, berte ji spíše na lehkou váhu. Ne že by byla špatná, jen se mi moc nelíbilo opakování slov. A co mě trklo do očí nejvíce, byl chybějící háček nad písmenem č ve slově "začíná". Bože, vždyť tohle je na knižní vazbě hned zezadu! Velmi dobrý první dojem způsobený dokonalou a zároveň drsnou obálkou byl zničen jednou jedinou chybou. Chyba lávky, Albatrosáku.

V budoucnu se z ní stane Wonder Woman, ale nyní je jen náctiletou Dianou a její boj teprve začíná…
Diana touží ostatním bojovnicím Rajského ostrova ukázat, že je stejně silná jako ony. Když ale nastane den závodů, poruší zákon. Zachrání smrtelnou dívku Aliu, za což jí hrozí vyhnání z ostrova. Avšak Alia není jen obyčejná holka a její záchranou Diana ohrozila celý svět. Začíná tak velké dobrodružství, při kterém obě dívky čelí armádě nepřátel - smrtelných i nadpřirozených, kteří se snaží Aliu zničit. Jestli chtějí zachránit svět, musí bojovat bok po boku.

Vy ale potřebujete vědět jen to, co jsem už zmínila výše. Jednou větou prostě sledujete příběh budoucí Wonder Woman. Tečka.
Styl psaní Leigh Bardugo je podobný jako v jejích Šesti vranách, proto je to celé čtivé a děj je svižný. Co mi však můj názor na knihu kazí, je to, že jsem se ze začátku nedokázala začíst. Trvalo mi téměř jednu třetinu příběhu, než jsem se do děje pořádně ponořila. Nebavilo mě to, ale jakmile jsem konečně poznala nástrahy, které na Dianu čekají, už to šlo samo.

"A jeho pot voní po šiškách," dodala Nim.
"Cože?" vytřeštila oči Alia.
Nim zrudla a pokrčila rameny. "No co? Proč si myslíš, že tak miluju jeho špinavý trička? Voní jako sexy les."

Některé slety událostí jsem úplně nepochopila. Ne že bych nepochopila, co se stalo, to ne, spíš jsem nevěděla, co přesně k tomu ty postavy vedlo. Ale to je asi můj soukromý problém.
Co se týče postav, docela dlouho mi trvalo, než jsem si na ně zvykla. Diana mi byla ze začátku děsně nesympatická. Slepice jedna, fakt jsem jí tak říkala. A pak takový jistý mladík Jason, u kterého se mi názory střídaly jak na běžícím pásu - nejdřív mi byl nesympatický stejně jako Diana, pak jsem trochu pookřála, potom se stalo, že mě docela mile překvapil, pak jsem ho opětně neměla ráda a nakonec se to přehouplo v prudkou nenávist a obdivování jeho osoby zároveň. Celou dobu jsem věděla, že je to postava, kterou bych měla spíš zabít, ale mé změny nálad se projevovaly i tak.

Alia zamávala prsty. "Google ví a vidí všechno."
"Google," zopakovala Diana. "To je nějaký z tvých bohů?"

Rozhodně mě ale velmi zasáhl konec. Neskutečně působivé, skvěle napsané a troufám si říct, že i dost k zamyšlení. Ten závěr bych opravdu vyzdvihla na hvězdném plátně - velmi dobré. Na čtenáře to působí tak nějak mile a pozitivně.
Svůj závěrečný názor se snažím dát dohromady už několik hodin (včetně spánku, protože jsem samozřejmě měla o Dianě i napínavé sny, že jo) a teprve teď jsem dospěla k tomuto.
Působivý příběh, Leigh Bardugo se slavné Wonder Woman zhostila skvěle, i když to byla ze začátku dost nuda. Pak to ale dostalo šťávu a já přestala pochybovat o tom, že to bude výborné. Není to zlatý důl, známe přeci Šest vran, ale rozhodně to patří k těm lepším dílům.

"Budeme se živit dary této země," prohlásil Theo.
Nim jen nespokojeně zamručela. "Pokud tu někde neroste pizza, tak na to zapomeň."


Mora Leray

Vražedná léčba - James Dashner

3. května 2018 v 15:50 | Mora

Poslední z hlavní trilogie

Díl, který má ukončit vše

Znovu od skvělého Jamese Dashnera

Výsledek obrázku pro vražedná lečba james

Dobře, ten úvod je jako filmová upoutávka, já vím...
Sice po dlouhé době, ale ano, jsem tady! A přináším s sebou další z mých šílených recenzí, která bude jistě zase děsně překombinovaná… ale nepředbíhejme.
Do čeho mám v plánu se tedy dnes pustit? Hádám, že už víte. Na konec třetího dílu jsem se dostala už včera večer, bohužel jsem ale byla příliš líná na to, abych rychlou recenzi sepsala hned poté.

Vražedná léčba je kniha, která uzavírá děj hlavní linky, kdy je svět pohlcen erupcí. Líbilo se mi to. Hezky a stručně řečeno.
Celkově jsem s Labyrintem víceméně spokojená, ale výtky mám vždy… přeci jen to nebylo něco, co by mě nějak extrémně nadchlo. Troufám si říct, že znám lepší knihy. A kdybych měla hodnotit, stále si myslím, že první díl se mě dotkl nejvíce a udělal na mě ten nejlepší dojem.

Co musím pochválit je korektura knihy, že bych konečně dostala nějaké normální vydání, ve kterém není chyb jako vos na pivu? A jako vždy byla moc hezká i obálka, což je jen taková krátká vsuvka.
Co se týče děje, napínavé to bylo od začátku až do konce, popravdě jsem se ale docela trefila s tím, jak to dopadne. V tomto případě jsem asi byla ovliněna filmem, jenž jsem si pustila dříve, než jsem se vrhla na knihu.
A teď přijde zásadní otázka… Může mi sakra někdo vysvětlit podle čeho přesně byl natočený film, který měl být, pokud jsem dobře informována, podle KNIH od JAMESE DASHNERA? Vážně tam nevidím sebemenší podobu. Jednička ještě docela sedí, dvojka jde úplně mimo a trojka…? Jako kdyby prostě vymysleli nový děj. Každopádně ale musím uznat, že ani filmové zpracování není zlé. A to říká člověk, který filmy absolutně nesleduje, tudíž je to asi velký úspěch.

Líbilo se mi to, hitparáda to není, ale jsem opravdu ráda, že jsem konečně sérii Labyrintu dokončila a že už nejsem v kolektivu svých přátel tak zaostalá. Víte, ono není příjemné nevědět, o co jde, a nechat si spoilerovat všechny možné napínavé úseky z posledních stránek.

Ve zmateném chaosu podruhé - Spáleniště: Zkouška

15. dubna 2018 v 18:28 | Mora

Spáleniště: Zkouška

autor: James Dashner
datum vydání: 2014
mé hodnocení: 76%
doba čtení: *počítá* čtyři dny
žánr: sci-fi, akční

"Guty. Jestli mi nějaký zombík začne žrát nohu, zachraň mě!"

Můj drahý příteli! Mluvím k tobě, ty jeden internete. Asi bych ti měla poděkovat, že jsi mi včera vypadl, jinak bych se ke konci Spáleniště tak rychle nedostala. Je to tvá vina, že nyní přepisuji tuto recenzi z papíru do počítače.
Každopádně jsem i tak byla dost nadšená, téměř polovinu soboty jsem strávila čtením. Konečně se vrací ta doba, kdy jsem schopná číst a pomalu ani nejíst. To jsou ty knihomolské zvyky.
Nicméně tímto odbíhám od tématu. Sobota byla skvělý den, až na pozdní večerní hodiny. V tomto čase jsem se snažila vyplodit smysluplnou recenzi a často jsem se popadala za hlavu, protože jsem jaksi ani netušila, jestli se mi to líbilo, nebo ne. Teď se ale mrkneme na to, CO jsem vlastně četla a s ČÍM přesně jsem měla takový problém.

Co jsem četla? Asi naprostou šílenost. Ačkoli jsem doufala, že tentokrát knihu od Dashnera nebudu zavírat s otevřenou pusou, stalo se to znovu. Fakt jsem se přistihla, že v průběhu závěru pořád kleju něco ve smyslu "wtf", "cože?" a "co je tohle zase za masakrózní bombu?".
Rychle se mrkneme na anotaci, ke které řeknu jen, že je stejně dobrá jako ta minulá. Pecka.

Labyrint byl teprve začátek. Nalezením cesty z labyrintu to mělo skončit...

Už žádné hlavolamy. Žádné proměnné. A žádné běhání. Thomas byl přesvědčený, že když se jim podařilo uniknout, vrátí se on i Placeři ke svým dřívějším životům. Nikdo však ve skutečnosti netušil, do jakého života se vracejí. Země, sežehnutá
slunečními erupcemi a spálená novým, krutým klimatem, se změnila v pustinu. Vláda se zhroutila - a s ní i pořádek. Rozpadajícími se městy teď bloudí "raplové", lidé pokrytí hnisavými ranami, které infekční nemoc nazývaná erupce dohání k vražednému šílenství. Hledají, kde by našli další oběť... a potravu. Pro Placery běhání zdaleka neskončilo. Namísto svobody zjišťují, že mají před sebou další zkoušku. Musejí překonat Spáleniště, nejvíc sežehnutou část planety, a do dvou týdnů dorazit do bezpečného útočiště. A organizace ZLOSIN se postarala o to, aby uzpůsobila proměnné a nastavila šance v jejich neprospěch. Thomase čeká zkouška ohněm - skutečně přechovává někde v hlavě tajemství svobody? Nebo bude věčně vydán ZLOSINu na milost?

Začalo to poklidně, autorův sci-fi styl se objevil v plné parádě a do děje jsem skočila hned. A pak to najednou přišlo. Zmatek a chaos. Akce, která se nezastavila. Prostě to jelo.
Nevím, zdálo se mi, že se Dashner rozhodl, že zamotá úplně všechno dohromady, aby to postrádalo smysl. Jako kdyby tam naházel i zápletky z jiných knih. Těžko říct, jestli je to dobře. Na mě to tak nepůsobilo. Jasně, akci by kniha postrádat neměla, ale tady toho bylo asi i zbytečně moc.
Každopádně je to jako vždy čtivé a svižné, což opravdu obdivuji.

"Právě řekl, že má rád chuť očí," ozval se Pánvička. "Myslím, že to z něho magora dělá."

Co se postav týče, Minho je super. Sice mě někdy naprosto vytáčí svým bojovným charakterem, ale jakmile dojde na jeho humor, všechny mé pochybnosti se vyrovnají. Mám ho nejraději. "To je největší plopákovina, jakou jsem v životě slyšel."
Teresu nesnáším - a nehodlám k ní nic jiného dodávat.
Co ale dodám, je to, že jsem na skoro všechny postavy měnila názor. Bohužel nevím proč, asi to na čtenáře prostě působí dojmem, že neví, co má od kterého člověka čekat.
Ale ano, líbilo se mi to. Obálka je naprsoto úžasná, anotace jakbysmet, a i když mé nadšení oproti prvnímu dílu trochu opadlo, nemohu říct, že jsem zklamaná. Jen si myslím, že Labyrint má trochu nevyužitý potenciál.
Ačkoliv jsem tisíckrát nadávala, že netuším, co sakra je autorovým záměrem, tak jsem spokojená.
Zatím nemám k dispozici třetí díl, ale jsem odhodlána na něj vyčkat. Jsema ž příliš zvědavá na to, abych sérii Labyrintu na tři roky odložila.
Prostě - stojí to za to, za pokus nic nedáte.

Newt zkoušel štěstí se dveřmi, ale výsledek byl stejně marný.
"Jsou zamčené," zabručel, když to nakonec vzdal a nechal ruce ochable klesnout podél těla.
"Neříkej, génie," rýpnul si Minho. Silné paže měl spojené a napjaté, protkané naběhlými žilami. Thomas měl na zlomek sekundy pocit, že opravdu vidí, jak v nich pulsuje krev. "Už se nedivím, že tě pojmenovali po Isaacu Newtonovi - když ti to tak obdivuhodně pálí."

Výsledek obrázku pro spáleniště zkouska

Mora Leray

V Labyrintu přes noc zaručeně nezůstávám! - Labyrint: Útěk

10. dubna 2018 v 21:58 | Mora

"Teď mě poslouchej, bažo. Posloucháš mě pořádně?"
Já osobně doufám, že mě posloucháš, bažo. Dneska mám v úmyslu vyprávět ti o svém zážitku v prvním díle Labyrintu.
Myslím, že James Dashner je opět jeden z těch autorů, jejichž jména na nás někde prostě vybafnou. A jeho série Labyrint je hodně známá. Abych se přiznala, já si ji dala pod lupu až tento rok. Někdy v červnu 2017 jsem totiž četla prequel s názvem Rozkaz zabít a teprve před týdnem jsem začala s první dílem, jsem tedy odhodlaná to hodnocení rozjet v pořádné parádě.
Opětně se jedná o recenzi, která je psaná jiným stylem. Upřímně… tento volnější systém se mi začíná více zamlouvat, takže je možné, že už všechny mé názory budou konstruovány takto (kromě tzv. rychlovek samozřejmě).

Obálka je tak jednoduchá, že je až magicky dokonalá. Ne, teď vážně. Mám velmi ráda lehké obálky, které nejsou přeplácané a které o příběhu něco vypoví. Tady jsem si jasně řekla, že na mě číhá něco, co je:

a) drsné - splněno
b) napínavé - splněno
c) zmatené - splněno (111/10)
d) tajemné - splněno

Co se týče Dashnerova stylu psaní, prostě si představte sci-fi určené pro YA skupinu čtenářů - čte se to jedna báseň. Vše je uvěřitelně vykreslené a skvěle pasuje k temnější atmosféře, je to poutavé, svižné a jednoduše fajn. Co dodat?
Pokračujeme a mrkneme se na anotaci (přepisováno z obalu knihy).

Jestli se nebojíš, nejsi člověk.
Když se Thomas probere, pamatuje si jen svoje jméno. Ocitl se mezi cizími chlapci - jejichž vzpomínky jsou taky pryč.
Za vysokými kamennými hradbami, které obklopují Plac, je nekonečné proměnlivé bludiště. Představuje jedinou cestu ven - a zatím se z něj nikdo nedostal živý.
Všechno se změní.
A pak se objeví dívka. Vůbec první dívka. A zpráva, kterou nese, je děsivá.
Vzpomeň si. Přežij. Uteč.

Bažo, poslouchej mě prostě, jasný? Anotace je sama o sobě dokonalost, nad kterou by se měl pozastavit i člověk, jenž se nijak zvlášť ve sci-fi žánru neorientuje.
Námět příběhu jsem zhodnotila ve svém kritickém měřítku jako zajímavý. Ačkoli bylo v poslední době vydáno hodně knih na tento styl, Labyrint se od nich odlišuje, protože dokáže zaujmout už jen samotnou inovativní myšlenkou. Bohužel mě ale velmi zklamal začátek. Možná jsem ovlivněná tím prequelem, přeci jen jsem ho četla dříve a on vlastně vyšel později než samotný Labyrint, ale prostě se mi nelíbilo uvedení do děje, čekala jsem něco… napínavého, avšak dostalo se mi jen toho, že se hlavní postava ocitla v nějaké kleci.
Dějová linka byla ale svižná, co si budeme povídat, od začátku do konce to mělo ty správné grády, vůbec jsem se nenudila, a tak to má být.

"Ona… ona na mě mluví. Uvnitř hlavy. Právě řekla moje jméno!"
"Cože?"
"Přísahám." Svět se kolem něho točil, tlačil se na něj, drtil jeho mysl. "Já… slyším v hlavě její hlas - nebo něco… ve skutečnosti to není hlas…"
"Sedni na zadek, Tommy. O čem to žvaníš, kruci?"
"Newte, já to myslím vážně. To… ve skutečnosti není hlas… ale zároveň je…"

A začínáme rýpat, chichichi…
Přišla mi docela zvláštní Thomasova náhlá myšlenka, že se chce stát běžcem. Sice se to nakonec rádoby vysvětlilo, ale i tak mi to tam nějak nesedělo. Netušila jsem, proč je ta jeho touha tak silná a celkově to bylo takové hodně zmatečné… nevím, tuto část bych asi jako spisovatelka trošku pozměnila, ale co já mám do toho co mluvit, že… Nic s tím neudělám.
Když jsem se dostala na závěr - seděla jsem v autobuse jen tak mimochodem - upadla mi kniha na zem, vyklouzlo ze mě jen tiché vykřiknutí typu "Co to sakra bylo, what?!" a začala jsem se smát, protože se na mě dost lidí otočilo. Dělat trapasy ve spojení se čtením knih je asi moje specialita.
Ale ano, když odečtu nějaké své výtky, líbilo se mi to.
Ještě bych se ráda vyjádřila k postavám. Co se Thomase týče, byl jiný, jak se vlastně dalo očekávat. Přeci jen je to sci-fi. Nedá se to považovat jako chyba, i když někdo by asi mohl tvrdit něco jiného. Říkejte si, co chcete, já mám Thomase ráda. Ale! Je tu jedno velké ale! Thomas není v mém žebříčku oblíbených postav z Labyrintu č. 1.
První místo obsadil Minho a druhé si po dlouhém váhání zabral Newt. Myslím, že tihle dva pro mě byli největší jedničky. A Minho je zlato, naprosté zlato.
Takže takto, shrňme si to v bodech (jsem totiž příliš líná rozepisovat se do sáhodlouhých vět, víte, to je ta děsná vlastnost, kdy se sotva zvednete ze židle, natož ještě psát delší věty… co to tu sakra melu a proč si protiřečím?)

1. Bylo to fajn.
2. Když odečtu nedostatky a drobné nesrovnalosti, zpracování je hodně dobré.
3. Celkově se mi to prostě zamlouvá.
4. Vydání bez chyb - chválím, chválím, chválím!
5. Jako úvod se mi to zdá ideální.

Mé hodnocení sice není nijak extra vysoké, ale i přesto se mi to líbilo a já se vesele pouštím do Spáleniště: Zkouška, které jsem včera ukořistila v knihovně a byla jsem z toho hrozně šťastná.
Co se týče tohoto prvního dílu, nezbývá mi než poděkovat milé knihovnici, jež mě k Labyrintu: Útěk dovedla. Za pár dní mě tu máte zpátky, můžete třikrát hádat, s čím se tu objevím. Už jsem vám to totiž prozradila. Dnes se s vámi loučím, Placeři (slang se stále projevuje, sakra).

Minho z filmového zpracování na závěr.

Výsledek obrázku pro minho labyrintMora Leray

Pozor! Dveře, nespadni tam! - Dveře do prázdnoty

25. března 2018 v 14:14 | Mora

Dveře do prázdnoty (kniha druhá)

(Autorka: Victoria Schwab, datum vydání: 2014)
Mé hodnocení: 79%
Doba čtení: dva dny
Žánr: fantasy

Ačkoli jsem první díl přečetla před několika týdny a ohodnotila ho jako oddechové, avšak ne nijak extrémně dokonalé dílo, po Dveřích jsem chňapla hned, jak se objevily na regálu knihovny. Jednoduše jsem chtěla znát konec, protože série v češtině je opravdu jen o dvou knihách, také jinak - Dveřmi do prázdnoty to prostě končí.
A když nemáte nic ke čtení, nic jiného vám nezbývá. Třebaže je Archiv poměrně zapadlejší fantasy, za mou pozornost stojí… takže? Pojďme na to.
(Také jen varuji - kdyby se v recenzi objevil nějaký naštvaný výlev, tak se nedivte, můj předchozí názor, který jsem na Dveře psala, se mi z počítače vymazal a už jsem ho nenašla.)

První dojmy?

Kdyby mě neskutečnost obálky nepraštila do očí, asi bych se začala považovat za slepou bábu. Krásná kombinace barev, ale zároveň jednoduchost, moderní a originální nápad, který skvěle souvisí s tématem příběhu. Co dodat, pěkné.
A anotace byla taky dobrá pecka. (Opět kopíruji z webu databazeknih.cz, děkuji.)

Mackenzie Bishopová vede dvojí život. Není pouze normální studentkou střední školy, ale také Správkyní v Archivu, v tajuplném místě, kam odcházejí spát Historie zemřelých lidí. Mac nastoupí na Hydeskou střední a snaží se dostat svůj život do tak normálních kolejí, jak je to jen možné po tom, co se v Archivu stalo přes léto. Ale nějak se jí to nedaří. Pronásledují ji zlé sny. Mac ví, že minulost je minulost a že jí už nemůže ublížit, ale vše se zdá tak skutečné. A když se noční můry začnou vkrádat do její mysli i ve dne, začne se obávat, jestli je doopravdy v bezpečí… Mezitím se v jejím okolí ztrácejí beze stopy lidé a jediné, co je spojuje, je to, že naposledy viděli Mackenzie.

Kdo za tím vším stojí? A jakou roli v tom hraje Archiv? Mac se to pokusí zjistit, ale riskuje u toho své Správcovství, vymazání vzpomínek, a dokonce i svůj život

Takhle by to mělo vypadat - super obálka a popis, co má šťávu. Perfektní.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Jak jsem zmínila již výše, Archiv (první knihu) jsem četla před pár týdny, proto si moc dobře pamatuji autorčin styl. Nezměnil se, ani v nejmenším. Svižný, ich-forma v minulém čase, přirovnání pomálu, což v tomto světe ani nevadí, dobré líčení emocí a okolí. Fajn, člověk se začte hned, a to je super.

Děj?

Námět celé série je opravdu zajímavý. Sledujeme Mac, dívku, která se stala Správkyní dříve, než vůbec bylo dovoleno. Není proto divu, že to nemá ve své práci úplně snadné. "Z chyb se učíme." Jenže u Mackenzie, jak se nám zdá, toto pořekadlo neplatí.
Líbí se mi, že autorka využila knihovnu a knihy obecně. Na tomto základě se mohlo vytvořit něco neskutečného, bohužel se to povedlo jen trošku. Osmý div světa to zas není.
Děj je svižný, to rozhodně, a nad nějakými scénami jsem tajila dech. Něco se mi ale zdálo dost… jinak, v určitých částech to bylo extrémně zmatené. Ani nemluvím o tom, jak moc mě štval milostný trojúhelník (skoro čtyřúhelník), který tam de facto neměl co dělat.
Jinak se mi ale líbila celková rychlost a plynulost, protože není tajemstvím, že jsem Dveře přečetla za dva dny.

Co se týče postav…

Wes se zařadil do žebříčku mých imaginárních boyfriendů (no tak pardon, jak to mám nazvat?). On je dokonalý. Přidávám si ho k Rhysandovi (série Dvorů), Kazovi (Šest vran) a Gabrielovi (Napůl zlý) - to je taková krátká propagace mých oblíbených hrdinů.
Ale zpět k Wesovi. Proč do Dveří házeli milostný trojúhelník s nějakým tuctovým chlapcem, když existuje Wes? Frajer se super jménem, boží povahou, dokonalým stylem (přeci oční linky) a celkově moc zajímavou osobností. Připadám si, jako kdybych šílela z nějakého kluka jako holky ve třinácti, ale bohužel nějak nejsem schopna ho charakterizovat poeticky.
A co se tedy týče Mac, otravnější postava ve Dveřích nebyla. Její myšlenky, které jsem nechápala, její názory, které jsem s ní nesdílela, její plány, které se zdály primitivní, její zatajování informací, u kterého jsem se chytala za hlavu. Lhala bych, kdybych řekla, že Mac nemůže za většinu snížení mého hodnocení na tuto knihu.

Dodatky?

Hrozné opakování slov a dost překlepů. Hodně to ruší.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Bylo to fajn. Jako oddechovka super. Takže pokud hledáte něco, u čeho se zasmějete, uvolníte a budete se popadat za hlavu nad otravností hlavní hrdinky, všemi deseti doporučuji. Začněte ale raději s prvním dílem. Tento byste pochopili také, protože autorka to vždy vysvětlila, aby to dávalo smysl, ale je lepší mrknout i na úvod do tohoto světa.
Konečné slovo - zajímavé.

A něco z knihy na závěr?

"Myslím, že štít ti zůstává."
"To mi spad kámen ze srdce," říká a kývne směrem k sestře, jejíž culík zrovna zmizel v šatně, "protože ho asi budu potřebovat."

Výsledek obrázku pro dveře do prázdnoty

Tak kdo to tedy vyhrál? - První

17. března 2018 v 11:39 | Mora Leray

První (kniha třetí)

(Autorka: Kiera Cass, datum vydání: 2014)
Mé hodnocení: 93%
Doba čtení: jeden den
Žánr: romantický, dívčí četba

Dobře, s tímhle dílem už končím. Měla bych si dát od Selekce pauzu, i když vím, že v mé osobní knihovně čeká ještě Dcera.
Docela dnes děkuji i autobusu, stál v koloně dvacet minut a já jsem se díky tomu dostala skoro do poloviny knihy. V teple domova jsem to už jen dolouskala, knihu zaklapla a sedla k počítači, abych se k První nějak vyjádřila. Teď už mi nic nebrání, protože jsem řekla vše, co bylo třeba, a můžeme začít s mým ohodnocením.

První dojmy?

Obálka je hezká, ale tentokrát na mě působila až příliš honosně. Stylem se k příběhu hodí, celá série je přeci jen taková, jaká je, ale… nevím, První je podle mě až moc vyzdobená.
Heslo mě ani tentokrát nijak nezklamalo, protože jeho poslání se znovu změnilo. Teď jsme byli v rozhodující fázi, takže se není čemu divit. "35 dívek začalo. Ale vítězkou může být pouze jedna." Skvělé a výstižné. Bohužel pro mě, už od začátku jsem věděla, kdo vyhraje.
A anotace? (Nenápadně kopíruji z webu databazeknih.cz)

Když byla America vybrána do Selekce, ani ve snu by ji nenapadlo, že by se ocitla na dosah samotné koruny, natož k srdci prince Maxona. S blížícím se koncem soutěže narůstají hrozby za branami paláce a America si uvědomuje, jak je lehké všechno ztratit a jak těžce bude muset za svou budoucnost bojovat.

Oproti předchozím popisům je tento mnohem jednodušší, ale zastávám názor, že pro objasnění situace stačí. Navíc… do První se pustí většinou jen ti, kteří už četli Selekci a Elitu.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Jak jsem zmiňovala v předchozí recenzi, styl psaní se nemění. Tady je to taky tak. Opravdu udivující vzhledem k tomu, že autorka série je stále jedna a ta samá a nikdo ji nevyměnil třeba za Stephena Kinga.
Pořád máme čest s ich-formou a minulým časem. Myšlenky hlavní hrdinky nám jsou v tomto díle i více blízké, takže díky tomu jsem příjemně překvapená.

Děj?

Mělo to spád, zápletka byla více zamotaná a celkově se mi to zdálo, jako kdyby se kniha odehrávala někde jinde. To zase trošku přeháním.
Stále si stojím za tím, že celá série je dost předvídatelná. Pokud nepostrádáme inteligenci, všem nám dojde, jak to vlastně dopadne. Je jedno, kolik překážek se vyskytne, my prostě víme, jak to skončí, protože jinak to skončit ani nemůže!
Moc zmatečné se mi to nakonec nezdálo, i když přísahám, že na začátku jsem se chvílemi vážně popadala za hlavu, do čeho jsem se to zase pustila.
Co ale opravdu vytýkám, jsou podstatné nedostatky a věci, které všem asi úplně unikly. Pro příklad zmíním třeba situaci s pistolí - America ji nikdy v životě nedržela, proč tedy najednou ví, co s ní má dělat, jak má mířit a jak se alespoň trochu přiblížit cíli? Jak?
Takových nedokonalostí je tam milión.
Musím ale poděkovat za vyloučení toho divného milostného trojúhelníku, který jsem v Elitě opravdu těžko rozdýchávala.
Každopádně to bylo jako vždy svižné a čtivé. Ačkoli jsem občas nechápavě kroutila hlavou, bylo to fajn a já s touto knihou dobře zabila svůj volný čas (například ten v autobuse…).

Co se týče postav…

Má nenávist vůči Aspenovi v tomto díle poklesla alespoň o maličký stupeň.
America mě občas opravdu vytáčela, některé její myšlenky… opět raději nechávám bez svého komentáře. Musím ale uznat, že se oproti Elitě značně polepšila, a to je její velké plus. Samozřejmě si jí vážím jako osobnosti a obdivuji kuráž, kterou jí autorka obdařila. Jen by se ta holka mohla někdy krotit.
Také jsem si zamilovala další postavu - Celestu. Možná mě někteří nechápou, ale mě ta dívka po jedné určité události opravdu přirostla k srdci.

Dodatky?

Znovu mám trochu chuť zastřelit korektora, ale co si budeme povídat, v Selekci byly ty překlepy horší.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Podle mého názoru za přečtení stojí všechny tři díly Na to, abychom se setkali s tou známou Kierou Cass, je Selekce přímo předurčená.
Svižné, poutavé, čtivé, napínavé, předvídatelné, ale i tak velmi zajímavé. Nedokážu knihu popsat pár slovy. Myslím, že za zkoušku nic nedáte, pokud se do něčeho takového pustíte.
Doporučuji. Přestože jsem ze začátku úplně nevěděla, do čeho vlastně jdu, jsem ráda, že jsem všechny tři díly zapsala do seznamu přečtených za rok 2018.
Zlatý hřeb mého čtenářského života to nebyl, ale času, který jsem s touto autorkou strávila, nelituji.

A něco z knihy na závěr?

"Dobře," souhlasila jsem. "Ale upozorňuju tě, že to nevyjde."
S šibalským úsměvem na tváři se ke mně přitiskl a pomalu a dlouze mě políbil. "A já tě upozorňuju, že to vyjde."

Výsledek obrázku pro první kiera

Druhý díl a kvalita šla dolů - Elita

15. března 2018 v 21:05 | Mora Leray

Elita (kniha druhá)

(Autorka: Kiera Cass, datum vydání: 2013)
Mé hodnocení: 82%
Doba čtení: jeden den
Žánr: romantický, opět podotýkám, že jde o dívčí četbu

Když jsem včera zaklapla desky prvního dílu, řekla jsem si něco ve smyslu, že když už mám doma celou sérii, tak že s tím pohnu trošku víc. Není potom ani divu, že jsem se Elitou prokousala za jeden jediný den.

První dojmy?

Jakožto asi celá série, i Elita se pyšní dokonalou obálkou, která rozzáří oko čtenáře. Vážně je to ten typ knihy, u níž se rozhodně musíme zastavit. Možná se mi tento přebal líbí i více než ten na Selekci, přeci jen je sladěn do mých nejoblíbenějších barev. Opravdu žasnu nad schopnostmi grafiků, i já bych se někdy chtěla naučit takto kombinovat a podtrhovat důležité rysy fotografií. Zatím ve Photoshopu a v dalších takových programech nejsem moc zdatná, to už ale odbíhám od tématu. Obálka je skvělá a já jí nemám co vytknout.
Opět musím zmínit ono heslo napsané na titulní stránce. Tentokrát se nám ale slova mění a přiznávám, že tato zní možná i mnohem napínavěji. "35 dívek vstupuje do paláce. Jen 6 z nich zůstane." Ačkoli jsem stále toho názoru, že příběh je dost předvídatelný, je fajn uznat, že toto nutí i k pochybnostem.
A anotace pro tento díl? Přepisuji ji z obalu knihy, protože jsem ji nemohla najít na internetu ve správném znění (toť má šlechetnost).

Do Selekce vstoupilo 35 dívek. Nyní jich je již jen šest, ale soutěž o srdce prince Maxona je tvrdší než kdykoli předtím. America už téměř sahá po koruně, ale stále se nevyzná ve svých citech. S princem Maxonem prožívá úžasné chvíle plné důvěry a citů. Avšak když na chodbách paláce zahlédne Aspena, ožijí vzpomínky na její první lásku a ona touží po životě, který si spolu vysnili a naplánovali. A zatímco America řeší své dilema, ostatní dívky nepřestávají tvrdě bojovat o královskou korunu.

Anotace navnadí a zaujme, nezbývá mi tedy než se pustit do samotného názoru na to, co na nás čeká uvnitř.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Nic se nezměnilo. Styl psaní je stejný, stále máme čest s ich-formou a minulým časem a pořád se můžeme procházet hrdince v hlavě (což nám někdy může připadat dost otravné, ale to vysvětlím v dalších bodech recenze). Kiera Cass prostě píše svižně a čtivě, a to je její velký plus.

Děj?

Oproti prvnímu dílu se nám příběh v Elitě poměrně posunul. Z třiceti pěti dívek zůstalo jen šest. A boj mezi nimi se zhoršoval víc a víc. Napětí vyvrcholilo a kandidátky na princovu budoucí manželku si uvědomily jediné: Konkurence je mimořádná. Šance jsou stále docela vyrovnané.
Asi takhle bych Elitu popsala, jen tak okrajově, abyste byli trochu v obraze, pokud jste knihu ještě nečetli.
Romantické zápletky si užijeme dostatek, to ale platí i o napětí, o které v knize není nouze. Tvrdý boj nastal.
Stále trvám na tom, že námět je geniální. Já osobně miluji příběhy z prostředí, kde vládne král s královnou. Asi mám rádu tu určitou atmosféru.
Do příběhu jsem se opět ponořila velmi rychle a musím také uznat, že jsem se z něj nerada dostávala pryč. Jsem připravená vytrvat a podívat se v nejbližší době i na další díl.
Přestože je asi všem jasné, jak to nakonec dopadne, děj je svižný, poutavý a odsýpá. Bohužel má ale jedno velké mínus. Romantický milostný trojúhelník, který nedává smysl a který mi připadá v některých momentech dost směšný.

Co se týče postav…

Hlavní hrdinka mi v Elitě lezla šíleně na nervy a Aspen, což je ten, kterého jsem zmínila v minulé recenzi asi v jedné jediné větě, je děsuplný tvor a nejradši bych ho z knihy vyřadila. Komplikuje celou zápletku, ale špatným způsobem. Není to tak, že by zamotanost byla vyloženě zlá, to ne. Jen mi přijde příliš dětinská, milostný trojúhelník mezi Americou, princem Maxonem a Aspenem jakbysmet. S tím ale nic nenadělám, já vím, autorka Selekce nejsem.
A co se tedy týče Americy… nechápu ji. Její pocity mi někdy připadaly vzdálené tak jako Venuše, ačkoli se nám je autorka snažila přiblížit. Každopádně ji mám jako postavu stále ráda, ale některé tyto scény… raději nechám bez svého komentáře, nebo se už neudržím na pokojné uzdě.

Dodatky?

Kdo dělal Elitě korektora? Opětně jsem si musela zakrývat oči plácačkou na mouchy, abych neviděla některé do očí bijící chyby.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Kniha je čtivá, děj dobrý, prostředí zajímavé, jen ty postavy se někdy zdají úplně bez mozku. Doufám, že to další díl vylepší. Musím uznat, že Selekce se mi asi líbila více, nedokážu ani moc vysvětlit proč, prostě jsem měla takový ten… pocit?
Ale takhle - líbilo se mi to.

A něco z knihy na závěr?

Bohužel jsem byla tak zabraná do čtení, že jsem na žádný úsek, který bych si chtěla zapamatovat, nenarazila. To mě docela mrzí. Pokračování mě snad nezklame a já nějakou ukázkou přispěji.

Výsledek obrázku pro elita kniha


Mora Leray

Slavná Selekce, její známá autorka a zaostalá recenzentka - Selekce

14. března 2018 v 21:36 | Mora

Selekce (kniha první)

(Autorka: Kiera Cass, datum vydání: 2012)

Mé hodnocení: 90%

Doba čtení: dva dny

Žánr: romantický, rozhodně dívčí četba


"Kdo nezná Selekci, jako by nebyl!"
Upřímně… ona je ta věta vážně pravdivá. Selekce se čtenářům nevyhne, alespoň ten název nebo jméno autorky musel někdo z nás někdy postřehnout. Kdekoli. Kdykoli.
Já osobně na Selekci číhám už přibližně dva roky. Nikdy jsem nechápala, co je na tom tak výjimečného. Ale všechny dívky v mém okolí si to chválily.
Popravdě řečeno… i když jsem si knihu chtěla přečíst dlouho, jakmile jsem ji před dvěma lety dostala k Vánocům, od té doby jsem do ní nenahlédla. Dostala jsem se k ní teprve před třemi dny, kdy jsem na sebe v hlavě nahlas křičela, že už bych si na to známé dílko mohla posvítit.

První dojmy?

Obálka je tak křiklavá a barevná, že do oka by vás udeřila prakticky kdekoli. I v bahně bychom ten obrázek viděli. Zároveň je to opravdu poutavé a určitě bych se u nějaké takové knihy zastavila.
Ono dokonce i heslo "35 dívek, 1 princ, životní šance", které je napsané hned navrchu, dokonale podtrhuje atmosféru svou krátkou výstižností.
Obálka je pro mě tedy dokonalá.
A co se týče anotace (kterou teď nenápadně kopíruji z databazeknih.cz), asi nemám co dodat. Zajímavá je rozhodně. A poutavá jakbysmet.

Pro třicet pět dívek je Selekce životní šancí. Příležitostí k útěku od života, který jim byl stanoven od narození. Být obklopena světem třpytivých šatů a drahocenných šperků. Žít v paláci a soutěžit o srdce krásného prince Maxona. Ale pro Americu Singerovou je Selekce noční můrou. Znamená to pro ni otočit se zády ke své tajné lásce Aspenovi, který je o kastu níž než ona. Nechce se jí odejít z domova a vstoupit do nelítostné soutěže o korunu.
Pak America potká prince Maxona. Postupně začne zpochybňovat všechny plány, které si předsevzala - a uvědomí si, že život, o kterém vždycky snila, si už nemůže v porovnání s budoucností představit.

Takže mé první dojmy? Rozhodně kladné.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Ich-forma.
Minulý čas.
Pohled hlavní hrdinky Americy.
Dobře, rozumím, přestanu to psát v bodech.
Styl psaní odpovídá ději knihy. Tady je přesně taková ta potřeba vidět myšlenky naší nejdůležitější postavy - musíme vědět, co se jí honí hlavou, jinak bychom nebyli v obraze. To je velké plus.
Jinak je mi takový styl sympatický, kniha je díky němu neuvěřitelně čtivá a také neskutečně svižná. Vážně jsem se dostala na závěr rychle.
Přirovnání se moc nevyskytují, avšak tady na tom ani tolik nelpím - zde jde opravdu především o to cítit a dýchat myšlenky hlavních postav a celkově tu atmosféru Selekce.

Děj?

Uznávám, že by bylo záhodno před Kierou Cass doslova pokleknout. Nápad, který se jí vloudil do hlavy, je skutečně geniální. A co musím uznat, je i dost dobře zpracovaný.
Příběh odsýpá, každou stránkou se nám stupňuje napětí a jízda dějem je nekonečná, vážně nekonečná. Jedete, proplouváte světem království a Selekce a najednou… dobře, nebudu prozrazovat.
Knihu bych popsala svými slovy asi takto: America Singerová, dívka z páté kasty, která si užívá života jen v určitých ohledech, by k Selekci rozhodně nikdy nepřistoupila, kdyby ji k tomu okolnosti nedonutily. Bohužel, situace v jejím životě se změnila. A ona je najednou nucena přihlásit se do Selekce, bojovat o srdce samotného prince Maxona a chvílemi bojovat i sama se sebou.

Ačkoli je příběh docela předvídatelný, musím říct, že zpracování se povedlo. Líbilo se mi to.

Co se týče postav…

Je jich tam hodně, ale rozhodně mají svůj vlastní prostor. Ne všechny, ale ty, o kterých bychom jako čtenáři měli vědět více, určitě ano. Kdyby měly mít všechny vlastní úseky… Selekce by musela být tak čtyřikrát delší.
Za co musím smeknout klobouk, je, že hlavní hrdinka mi dost sedla, a to se poslední dobou opravdu nestává často. Zklamala mě jen jednou, což bylo skoro u konce, ale vážně nehodlám prozrazovat jak. Co kdybych vyhodila na světlo světa informaci, která by vám rozvrátila čtenářský život?
A taky… bacha na Aspena, on má oblíbená postava vážně není.

Dodatky?

Přestože jsem byla ze začátku dost na vážkách, jestli se mám do Selekce pustit, teď bych si za to váhání nejraději vrazila pár facek. To je jen taková doplňková informace.
A také tu ještě zmíním překlepy, asi jsem do ruky dostala vydání, kde si korektorka plete používání předložek s/z.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Kniha je skutečně velmi čtivá a musím uznat, že hodně předčila má očekávání. O dílech, která jsou všude opěvována, většinou nemám příliš vysoká mínění. Selekce je pro mě příjemnou a překvapivou výjimkou.
První knihu ze série rozhodně doporučuji. Sice by se nějaké nesrovnalosti našly, ale čtení to bylo pěkné. Romantické duše, myslím tedy, najdou to, co hledají.

A něco z knihy na závěr?

Jasně, mami. Budu dál princi říkat do tváře, že u mě nemá absolutně žádnou šanci, a budu ho urážet tak často, jak to jen půjde. Skvělý plán.

Související obrázek

Mora Leray

Špatná schůzka se slovenským autorem – Zlato Arkony

12. března 2018 v 13:34 | Mora

Zlato Arkony (kniha první)

(Autor: Juraj Červenák, datum vydání: 2012)

Mé hodnocení: 28%

Doba čtení: týden

Žánr: fantasy, dobrodružný

Zdravím tě, poutníku, dnes se tě zase na něco zeptám. Znáš web databazeknih.cz? Pokud patříš do čtenářské komunity, mělo by to být snad i tvou povinností. Pro knihomoly je tato stránka jako dělaná. Každopádně tímto odbočuji… proč o tom vlastně mluvím?
Na Databázi každým rokem vychází čtenářská výzva. Jedná se o dvacet úkolů, přičemž to funguje takto: Jeden úkol - jedna kniha, která ho splňuje.
Jakožto odvážný jedinec, jenž se nebojí výzev, do toho půjdeš a všechno splníš. A takhle přesně si připadám já. Loni jsem výzvu nezvládla, ale teď ji rozhodně dokončím.
Dnes se tedy vrhnu na knihu od slovenského autora a přiblížím vám můj názor, který asi nebude úplně nejkladnější.

První dojmy?

Nic moc.
Obálka nezajímavá.
Formát knihy divný a malý.
Díky vypůjčení z knihovny ještě roztrhaná vazba.
"Ten člověk se jmenuje fakt zvláštně," zabručela jsem při zkoumání titulní stránky.
A anotace, která mě osobně nijak nezaujala, i když byla psaná poměrně poutavě.

Na Rujáně odjakživa vládli žrecové z Arkony. Touha po pokladech svatyně však přivedla na ostrov cizí hrdlořezy. Jejich lodě s dračími lebkami se vynořily ze severních mlh, z říše skryté před pohledy smrtelníků. Zaútočili, naplnili pobřežní vody těly rujánských obránců a obsadili ostrov.
Arkona zatím odolává. Kouzla, která ji chrání, však slábnou. Cizinci mezitím rozšiřují svou hrůzovládu - dobyli už Volgost a téměř se zmocnili štítu boha Jarovíta, ve Štětíně potupili Triglavovu svatyni a teď cení tesáky směrem k majestátnímu Volinu. Slovanští žreci a vládcové volají o pomoc. Povodím Odry z dalekého jihu přichází pán Radhostova meče a jeho démonický vlčí průvodce…
Po mnoha letech od napsání cyklu Černokněžník se Juraj Červenák vrací ke svým nejpopulárnějším hrdinům, Černému Roganovi a Goryvladovi. V dvoudílném románu Zlato Arkony je pouť zavede na sever, až na jantarová pobřeží, kde slovanští bohové čelí krvelačným dobyvatelům. Poradí si černokněžník v končinách, které jsou tak daleko od Kančí hory a Krvavého ohně, zdroje jeho moci?

Nevím proč. Námět je zajímavý, anotace jakbysmet, ale já bych si podle ní knihu asi úplně nevybrala. Na své první dojmy jsem ale ohled nebrala, chtěla jsem vědět, jestli se v knize přeci jen neskrývá něco působivého.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Styl psaní je pěkný a jednoduchý, nic složitého. Jenže mu chybí dost zásadní věc - napětí. Nedokázala jsem se začíst, i když Červenákova slovní zásoba byla velmi dobrá.
Některá mluva a výrazy na mě sice působily dost přehnaně, i přesto byl jeho styl pěkný.
Ale bohužel… neoslnil mě. Nějak nevím, co k tomu mám více říct. Prostě je to nic moc, stejně jako moje první dojmy.

Děj?

Samotný námět na příběh by byl dobrý, protože vymyšlený svět měl dle mého názoru obrovský potenciál. Značně nevyužitý potenciál, řekla bych.
Jak jsem zmiňovala již výše, nezačetla jsem se, a to ani na vteřinu. Přeskakovala jsem desítky stran a byla jsem hodně šťastná, když jsem se dostala až na úplný závěr. Kniha mě nebavila.

Co se týče postav…

Tak tohle je oříšek, ale už rozlousknutý. Postavy jsou nemastné a neslané (mé oblíbené přirovnání, píšu to snad všude). A nejen to! Nejde se s nimi ani ztotožnit. Pomalu si nepamatuji více než pět jmen.
Jediný, kdo na mě trošku udělal dojem, byl Goryvlad. Jinak vážně nevím, jak charaktery knihy popsat. Nezajímavé a nudné vykreslení osobností.

Dodatky?

Na závěr jen zmíním, že jsem několikrát při čtení přemýšlela nad tím, co si dám k obědu. Můj dojem opravdu není nijak skvělý.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Kdo se chce ponořit do děje jako do horké kávy, v Arkoně to rozhodně nenajde, to je tedy alespoň můj názor.
První setkání se známějším slovenským autorem nebylo nijak dobré, spíše podprůměrné.
Osobně bych knihu nedoporučila, a pokud bych chtěla toto dílo opravdu shodit, řeknu, že to byla ztráta času.
Popravdě řečeno - nelíbilo se mi to.

A něco z knihy na závěr, když už to tady tak kritizuji?

Čilý ruch v síni ustal. Nejblíže stojící muži vylekaně couvli od Goryvlada, který vstal na všechny čtyři a vystrčil čenich mezi knížetem a černokněžníkem.
"Ehm. Jen jsem chtěl upozornit, že beran už začíná zespodu černat. Myslím, že je nejvyšší čas ho naporcovat."

Výsledek obrázku pro zlato arkony


Mora Leray

Čirou náhodou ve světě Pětice – Krkavčí brána

6. března 2018 v 20:40 | Mora Leray

Síla Pětice: Krkavčí brána

(Autor: Anthony Horowitz, datum vydání: 2007)

Mé hodnocení: 92%

Doba čtení: tři dny

Žánr: fantasy, akční


Nacházíme se u mé druhé recenze a já tentokrát začnu netradiční otázkou… Kdo si někdy v životě půjčil knihu "naslepo"? Myslím to takhle: Kdo někdy zaběhl do knihovny, rukou zašátral v libovolném regálu, vytáhl ven svazek, o němž snad ani netušil, jak se jmenuje, a bez jakéhokoliv prohlížení si ho půjčil? Že nikdo? Výborně, alespoň si budu na chvíli připadat jedinečně.
Přesně takto jsem to udělala už s mnoha knihami a před třemi dny i s Krkavčí bránou, do jejíž recenze se za chviličku pustím.

První dojmy?

Knihu jsem kvůli výběru naslepo začala zkoumat až v teple svého pokoje, ale díky tomu jsem si sestavila seznam jakýchsi prvotních výbojů.

1) Obálka je neskutečná.

2) Název mi vyrazil dech.

3) Autor knihy má zvláštní jméno.

4) Nápis "Na druhé straně čeká temnota…" mě dosti vyděsil a navnadil.

A pak tu byla ta úžasná anotace, kterou vám sem hned přiložím.

Vždycky věděl, že je jiný. Nejdřív byly sny. Pak přišla smrt.
Když se Matt Freeman dostane do potíží s policií, pošlou ho do pěstounské rodiny v Yorkshiru. Zanedlouho získá dojem, že s jeho opatrovnicí není něco v pořádku - stejně jako s celou vesnicí.
Potom se Matt dozví o Starých a začne chápat, v čem je jiný než ostatní. Ale nikdo mu nevěří; nikdo mu nedokáže pomoct.

Neexistují důkazy.
Nemá to logiku.
Je tu pouze Brána.

Už jenom takový popis je perfektní uvedení a mě osobně přiměl dost přemýšlet nad tím, o čem příběh nakonec bude. Skvělá práce, takto by to mělo být.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Tři slova - svižné, poutavé, čtivé. Tak nějak bych styl, jakým Antony Horowitz píše, vyjádřila já. Opravdu poraženecky uznávám, že jsem se do příběhu ponořila hned a nemusela jsem si zvykat na něco… zvláštního (což by bylo v jiném případě i dobré, sem se to ale prostě nehodilo), to je rozhodně velké plus.
Autor nás stylem nenudí, tak tomu je až do konce.
Opakování slov jsem nezaregistrovala.
Vyjadřování bylo skutečně fajn.
Nemám co dodat.

Děj?

A teď tedy samotný příběh.
Když to řeknu bez obalu a zároveň, abych toho moc neprozradila, v Krkavčí bráně sledujeme prapodivné události, které se staly našemu hrdinovi, chlapci Mattovi. Dříve byl výtržníkem a zlodějem, po pár stránkách knihy se mu ale celý život mění. A teď těžko říct, jestli k horšímu či naprosto strašnému.
A tím prozrazování děje ukončím a přistoupím ke svému názoru.

Co se nápadu týče, s ničím takovým jsem se asi ještě nesetkala. Smekám svůj imaginární klobouk za originalitu.
Děj je svižný a poutavý, stejný jako autorův styl psaní.
Jak to říct? Příběh se mi vážně líbil.

Co se týče postav…

Asi největší čest tu máme s Mattem, čtrnáctiletým chlapcem, hlavní postavou celé knihy, mým oblíbeným hrdinou. Opravdu jsem se s ním skvěle ztotožnila a chápala jsem ho, ten kluk mi přirostl k srdci. Neštěstí, které ho potkávalo, jsem prožívala celou dobu s ním.
Možná se mi jen nezdál jako čtrnáctiletý, chováním by seděl na staršího, ale co už… třeba je jen více vyspělý. Jinak to není (po mém dlouhém uvažování) žádný Gary Stu.
Postavy - propracované, fajn (s výjimkou některých, které nenávidím z hloubi duše).

Dodatky?

Jediné, co zmíním tady v závěru, je, že korektor knihy občas napsal jméno Matt jako Mat, vlastně jen vynechával poslední písmeno "t". To mě trochu rušilo. Jinak nic dalšího nemám.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Musím uznat, že výběr naslepo dopadl velmi dobře. Nečekala bych, že mě děj takto chytí a že budu mít problémy se od knihy odloučit. Vážně by mě to nenapadlo.
Postavy jsou sympatické, děj svižný. Troška temnějšího fantasy nikdy nezaškodí. Doporučuji.

A něco z knihy na závěr?

"Když jsem byla mladá, dítě nikdy nekladlo otázky starším lidem," prohlásila Claire Deverillová.

"Bylo to před, nebo po první světový válce?" utrousil Matt.

Výsledek obrázku pro krkavčí brána
Mora Leray

První setkání s Geraltem z Rivie - Zaklínač I

4. března 2018 v 13:37 | Mora

Zaklínač I. Poslední přání

(Autor: Andrzej Sapkowski, datum vydání: 1999)

Mé hodnocení: 81%

Doba čtení: dva týdny

Žánr: fantasy, dobrodružné

Jakmile jsem před pár týdny mezi svými přáteli knihomoly řekla, že jsem od Sapkowského ještě nic nečetla, hodili po mně stejným pohledem, jako když jsem před dvěma měsíci prohlásila, že mě Carrie od Stephena Kinga nijak nezaujala. Nerada vyčnívám, ale bohužel to dělám téměř pořád, takže jsem se to snažila alespoň maličko zmírnit.
Prostě a jednoduše jsem hned po této schůzce zaběhla do knihovny a půjčila si první díl Zaklínače.

První dojmy?

Velká kniha.

Červená, jednoduchá a víceméně i poutavá obálka.

Formát, jenž mě vždy naprosto vytáčí, protože se mi v něm nečte nejlépe.

A anotace, kterou jsem si přečetla na webu databazeknih.cz, abych se na celkový děj trochu více připravila.

Zaklínač… Ošlehaný muž bez věku, jehož bílé vlasy nejsou znakem stáří, ale mutace, kterou musel podstoupit. Placený i dobrovolný likvidátor prapodivných tvorů: mantichor, trollů, vidlohonů, strig, amfisbain - pokud ovšem ohrožují lidský rod; v takovém případě zabíjí i bytost zvanou člověk. Prvotřídní, skvělý bojovník, který není neporazitelný ani nezranitelný - naopak, téměř z každého dobrodružství si odnáší další šrámy na těle i na duši.

Musím sama uznat, že toto mě velmi zaujalo už na začátku. A asi to také bylo důvodem, proč jsem hned ten večer do Zaklínače nahlédla.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Sapkowski se může pyšnit obsáhlým stylem psaní, který nás sice na první pohled zaujme, ale po čase nás začne spíše obtěžovat svou zdlouhavostí.

Používání přechodníků pro mě byla dosti novinka, nenarážím na ně v beletrii příliš často, ve fantasy v podstatě nikdy, proto mě to tolik překvapilo. A příjemným způsobem!

Chválím za využívání zvláštní mluvy, do takové doby se to skvěle hodí a podtrhuje to jistou atmosféru.

Celkově se mi ale zdál Zaklínač strašně natahovaný. Tady mám zrovna i výtky k formátu knihy. Opravdu tento rozměr nesnáším! Pokud se soustředíte na text a nepřeskočíte jediné slůvko, velmi dlouho vám trvá, než přečtete jednu stránku. Připočteme k tomu mé pomalé sjíždění přes slova a stránka mi zabere dvě až čtyři minuty. Ale nevadí, toto se dá ještě snést.

Děj?

Povídky popisující zajímavé a napínavé momenty ze zaklínačova života. Sledujeme, jak zápasí s mnoha tvory netvory, seznamujeme se s dalšími postavami, které jsou jedinečné, a jsme svědky okamžiků, kdy i náš Geralt z Rivie není jen dokonalý a nezranitelný.

Asi takhle bych knihu shrnula, ale teď už k názoru.

Námět se mi zdá originální, jde sice o čarodějnický svět a těch bylo vymyšleno mnoho, i tak si ale myslím, že Zaklínač startuje novou éru fantasy. Skutečně žasnu nad vytvořeným světem.

Co se týče postav…

Geralta, bělovlasého zaklínače, si asi ani nejde neoblíbit. Hlavní charakter, osobnost. Kdo Poslední přání ještě nečetl, připravte se, Geralt z Rivie vám vyrazí dech.

Všechny postavy se mi zdály ikonické a nevím ani proč. Asi jsem si k nim hned ze začátku utvořila sympatie a teď se jich těžko zbavuji.

Dodatky?

Musím rozhodně vyzdvihnout humor. Není to nic tuctového, nejsou to poznámky, které známe z každodenního života. Toto je lehká ironie, jemný žert, který nezachytíme tak jednoduše, jak si myslíme. Kdo není vnímavý, toto dílo pro nedostatek humoru možná odsoudí. To ale není pravda. Humoru je tam dost, stačí jen hledat a nakonec najít.

Přikládám na důkaz malou ochutnávku.

"Renfri," pronesl Geralt mírně, "když jsi šplhala po střechách do mého pokoje, nespadlas náhodou na hlavu?"

Jak tedy zní mé hodnocení?

Abych byla naprosto upřímná, u Zaklínače jsem strávila poměrně dlouhou dobu. Je to poutavá kniha, ale je zároveň dlouhá a obsáhlá, není možné ji přečíst hned za jeden večer.

Líbilo se mi to, avšak ne tolik. V mém okolí to udělalo díru do světa, ale u mě to tak nebylo.

Zajímavá, poměrně odpočinková četba, nic, co by mi úplně vyrazilo dech, se zase neukázalo.

Doporučit mohu, setkání se Sapkowským není špatné, znát bychom ho jako čtenáři měli. Díky němu nahlédnete do jiného světa fantasy.

A něco z knihy na závěr?

"Věštba si z tebe vystřelila. Jaká ironie, jak říkává tadyhle Geralt z Rivie."




Mora
 
 

Reklama

Rubriky