Amatérské recenze

Tolik želv a zápletka žádná – Jedna želva za druhou

10. srpna 2018 v 11:35 | Mora



Poslední bod letního seznamu je tady! Jsem na konci své výzvy a konečně můžu na celý dům zakřičet, že jsem všechno splnila. Jenže chybí ještě ta závěrečná část, a to je recenze, do které se za chviličku pustíme.

Tentokrát jsem ušetřila (a to já ráda) a knihu jsem získala jako recenzní výtisk od MEGAKNIH! Ačkoli jsem jim už musela děkovat nejméně desetkrát, poděkuji jim tady i po jedenácté.

"Děkuji vám moc, úžasné dívčiny, které jste mi tuto spolupráci umožnily!" řekne a usměje se od ucha k uchu. Dobře, pryč s přímou řečí.

Je to můj první recenzní výtisk vůbec, takže jsem vážně nadšená!




Asi každý knihomol zná toho velmi opěvovaného Johna Greena. A když už nic, tak alespoň název Hvězdy nám nepřály, což je jeho dílo, které se stalo hned po vydání bestsellerem. Já se ke Hvězdám ještě nedostala, ale chystám se na to, protože bych ráda pochopila, proč je tento autor tak populární. Po zkušenosti tady se Želvami mi připadá… já nevím, v měřítku spisovatelů naprosto… "normální"? Nebylo to nic, co by mě extra nadchlo, a čekala jsem víc.

Obálka je super - jednoduchá, výstižná, do oka vás to v knihkupectví trkne hned. Stejná byla i anotace, díky které jsem si vlastně knihu vybrala. No, dobře, přispěl k tomu i ten fakt, že jsem od Greena nečetla ještě nic, a věděla jsem, že je čas to napravit.

Šestnáctiletá Aza neměla vůbec v plánu zabývat se záhadným zmizením miliardáře Russella Picketta. V sázce je však odměna sto tisíc dolarů a její nejlepší a nejkurážnější kamarádka Daisy se nemůže dočkat, až se společně pustí do pátrání. Pickettův syn Davis je totiž Aziným kamarádem z dětství a teď je ideální čas k tomu, aby se znovu spřátelili.
Aza se opravdu snaží. Snaží se být dobrou dcerou, skvělou kamarádkou, vzornou studentkou a taky schopnou vyšetřovatelkou. Zároveň však bojuje s úzkostí a nekončícím vírem obsedantně-kompulzivních myšlenek, které ji pronásledují na každém kroku…

Námět vypadal zajímavě, takže jsem byla dost zvědavá, jak se ho Green zhostil. Jenže přišlo drobné zklamání. Sice se mi začátek zdál poměrně originální, ale hlavní postava mi nesedla, což byl problém. Když vám není sympatický ten, kdo příběh vypráví, hned víte, že bude něco v nepořádku i s celou dějovou linkou, do které se pouštíte. Azu (pěkné jméno mimochodem) jsem z hlediska myšlenkových pochodů nechápala, ale to bylo možná způsobeno tím, že jsem se do ní nedokázala správně vžít.

Jako celek je příběh ale čtivý. Odehrává se mezi teenagery, což je pro mě docela nezvyk (dlouho jsem nic takového nečetla). Často se setkáte s typickými zkratkami jako "btw", což je fajn, když si uvědomíte, že v dnešní době se tak mluví i u nás v Česku. Sice nejsem zrovna fanoušek této mluvy (neumím anglicky, a tak se o to radši nepokouším ani minimálně), ale tady se mi to zamlouvalo. Je vidět, že je to prostě tato doba - takže nikoho nenapadne to zařadit třeba do 18. století v Itálii.


John Green má tendenci sklouzávat k poetickému stylu, který je mi dost blízký, a často se u toho i zasmějete, protože zrovna humor kniha nepostrádá. Občas se to dost táhlo, takže jsem byla nucena něco i přeskočit, ale to se naštěstí nestávalo tak často.

"Tvoje máma se oblíká jako učitelka matiky v devátý třídě."
"To bude tím, že je učitelka matiky v devátý třídě."

Bohužel je tady jedno velké ALE. Celou dobu se tam v podstatě nic neděje. Podle anotace jsem čekala strhující příběh, kde se budeme zastavovat mezi Azinými myšlenkami a realitou a kde na nás bude čekat i nějaká ta akce. Tady to bylo celé v rovině, tajemná romantika všude, kam se člověk podívá, žádný výkyv napětí vás nečeká (tohle mi připomíná Arkádii).

Některé části se vám nelíbí už jen proto, že jsou docela nechutné. Dezinfikování a opětovné rozrýpávání kůže není zrovna to pravé ořechové, když čtete hned po obědě, kdy jste měli rajskou, takže červenou, omáčku - to je pak totiž zle i vám, nejen hlavní hrdince.

"Na co myslíš?"

Chce, abyste řekli něco jako: "Na tebe, miláčku," jenže vy doopravdy myslíte na to, že by krávy nepřežily, kdyby neměly v útrobách bakterie, což víceméně znamená, že krávy nejsou samostatná nezávislá forma života, jenže to nemůžete říct nahlas, takže nakonec máte na vybranou buď lhát, nebo vypadat jako cvok.

K postavám řeknu pár rychlých vět. Aza mi byla nesympatická, což už víte. Daisy pravý opak. Není tu Alex (ano, lidi, vůbec nemá cenu to číst, když tady není!), na druhou stranu je tady ale jméno Mychal, které mě vždy, když jsem ho viděla, zděsilo - asi zvyk z češtiny, to tvrdé Y mě prostě zabíjelo.


Nejnovější citát zněl: "Ten, kdo se nebojí smrti, umře pouze jednou," což nejspíš měla být nějaká skrytá narážka na jeho otce, ale nepochopila jsem ji. (Jen mimochodem, ten, kdo se smrti bojí, taky umře jen jednou, ale to je fuk.)

Konec se mi líbil. Je dost poetický a k zamyšlení, což se sem hodí. Fajnové zakončení.

Jinak jsem ale docela zklamaná. Příběh je opravdu dost plochý a nic moc se v něm neděje, Aza je nesympatická postava a jediné, co se tu povedlo, je asi čtivost. Kdybych se měla řídit jenom podle Jedné želvy za druhou a říct, zda bych se pustila i do dalších děl od Johna Greena, vyjde ze mě pravděpodobně ne. Osobně tento příběh považuji za průměrný, nic zázračného, ale nevzdám se. Já ne! Chci najít to, co se lidem na tomto autorovi tak líbí, takže se někdy určitě pustím do té známé pecky, která je z jeho knih nejpopulárnější, což jsou samozřejmě Hvězdy nám nepřály.

Užijte si zbytek dne, želvy moje!

Říkala, a ne jednou, že roj meteorů se na nebi děje, přestože ho pro mraky nevidíme. Komu záleží na tom, jestli nemůže líbat? Ona vidí skrz mraky.

Prosím o podporu i na Instagramu a Facebooku!


Mora Leray

Mafiánské fantasy, Sicílie a jedno velké zklamání - Arkádie: Procitnutí

31. července 2018 v 18:50 | Mora Leray



Šestá kniha z letních sedmi vybraných na mě vybafla v Levných knihách a já se do ní zamilovala hned na první pohled. Originální obálka, skvělý název, autor, jehož jméno mi bylo povědomé, protože jsem si ho už dřív spojovala s Kaiem z EXO (no, co čekáte, i tohle jde skloubit dohromady). A pak následovala úžasná anotace, která mi osvítila onen ještě úžasnější námět. Italské prostředí miluji! A k tomu příběh na motivy Romea a Julie? Vypadalo to zkrátka dokonale a já neměla slov.

Alcantarové a Carnevarové - dvě znepřátelené rodiny, dva mafiánské klany proti sobě bojují po celé generace.
Rosa Alcantarová přilétá na Sicílii ke své italské rodině, aby tam začala nový život. V letadle se seznámí s Alessandrem Carnevarem. Jeho chladný půvab a animální elegance Rosu fascinují a zároveň zneklidňují.
Rosa se učí nová pravidla hry, nemilosrdné zákony mafie, ke které její rodina patří. Dozví se šokující pravdu, která se týká nejen Alessandra, ale i jí samotné. A také dalších sicilských klanů. Neuvěřitelnou skutečnost o arkádských dynastiích, jež mají počátek ve starých antických bájích. V Alessandrovi dříme záhadné dědictví z časů dávno minulých; dědictví, jež není ze světa lidí.
Překoná zakázaná láska staletou nenávist?

První dojem byl pro mě tedy výborný. Hlavní postava se jménem Alessandro mě sice nezanechala jako nezaujatou čtenářku (protože Alessandrovi se většinou říká Alexi… Pro neznalé - mám na to jméno už alergii), ale i tak mě to nadchlo.
Stejné to bylo i se začátkem. Ten se mi zdál neskutečně působivý. Zahalený tajemstvím, což jsem přesně očekávala. A nástup postav na scénu? Rosa se ukázala perfektně a připadala mi velmi sympatická. A Alessandra autor představil také v opravdu super světle.

Tázavě na něj pohlédla a on jí znovu předvedl ten úsměv. Když si uvědomila, že ho opětuje, rychle zařadila zpátečku. Rutinní směs arogance a špatné nálady. Ovládala několik variant a tahle rychle zahnala každého. Kromě revizorů v metru.
A Alessandra Carnevara.

Měla jsem dojem, že se mi Kai Meyer hrozně moc trefil do vkusu, a pořád jsem opakovala něco ve smyslu, že jsem něco takového potřebovala.


(Bez jídla to opět nešlo...)

A pak… pak se to zkrátka totálně zvrtlo. Někdy může být první dojem skvělý a zbytek jako ze ždímačky předvídatelného a uspěchaného klišé. Stát se může cokoliv a Arkádie je toho příkladem.

Charaktery postav se mi strašně vzdálily, vůbec jsem jim nerozuměla. Dějová linka mě přestala uchvacovat. Nechápala jsem, o co jde, protože autor se s vysvětlováním moc nepáral - jak kdyby nám říkal něco ve smyslu "háhá, čekejte, čtenáři, vysvětlení zápletky je až v polovině!". A to ani nemluvím o tom, že mě někdy šíleně nudil děj a já byla schopná jednu stránku klidně přeskočit, aniž bych se na ni podívala. I tak ale musím uznat, že se to poměrně dobře čte. Je to psané zvláště, což dodává celé knize jistou originalitu, když už nic.

Rosa mě začala šíleně vytáčet a začáteční sympatie byly ty tam.

"Jak to zní?"
"Jako Ezopovy bajky. Jako ta o hadovi a tygrovi."
"Taková opravdu je?"
Zasmál se. "Není. Ale klidně by mohla být."

Za nejhlavnější bod považuji vztah Rosy a Alessandra. Jasně, Romeo a Julie, to je přesné a řekne si to asi každý, kdo si přečte anotaci. Jenže… to všechno bylo dle mého názoru hrozně uspěchané (uspěchané to bylo i v jiných věcech). Scény jejich seznámení jsem četla několikrát a vždy jsem dospěla ke stejnému závěru. Pocity postav se navíc moc neprojevovaly a ještě k tomu byly dost podivné, takže jsem v tom plavala mnohem víc než v té zápletce, uschované deset kilometrů pod zemským povrchem.
Celou dobu si v podstatě připadáte, jako kdybyste stáli mimo příběh, téměř jako kdybyste ho neviděli. Nebo jinak… dějová linka je v rovině, žádný výkyv napětí vás nečeká. Je to, jako kdybyste sledovali divadelní hru… ale beze zvuku. Zápletka není dobře vykreslena a celkově ani příběh není tak valný, jak ze začátku vypadá.

Konec jsem popřeskakovala, ale poslední stránky poměrně ušly. Meyerovi se musí jedna věc nechat - romantické scény poměrně dává, když už nic.

Rosa počítač zase vztekle vypnula, z celého srdce mu popřála co nejvíc virů a otráveně se odvlekla na panoramatickou terasu na západní straně paláce.

Asi jediná věc, která mě z knihy zajímala, byly povídačky o Hladovém muži a o mezerách v davu. A samozřejmě také Fundling - ten jediný se mi zdál normální. Možná se kvůli němu někdy pustím do druhého dílu, ale to bude buď za hodně dlouho v tomto světě, anebo brzy v jiném vesmíru. Chci vědět, co na ten vztah "aka Romeo a Julie, level předvídatelná, mafiánská cukrová vata!" čeká, co přesně znamenají mezery v davu a jakou roli v tom všem hrál - mnou už výše zmíněný - Fundling.



Zklamalo mě to, čekala jsem víc. A i když se to četlo poměrně dobře, nemůžu se zbavit dojmu, že jsem mohla svůj volný čas vrazit do něčeho jiného.
Na závěr dodám jen takovou poznámku. Jsem tu dřív, než jsem původně chtěla, ale to je kvůli Advíku (anime akci), který začíná už tento čtvrtek a bude trvat až do neděle. Tou dobou tu opravdu nepřibude vůbec nic, takže se nelekejte, nezemřela jsem, jen jsem si na nějaký čas odešla se známými cosplayovat. Potom se ale určitě máte znovu na co těšit! Dnes mi přišel recenzní výtisk od internetového knihkupectví Megaknihy.cz a další recenze bude zaměřená právě na něj! Vy, co znáte letní sedmičku, můžete jen hádat, co to bude znamenat.

Prosím o vaši podporu i na Instagramu a Facebooku!


Mora Leray

Když zakročili superhrdinové - Renegáti

18. července 2018 v 13:53 | Mora



Tak už je za mnou i čtvrtá kniha! Konečně jsem za polovinou letní sedmičky. Zároveň se mi na tom líbí ten fakt, že příběh Renegátů je dlouhý přes pět set stran a já ho i přesto slupla za několik dnů.

Marissa Meyerová je autorka Měsíčních kronik (také jinak Cinder, Scarlet, Cress a Winter), které sklidily velký úspěch hlavně u sci-fi fanoušků. Já se k nim zatím ještě nedostala, ale rozhodně to mám v plánu, protože mi to výborně sedí do vkusu. Bohužel jsou tyto kroniky až na poslední stránce mého nekonečného seznamu plánovaného čtiva.
Dnes tu ale mám Renegáty, mé pocity jsou zatím smíšené, takže to pojďme nějak srovnat.

Z posledních trhů si táta přinesl tašku látkových plen pro Evie a hlubokou tržnou ránu nad obočím. Maminka mu ji zašila. Nova ji sledovala a s úžasem zjistila, že postupuje úplně stejně, jako když spravovala jejího plyšového medvídka.

Obálka je vážně dokonalá, opravdu. Má skvělé zpracování, grafikům se klaním. Všem čtenářům musí být jasné, že se v tomto případě jedná o sci-fi, protože z toho tmavého obalu přímo stoupá tajemná vůně akčních příběhů (to je divný, taky si říkám).
Anotace mě sice příliš nenavnadila, ale i tak ji sem přidám, protože nám ukazuje perfektní námět celého příběhu, protože by to tady bez nějakého popisu nešlo a protože… no, prostě proto.

Renegáti jsou syndikát lidí s neobyčejnými schopnostmi. Vynořili se z trosek zničené společnosti a zavedli znovu řád tam, kde dosud vládl chaos. Jako obhájci práva a spravedlnosti jsou pro všechny symbolem odvahy a naděje. Výjimkou jsou zločinci, které kdysi svrhli. Nova má důvod Renegáty nenávidět a touží po pomstě. Jenže na cestě za svým cílem potká Adriana, který je Renegát. Dosáhne Nova nakonec své pomsty?

Začátek je prolog, který má takové osobité kouzlo. Je to tím, že nás autorka nehodí přímo do akce, ale namísto toho raději osvětlí, co se stalo před hlavní dějovou linkou. Potom sice chvilku trvá, než se to pořádně rozjede, ale když na to dojde, je to fakt masakr. Superhrdina sem, padouch tam, intrika tady, ještě větší zauzlování hned na další stránce.
Příběh napětí skutečně nepostrádá. Musím uznat, že je to neuvěřitelně čtivé a plynulé. Ačkoli byste už měli jít spát, pořád jedete jednu kapitolu za druhou a pak se divíte, že už je najednou druhá ráno (super je pak zjištění, když si vzpomene, že vlastně vstáváte před šestou).


(Bez jídla to nejde...)

Občas jsem měla tendenci přeskakovat, ale to bylo hlavně kvůli dlouhým popisům, které se daly hravě vynechat nebo alespoň trošku zkrátit. Styl psaní je totiž dost detailní a někdy může působit nudně, za to však obdivuji autorku, že dokáže vše popisovat tak přesně a obsáhle a ani jednou se v tom neztratit.
Za mínus považuji to, že někdy hodně pokulhával slovosled. Také byla často ve větách dvě stejná slova za sebou (evidentně to korektor přehlédl), což dost rušilo.

A co se tedy týče hlavní zápletky… no, celou dobu jsem si myslela, že se to stočí směrem do klišé kaše. A stáčelo se to tam, dlouho se kolem tohoto motali a nakonec se to tam vážně objevilo. Klišé typu "nepřátelé milenci" se tady ukazuje jen v náznaku, ale i přesto tam je. Sice to není zrovna moje oblíbené uvedení romantické zápletky, ale musím uznat, že tady je to zpracované poměrně dobře a především to má určitý háček, který mě nutí to tak nebrat a který vám neprozradím.

Bažili po výbuších a zemětřeseních, Adrianovy schopnosti by na ně dojem rozhodně neudělaly.

Ledaže by nakreslil ruční granát.

Námět je naprosto perfektní a nemám k němu co dodat. Autorka svět promyslela dokonale, síly superhrdinů jsou úžasné. Kdybych měla něco takového vymýšlet já, nedopadne to jako u Red Assasin, která krvácí rubíny. Ne a ne, můj superhrdina by se dokázal v případě nebezpečí proměnit v zamrzlou včelu, což popravdě nevím, jestli by někomu prospělo. A jméno Icy Bee sice zní drsně, ale dokážete si představit takového Renegáta? Já teda ne.
V některých směrech to je dost předvídatelné (občas mi stouplo ego, když jsem uhodla, o co tam půjde), téměř vždy jsem věděla, co se stane. Konec ale překvapí (tedy měl by), sice vám to stránku před tím docvakne (pokud jste chytřejší jedinci, tak samozřejmě dřív), ale i tak na to potom zíráte jako na slona, kterej jde na lekci karate.



Co se týče postav, zamilujete si je. Adrian vám přiroste k srdíčku (jsem úplně na větvi z toho jména mimochodem), Novu budete chvílemi nenávidět a chvílemi ji mít naopak rádi. A superhrdiny? Ty budete jen obdivovat. Nezapomeňte samozřejmě i na mou Renegátku Ice Bee!

A teď si to představte.
Není tady žádný Alex! Stal se zázrak, někdo vyslyšel mé modlitby. Na druhou stranu se tady jedna postava jmenuje Leroy. Náhoda? Nemyslím si. Mora Leray je dost překvapená.

"Dvoubarevná cukrová vata pro dámu, popcorn pro pána a nabídněte si česnekové hranolky a čokoládové křupky. Ale na smoothie mi nesahejte, nebo bez váhání zabiju vás i vaše milované."

Co z toho plyne? Kniha mě příjemně překvapila, i když zase nemůžu říct, že to byla hitparáda roku. Měla jsem v ruce už lepší kousky. Líbilo se mi to, ale když k tomu přičtu předvídatelnost, která mě celou dobu lehce štvala, a mé neustálé breptání o tom, že je to klišé, musím pár procent ze svého hodnocení ubrat. I tak to ale za přečtení stojí, protože se jedná o dost povedené sci-fi, v němž si zamilujete snad všechny postavy a budete zírat na všechno, co vyšlo z pera této autorky!

Četli jste? Nebo máte v plánu?

Nezapomeňte mě podpořit i na Instagramu!


Mora Leray

O devatenáct let později - Harry Potter a prokleté dítě

1. července 2018 v 14:35 | Mora


O dalším díle Harryho Pottera jsem věděla už dlouho, ale docela mi trvalo, než jsem se k němu vůbec dostala. I když mi Prokleté dítě dávno polehávalo v knihovně, já se do čtení nepustila. Nebýt té své letní sedmičky (neboli sedmi knih, které přes léto prostě přečtu, ať chci nebo nechci), asi by tam leželo ještě hodně dlouho. Co už ale, dneska se na to konečně podíváme přes mé kritické brýle.

Hermiona
Svatá pravda. Karamelku?
Harry
Nemůžu. My teď u nás cukr nejíme. Víš, že si na něm můžeš vypěstovat závislost?
Hermiona
Co ti na to mám říct? Oba rodiče byli zubaři, takže se dalo čekat, že se jednoho dne vzbouřím. Ve čtyřiceti je to sice trochu pozdě, ale…

Osmý díl Harryho Pottera je psaný formou scénáře, a co některé asi překvapí, není to jen práce Rowlingové. Společně s ní se na tom podíleli i Jack Tiffany (nevím, kdo to je) a Jack Thorne (taky nevím, kdo to je). A další šokující bod - scénář napsal prý jen Jack Thorne, Rowlingová v tomto případě pouze vymýšlela příběh, pokud jsem to pochopila dobře, na což bych vlastně moc nesázela.
Na začátek musím zmínit, že obálka je skvělá. Opravdu se hodně povedla, takže chválím grafika (či grafiky, co já vím, kolik lidí se na tom podílelo), protože je to vážně úžasné. Asi každému dojde, že se jedná o fantasy.
Anotace se mi líbí, takže vám ji sem hodím taky. Nějak k tomu nemám co dodat.

OSMÝ PŘÍBĚH.
O DEVATENÁCT LET POZDĚJI…
Harry Potter to nikdy neměl snadné a teď, jako přepracovaný zaměstnanec Ministerstva kouzel, manžel a otec tří školáků, to má ještě těžší.
Potýká se s minulostí, která nechce zůstat tam, kam patří, a jeho nejmladší syn Albus se mezitím musí prát s tíhou rodinného dědictví, o které nikdy nestál. Minulost a současnost se čím dál hrozivěji prolínají a otec i syn zjišťují nepříjemnou pravdu: temnota někdy vyvěrá z nečekaných míst.

Musím říct, že můj první dojem byl opravdu dobrý. Líbilo se mi, že se ještě jednou setkáme s Harrym Potterem, ale docela rychle mě to přešlo. Celá kniha mi nakonec přišla hodně… průměrná.
Úvod byl šíleně rychlý, stalo se tam toho tolik, že jsem byla chvílemi dost zmatená. Na druhou stranu se to ale díky formě scénáře četlo neskutečně rychle a děj mi uběhl jako voda. Co ale tolerovat nemůžu, je, že i když mě to svým způsobem bavilo, zdálo se mi to v některých částech příliš "roztomilé". Necítila jsem z toho napětí, které v ostatních dílech Harryho Pottera bylo pokaždé. Přišlo mi to prostě primitivní. Když se schylovalo k nějaké akční scéně, já ji neprožívala s nimi, tou dobou jsem si totiž užívala růžovou lázeň někde mimo tento svět. Jestli chápete, co tím chci říct, v tomhle směru se mi to opravdu nezamlouvalo.
Zároveň je tady ukázáno na typické klišé - otec hrdina, syn jeho přesný opak a rebel, k tomu tátu samozřejmě ještě nemá rád, bez toho by to nešlo, že ano? A aby toho nebylo málo, nakonec se jeho city k němu změní po jedné určité události. Vážně, naprosté klišé. A TO já nemám ráda.


Co dál? Na to, že už jsou Hermiona, Draco, Ron a Harry staří, v některých částech se na svůj věk opravdu nechovají, stále vystupují jako děti. Ale to je jen detail, v té záplavě kritiky se to lehce ztrácí.
Co se celkově postav týče, hlavní charakter, Albus Severus, Harryho syn, je mi silně nesympatický, jeho otec jakbysmet. Oblíbila jsem si v podstatě jenom Scorpiuse, protože ten jediný vypadal, že posbíral alespoň trochu rozumu.
A nechci nic říkat, ale jestli taky milujete Snapea, nebojte se, i v Prokletém dítěti na něj narazíte. Pro mě to byl skoro zázrak znovu se s ním setkat, navíc je to asi má nejoblíbenější část, protože to zpestřilo nezajímavý "roztomilý" děj. Snape je pro mě opravdu nejikoničtější postava z této série.

Albus
Jak odvést Scorpiuse od náročných citových problémů. Stačí ho vzít do knihovny.

Abych ale jenom nekritizovala (jak si tak všímám, dělám to tady celou dobu), vážně se to čte šíleně rychle a v podstatě si to užijete. Až na to, že nebudete mít rádi většinu postav, příběh se vám bude zdát primitivní a přestanete chápat fakt, proč tohle vůbec psali a neskončili už sedmičkou.
Na závěr bych tedy řekla, že Prokleté dítě mě dost zklamalo, což jste z té rozsáhlé recenze asi pochopili. Čekala jsem… vlastně ani nevím, co jsem čekala. Čekala jsem asi pořádnou jízdu, a to tu k mé smůle nebylo. Já osobně bych knihu nedoporučila, vážně to nestojí za to. Pokud ale chcete něco, čím zabijete čas, je to ideální, protože (jak jsem již zmínila) se to čte hodně rychle a v podstatě si ani neuvědomíte, že už jste na konci.
Pro mě už příběh Harryho Pottera dávno skončil v sedmém díle. Osmičku vyškrtnu a nejradši na ni ani nebudu vzpomínat, tohle nějak nepotřebuji. Neříkám, že to byl úplný propadák, ale nečekejte něco průlomového. Celé mé hodnocení se skládá z obálky, anotace a čtivosti, ničeho jiného. Tečka.


Prosím o vaši podporu i na Instagramu!




Mora Leray

Hledá se ohnivý pták - Griša: Zkáza a naděje

16. června 2018 v 7:36 | Mora


Sice trošku později, ale jsem tu zas. Úžasné, já vím. Nadšení skrývat nemusíte.
Docela dlouho mi trvalo, než jsem dočetla další knihu, na kterou bych mohla napsat recenzi. Z převyprávěného Robinsona nakonec sešlo, takže doufám, že se mi to povede napravit přes léto. Teď už ale k tématu. Dnes si pod svou kritickou lupou pořádně prozkoumám třetí díl Griši, tentokrát s pojmenováním Zkáza a naděje, což se mi neskutečně zamlouvá, protože si to šíleně moc protiřečí (divné, to je mi jasný).

"Vůbec nevím, kdo je kdo!" protestovala jsem.
"My jsme ti, kterých je tak zoufale málo."

Předchozí díly jsem četla před několika měsíci a označila jsem je jako oddechovky, tady to nebude jiné. Pokud ale sérii neznáte a má recenze vás k ní dokope, raději začněte hned prvním dílem, ať pak nejste zklamáni, že jsem vám něco vyzradila.
Co se obálky týče, líbí se mi. A to i přesto, že osobně moc nemusím ty, na kterých jsou obličeje. U těchto knih mi to ale nevadí - svým způsobem to výborně vyplňuje horní místo. Ohnivý pták dole nám pak už jen jasně ukazuje, že tady nepůjde o historický román, ale o pořádně zapletené fantasy.

"Nejde jen o to, že jsou ty zápisy zjevně nedokončené," rozvažoval Nikolaj. "Ale nepřipadá vám ten Morozov trochu… excentrický?"
"Jestli slovem 'excentrický' myslíš šílený, pak ano," souhlasila jsem. "Jen doufám, že mohl být blázen a zároveň mít pravdu."

Anotace je jednoduchá, na uvedení do děje výborná. Za co bych se asi měla praštit hlavou o stůl (opět), je to, že jsem si ji přečetla až při psaní této recenze. To je tak, když prostě jdete rovnou projíždět děj uvnitř, tak pardón. Vy si ji ale přelouskáte už teď, abyste se nedopustili stejně pitomé chyby.

Hlavní město Ravky padlo a na trůn usedl Temnyj. Zesláblá Alina se skrývá hluboko pod zemí ve starobylém jeskynním labyrintu a nabírá síly k dalšímu boji. Jen s velkým přemáháním snáší nechtěnou péči fanatiků, kteří ji začali uctívat jako svatou. V hlavě se jí rodí plán, postavený na nejistých základech. Dočká se pomoci od svého spojence prince Lantsovova, po kterém se ale slehla zem? Podaří se jí najít bájného ohnivého ptáka a využít jeho moc v boji proti temnotě? Jisté je, že válka je na spadnutí a Alinin neúspěch bude znamenat zkázu nejen pro ni, ale i pro celou zemi.

Styl autorky je jednoduchý, jedná se o klasickou ich-formu, což si myslím, že celkový dojem nijak nekazí. (Oproti jejím Šesti vranám je to opravdu lehčí čtení.) Naopak se příběh lépe chápe, protože vidíme hlavní hrdince do hlavy. A co se týká děje, ten díky tomu stylu ubíhá svižně, jeho plynulost je skvělá.
Úvod se mi sice líbil svou formou, ale i tak jsem se dlouho nedokázala začíst. Nevím proč, avšak u Leigh Bardugo mám se začátky divnou zkušenost - rozjezd je pomalý, ale pak to najednou začne svištět jak na horské dráze a napětí se stupňuje. Občas jsem přeskakovala, ale to většinou bylo kvůli rozsáhlým, až příliš podrobným popisům, které mi nepřišly zajímavé a jejich čtení pro mě bylo spíše mučením.

"Moje zuby jsou úplně v pořádku."
"Samozřejmě," chlácholila ji Žeňa. "Jsi ten nejkrásnější mrož, kterého znám. Jenom mě překvapuje, že sis ještě neprokousla spodní ret."

Musím poznamenat, že se jedná spíše o oddechové dílko (neříkám to tady v recenzích poslední dobou nějak často?).
Některé části jsem skenovala pohledem, který připomínal vykuleného mrože (taky podstatnej detail).
A konec? Při něm se mi draly slzy do očí. Vůbec jsem nečekala, že to dojde až ke slaným vodopádům, ale určitá scéna mě naprosto odrovnala. Pro někoho by to možná tak nebylo, ale já u toho… no, nemám slov. Díky tomuto závěru se mi taky zlepšil názor na celou sérii.


Postavy se mi zdály vzdálené a popravdě ani nevím proč. Stojím si za tím, že nebyly vykresleny tak, jak by měly. Zejména Mal (kterého mimochodem nemám ráda, což se od doby dočtení druhého dílu nezměnilo) se mi ničím nepřiblížil.
Alina se chovala o maličko lépe, neříkám, že dokonale, ale rozhodně byla více přijatelná. Takže za to tě chválím, holka. Už bylo na čase. A pak tady máme dvě mé milované osoby - Temnyj a Nikolaj. Nikolaj je hrozný sympaťák, kterého bych chtěla mít za blízkého kamaráda. A Temnyje miluji, říkejte si, co chcete. Jeho charakter je nejvíce zajímavý a to mi nikdo nevymluví.

"Možná máš hlad," řekla Zoja. "Já jsem vždycky zlá, když mám hlad."
"To máš pořád hlad?" zeptal se Harshaw.
"Tys mě ještě neviděl zlou. Až se to stane, budeš potřebovat hodně velký kapesník."
Odfrkl si. "Abych si osušil slzy?"
"Aby sis zastavil krvácení."

Nutno dodat, že jsem dostala strašný záchvat smíchu, když se v jedné vážné a dojemné scéně objevilo něco ve spojitosti s Alexandrem. Tahle poznámka vám neříká absolutně nic, asi jen to, že mám trošku "alergii" na jméno Alexandr a vždy si tak představím svého bláznivého kámoše, který se za svůj život nechoval seriózně ani jednou (což v té knižní situaci bylo).
Co si máte z dnešní recenze tedy odnést? Asi to, že Griša patří k těm zajímavým a zároveň oddechovým fantasy sériím. Ačkoli by si hlavní hrdinka často zasloužila pořádnou facku (především v předchozích dílech) a ačkoli se vám něco může zdát až příliš primitivní, je tady úžasný vymyšlený svět, který vám to výborně nahradí. A Temnyj samozřejmě, ten vždycky. Pokud máte tedy chuť na něco, u čeho nechcete přemýšlet ani za mák, zkuste to. Zavřít to můžete kdykoli.

Mora Leray





Nová královská krev, další Selekce začíná - Dcera

6. června 2018 v 17:49 | Mora


Kdysi jsem zkusila uběhnout za sedm minut kilometr a půl, jelikož mi někdo řekl, že sportovci to zvládnou i za čtyři, ale naprosto jsem pohořela, když mě asi v polovině odrovnalo píchání v boku. Každopádně něco jsem za sedm minut dokázala a leckoho by to ohromilo: Stala jsem se královnou.

Svou četbu jsem si tentokrát nezvolila sama. Pomohli mi k tomu moji sledovatelé na Instagramu. Asi si říkáte, co je to za šílenost, ale já byla snad poprvé ve svém knihomolském životě bezradná. Nevěděla jsem, do čeho se mám pustit, probírala jsem se svou domácí knihovnou a proklínala se. Nakonec jsem ale z poličky vytáhla dvě knížky, hodila k nim anketu a do konečného výsledku jeden den počkala. V souboji Griša: Zkáza a naděje vs. Dcera se umístil druhý zmiňovaný titul, což je čtvrtý díl ze série Selekce od Kiery Cass. Tak si to dneska trošku přiblížíme.
Kiera Cass patří ke známějším autorkám, píše v žánru YA, takže je opěvována hlavně mezi mladými. Díky tomu se nevyhnula ani mně (možná se vám stylem psaní zdám jako starej kořen, ale ono to tak není). Nedávno jsem se probrala předchozími třemi díly Selekce, a i když jsem z nich nebyla nějak převratně nadšená, musím uznat, že se mi to docela líbilo. Recenze by tady na blogu měla být, takže pokud vůbec nevíte, o co vlastně jde, klidně se mrkněte i na mé předchozí názory.

Winslow byl, s prominutím, významně ošklivý. Čím častěji jsem ho vídala, tím jsem si byla jistější. Neměla jsem vyloženě nějaký svůj typ, ale při pohledu na něj jsem uvažovala, jestli nemám náhodou antityp. Ivan… to byl ten kluk, co páchl podivně chlórem?

Ze začátku bych zmínila, že obálka je opravdu kouzelná. Vše krásně ladí, elegance vyzařuje z každého úseku.

35 NÁPADNÍKŮ. JEDNA PRINCEZNA. NOVÁ SELEKCE ZAČÍNÁ.

Zvláště se mi zamlouvá tato část, která by nám měla vnuknout tři fakty. Za prvé to, že půjde o romanci. Za druhé nám oznamuje, že se děj odehrává v královském prostředí. A nakonec nám vmete do tváře, že to bude dramatické. Takže bacha na to, ta věta ví, proč na té obálce je.
Co se anotace týče, jako popis to stačí bohatě. Nijak mě to neokouzlilo, ale co už, tady mě asi víc zajímalo, co na mě čeká uvnitř.

Princezna Eadlyn od malička stále dokola poslouchala vyprávění o tom, jak se její rodiče potkali. Ona ovšem ani náhodou netouží opakovat jejich romantický příběh! O svém životě však nerozhoduje sama. Její protesty jsou naprosto zbytečné, i ona si musí manžela vybrat v Selekci. A je jasné, že z přítomnosti 35 kluků ve svém domě není vůbec nadšená.
Avšak i přes nátlak okolí je odhodlaná využít celé soutěže ke svým osobním cílům. Nebude ovšem nakonec láska silnější než rozum? A co vše je Eadlyn ochotna udělat pro dobro svých poddaných?

Jediné, co mě v popisu trošku zaráží, je to, že je to tam podané až příliš tvrdě. Zvláště v části, kde se píše, že její protesty jsou naprosto zbytečné. Takhle to totiž v knize není. Sice je donucena spustit novou Selekci, ale jsou k tomu i jiné, mnohem podstatnější důvody.
Dcera se čte moc dobře. Styl psaní autorky je sympatický, plynulý a vše ubíhá svižně, a tak není divu, že jsem se dostala ke konci už za tři dny. Jedná se o dost oddechovou četbu (fakt hodně oddechovou, fakt), ve které najdete dostatek romantiky a občas i nějakého humoru. Je to prostě ten typ knihy, po němž sáhnete, když máte chuť na přeslazenost, šílenost a vyhrocenost situací (to už trochu přeháním, já vím).

Bude divné, když se mezi večeří a dezertem převléknu? Převlékne se i on? Poslední dny jsem nosila stále korunky, ale hodí se na rande?
Na rande.
Tohle bylo úplně mimo mou komfortní zónu.

Hlavní postava mě chvílemi iritovala a chvílemi zase ne. Nedá se říct, že by to byla zrovna moje oblíbenkyně ve světě charakterů. Někdy mi přišla naprosto hloupá, pak namyšlená, potom jak ubrečená chudinka, která neví, co chce. Ani nemluvím o její změně pocitů, která byla až příliš častá. Popravdě mi Eadlyn sedla snad asi jenom v jednom místě. Ještěže tam byli i další lidé, kteří mi tuto princezničku vynahrazovaly. Sympatických postav je tam totiž docela dost, takže snadno zapomenete na tu jednu holku, z jejíhož pohledu je kniha psaná.
Na druhou stranu se mi ale moc líbí, že v Dceři vidíme Selekci i z té strany vybírání, ne soupeření. To mi přijde dost zajímavé, jen nevím, jestli se mi to zamlouvá víc než ta předchozí verze.
Konec pro mě byl v jednom úseku předvídatelný a v další části zase dost překvapivý. Myslím, že toto opravdu čekat nebudete. Jsem docela zvědavá, jak to bude dál, takže až budu mít k dispozici další díl, asi do něj také nahlédnu.
Dcera je dle mého dobré a uvolněnější pokračování Selekce. Neříkám, že je to mistrovské dílo, protože není, ale jako oddechová četba je to ideální. A věřte mi, že já za poslední dobu oddechovku fakt potřebovala. Takže pokud chcete i vy nějakou lehkou romantiku s hlavní hrdinkou, kterou budete škrtit a schválně jí práskat hlavou do zdi, jen do toho.


Mora Leray

Město na Měsíci už není jen představa - Artemis

1. června 2018 v 19:31 | Mora

Jestli si dobře vzpomínám, tak jsem se ve své recenzi na Wonder Woman: Válkonoška na začátku zmiňovala, že jsem si ze Světa knihy 2018 odnesla dvě knížky. Už zmiňovanou Válkonošku a také Artemis, na kterou se dneska mrkneme, protože je to jeden z těch známějších titulů, co jsem za poslední dobu přelouskala.
Jedná se o nově vydané sci-fi od autora trháku Marťan. Toho jsem tedy nečetla, zatím jsem k tomu totiž nedostala příležitost. To by ten Marťan taky musel u nás v knihovně existovat, což je pro tu naši rozpadlou kůlnu hodně nepravděpodobné. (Kde se tam vzal Diabolik, do teď nechápu…)

"Dobrý den, pane Nakoši," pozdravila jsem zvesela. Kamarádil s tátou už v době, kdy jsem byla malá holka. Měla jsem ho skoro za příbuzného, za oblíbeného strýčka.
"Stoupni si do fronty k ostatním doručovatelům, smrade."
Fajn, tak spíš vzdáleného bratrance.

Hned jak jsem knihu otevřela, praštily mě do očí dvě věci - extrémní frekvence sprostých slov a ostrý styl psaní. První dojem nebyl zlý, ale co se týkalo toho stylu, asi jsem si na něj po celou dobou nedokázala přivyknout. Vzhledem k tomu, že je to sci-fi, bylo tam také dost technických popisů, které se mi chvilkami zdály nezáživné a které jsem prostě přeskakovala. A ten slovník? Na mě to bylo až přehnané, pomalu na každé stránce na mě něco takového vyskočilo a já vždy jen protočila očima. Opravdu to nevypadalo dobře, všeho moc někdy škodí.


Na druhou stranu to bylo ale psané zajímavou formou, a i když mi to úplně nesedlo, několikrát jsem při čtení dostala záchvat smíchu. Některé poznámky… věřte mi, ty stály za to.
A teď tedy konečně ten příběh. O co vlastně šlo? Jak jsem zmínila už někde na horních řádcích (nebo vám to je už možná jasné z nadpisu recenze), Artemis je město na Měsíci. To zní magicky. Bohužel to ale takové není u všeho, naše Jazz si nežije moc dobře, a tak tedy sledujeme její dějovou linku, která neubírá na žádné špatné akci. Jinými slovy - šílených plánů je dostatek.
Aby to nevypadalo, že jsem to úplně přešla, přihodím sem i anotaci. Je to úryvek z jedné části knihy, ale jako popis to slouží dost dobře.

Žiju v Artemidě, prvním městě na Měsíci.
Je drahé se sem dostat a bydlet tady stojí majlant. Jenže město neuděláte jen z bohatých turistů a výstředních milionářů. Potřebujete taky někoho, kdo bude pracovat.
Já patřím k těm přehlédnutelným lidičkám. Ale vyrostla jsem na Měsíci, takže mám i odvrácenou tvář…

Děj ubíhal rychle. Možná až moc rychle. A ukončení bylo snad ještě bleskovější. Pomalu jsem si ani neuvědomila, že ten konec nastal. Málem bych to nepostřehla, kdybych si nevšimla, že už není další stránka na otočení. Každopádně se v tom utnutém závěru asi skrýval určitý význam, ale nepřišel mi nijak zásadní. Žádné boom, jak bych od tohohle sci-fi čekala. Vážně jsem musela nějakou dobu zpracovávat fakt, že už se pokračování nedočkám.
Hodně se mi ale líbilo, že se autor snažil komunikovat se čtenářem. Bylo tam dost odkazů typu "vy víte, jak to myslím". Navíc to Andy Weir vždy humorně podal.

Nikdo nevěděl, že jsem venku. Pokud mě postihnou nějaké těžkosti, nikoho ani nenapadne mě hledat. Na povrchu prostě zůstane ležet jedna dost atraktivní mrtvola a vydrží tam, dokud si jí někdo nevšimne.

Co se postav týče, Jazz, naše hlavní hrdinka, je opravdu velmi osobitá. Má svůj styl. Kniha je vlastně psaná pouze z jejího pohledu, takže se s ní setkáváme nejčastěji a takže je to hlavně ona, kdo používá tu miliardu sprostých slov. A dokonce si vymýšlí i nová, což byla jedna z těch částí, u nichž jsem se nemohla přestat smát. Jinak jsou tam všichni hodně zajímaví a dobře vykreslení. Některé lidi nesnášíte, protože vám k srdci zkrátka nepřirostou, a další máte rádi a milujete je. Sto lidí, sto chutí. Já si třeba oblíbila Svobodu, jelikož jeho povaha na mě udělala skvělý dojem.
Rozhodně ale zmíním i to, že chyby a překlepy jsou tam v počtu jak mravenci v mraveništi (eh, okej, to je divný), korektura nic moc.
Závěrem musím říct, že se mi Artemis líbila, ale asi jsem od toho čekala víc. Přiznávám, že jsem měla docela velká očekávání díky všem názorům, které jsem od známých slyšela. Nebylo to špatné, ale… něco tomu chybělo a já nemám páru co přesně. Každopádně jsem ráda, že mám Artemis ve své knihovně.


Mora Leray

Hlubiny chaosu, uzamčené pocity a moderní ochránce - Diabolik

26. května 2018 v 11:14 | Mora


Najít u nás v knihovně něco, co bylo vydáno poměrně nedávno, se dá vždycky považovat za zázrak. Vážně se divím, že to tentokrát potkalo i mě. Víte… knihovna u nás je taková čtvercová, rozlehlá, polorozpadlá místnost s několika regály, kde se člověk neorientuje ani po deseti letech, co ji navštěvuje. Jak ten systém vynalezli, nevím… Fajn, tím jsem ale odbočila. Chtěla jsem říct, že je skutečně úžasné, co jsem tam před týdnem objevila.
Bílá obálka s nádherným motýlem na mě vykoukla hned z krajní poličky a já k ní doběhla rychlostí, kterou normálně nevyužívám. A pak jsem konečně měla v ruce to, co jsem hledala už několik měsíců.

Prudce povstala, až její drahé šaty zašustily. Usmála se. "Imperátor si přeje, abych poslala svoje drahocenné jehňátko na popravu. Ne - já mu místo toho pošlu svoji anakondu."


Pokud sledujete čtenářské novinky, bookstagramy, facebookové knižní stránky a tak dále, na Diabolika jste už určitě narazili. Obal je nepřehlédnutelný, název jakbysmet. Navíc se jedná o bestseller, který to v Americe docela rozbalil. Co se týče samotné autorky, u nás v Česku se zatím přeložil jen její Diabolik, na kterého se dneska podíváme mým kritickým okem. Nemilosrdné drápy vysunuty.
Námět je zajímavý dost, o tom není pochyb, a musí se nechat, že se ho spisovatelka zhostila velmi dobře. Anotace je rozhodně poutavá, prozradí nám vše, co potřebujeme vědět, jen se mi na můj vkus zdá příliš dlouhá.

Stvořená chránit. Předurčená ničit...
Vypadá jako člověk, ale není člověk. Je nemilosrdná, je neporazitelná, je oddaná. Jmenuje se Nemesis a je diabolik. Bytost, jejíž existence má jediný smysl: zabíjet či zemřít pro tu, jejíž život má ochraňovat: Sidonii - dceru galaktického senátora…
Nemesis a Sidonie jsou spolu od malička a jsou na sebe napojené jako sestry. Když se Sidoniin otec přidá na stranu rebelů a je Imperátorem žíznícím po moci prohlášen za kacíře, přichází odplata. Sidonie je povolána na galaktický dvůr jako rukojmí. Její přítomnost má zajistit senátorovu poslušnost a držet ho tak v šachu. Je jisté, že Sidonii hrozí smrt, a proto existuje jen jediná možnost: Nemesis se musí stát Sidonií a odjet na dvůr místo ní.
Nemesis, stroj na zabíjení bez emocí a schopnosti citu, se ocitá uprostřed politických intrik a úskoků. Musí hrát roli člověka, kterým ale není. Nesmí dát najevo, kým vlastně je.
Jenže nepokoje v různých částech Impéria nepřestávají. Imperátor nemíní tolerovat neposlušnost, a tak je čas zapojit do hry své rukojmí…

Čtenáře to donutí knihu otevřít. A to je podstatné.
Styl autorky je jednoduchá ich-forma, která má takovou temnější formu (divné pojmenování, já vím). A co musím pochválit, je popsání pocitů. Diabolik je stvoření, které by správně nic cítit nemělo, a když se hlavní postava Nemesis najednou ocitá v problémech, popisy změn jejích nálad jsou skutečně přesvědčivé a poutavé. Nutilo mě to přemýšlet… Když to zjednoduším, já celou dobu při čtení prostě přemýšlela! A rozplývala se nad tím, jak autorka kamufluje a míchá pocity!

"Žabák se zeptal škorpionky, proč ho bodla," ukončil vyprávění Tyrus. "A ona mu odpověděla: 'Je to moje přirozenost.'"
Zmlkli jsme, vrhli se dolů a společně se utopili, zatímco hudba umlkala.

Děj byl plynulý, zvraty přibývaly a okolnosti se měnily. Mělo to spád, napětí a hlavně jistou super šťávu, kterou prostě potřebuje každá kniha, jinak by to nikoho nebavilo. Díky tomu jsem ani jednu část nepřeskočila a užívala si čtení plnými doušky.
Teď úplně mimo, ale děsně se mi líbí pojmenování diabolik.
Co bych vytkla je jedna drobnost u postav. Buď to je jen mnou, nebo to tak působilo na každého, avšak zdálo se mi, že prostě některé charaktery nebyly vykreslené dobře. Zvlášť Tyrus - nikdy jsem ho nedokázala úplně odhadnout a neřekla bych, že to byl autorčin záměr. Tyrusovi jsem nevěřila, i když se jeho povaha v knize změnila snad tisíckrát. Sice je to hodně zajímavý člověk, ale vzbuzuje u mě spíše negativní pocity.

"Z toho souboje jsem se hodně naučil. Nikdy jsem neměl takového protihráče, který by byl ochotný riskovat, že mě při zápase zraní. Budu vděčný za to nejhorší, co jen dokážeš."
Cvok. "To bys neměl říkat, Eminence, nebo skončíš mrtvý."

Nemesis je ale sympatický diabolik, u kterého, jak jsem už výše zmínila, jsou skvěle popsány vývoje emocí.
A závěr? Tak ten byl opravdu moc pěkný, přestože mě nijak nepřekvapil. Zvláště se mi líbila ta plynulá skladba vět, která celý konec krásně zlehčila.
Diabolik za přečtení stojí. Až na pár drobností, které mi neseděly a které nemohu vyžvanit, protože by vám mohly prozradit podstatné části děje, se mi to vážně líbilo a zanechalo to ve mně dost emocí. Slzička mi sice neukápla, ale k otevřené puse nakonec důvod byl. Možná to jen skončilo příliš sladce… tím ale nenaznačuji, že je to špatně, to vůbec.
Dokonalý svět, promyšlený do posledního detailu. Jedná se o velmi zdařené sci-fi, které v mém kritickém oku nakonec poměrně obstálo.

Mora Leray

Sestro v boji, tvá bitva je mou - Wonder Woman: Válkonoška

20. května 2018 v 12:57 | Mora

Další kniha od Leigh Bardugo samozřejmě neminula ani mě. Nedávno se tato autorka stala jednou z mých nejoblíbenějších, takže co bych to byla za čtenářku, kdybych si její nově vydaný příběh nekoupila? Navíc jsem k tomu měla skvělou příležitost. Je to přesně týden ode dne, kdy jsem poprvé navštívila Svět knihy. A musím uznat, že to bylo naprosto úžasné. Knižní atmosféra se šířila vzduchem, skvělé přednášky úplně všude, mimořádná šance koupit milión kusů knih a nikomu to nebude vadit. Byla to super zkušenost a příští rok musím jít znovu - tentokrát tam ale zůstanu déle.
Letos jsem si odtamtud odnesla dvě knihy - Artemis od autora, který napsal známého Marťana. A Wonder Woman: Válkonoška od Leigh Bardugo, autorky sérií Griša a Šest vran. Dneska se tedy v rychlosti zaměříme na ten druhý titul (a to už bych jen tak mimochodem měla dávno začít se čtením Robinsona Crusoa).

"To ona mi dodávala odvahu a přesvědčovala mě, abych toho svého návrhaření nenechávala."
"A co tvoje rodina?"
"Ale jdi. Ti mi musejí fandit, protože to mají v popisu práce."

Námět je jedním slovem krutý (v dobrém slova smyslu ale). Celou dobu sledujeme příběh, který se odehrál předtím, než se jistá hlavní postava této knihy stala známou, úžasnou a všehoschopnou Wonder Woman. A to podle mě stojí za to. Zjišťujeme, co přesně si museli hrdinové prožít, než se hrdiny doopravdy stali.

Výsledek obrázku pro wonder woman diana

Přihodím sem anotaci. Ta mě osobně tedy příliš neláká, takže pokud se nechcete nechat od knihy odradit, berte ji spíše na lehkou váhu. Ne že by byla špatná, jen se mi moc nelíbilo opakování slov. A co mě trklo do očí nejvíce, byl chybějící háček nad písmenem č ve slově "začíná". Bože, vždyť tohle je na knižní vazbě hned zezadu! Velmi dobrý první dojem způsobený dokonalou a zároveň drsnou obálkou byl zničen jednou jedinou chybou. Chyba lávky, Albatrosáku.

V budoucnu se z ní stane Wonder Woman, ale nyní je jen náctiletou Dianou a její boj teprve začíná…
Diana touží ostatním bojovnicím Rajského ostrova ukázat, že je stejně silná jako ony. Když ale nastane den závodů, poruší zákon. Zachrání smrtelnou dívku Aliu, za což jí hrozí vyhnání z ostrova. Avšak Alia není jen obyčejná holka a její záchranou Diana ohrozila celý svět. Začíná tak velké dobrodružství, při kterém obě dívky čelí armádě nepřátel - smrtelných i nadpřirozených, kteří se snaží Aliu zničit. Jestli chtějí zachránit svět, musí bojovat bok po boku.

Vy ale potřebujete vědět jen to, co jsem už zmínila výše. Jednou větou prostě sledujete příběh budoucí Wonder Woman. Tečka.
Styl psaní Leigh Bardugo je podobný jako v jejích Šesti vranách, proto je to celé čtivé a děj je svižný. Co mi však můj názor na knihu kazí, je to, že jsem se ze začátku nedokázala začíst. Trvalo mi téměř jednu třetinu příběhu, než jsem se do děje pořádně ponořila. Nebavilo mě to, ale jakmile jsem konečně poznala nástrahy, které na Dianu čekají, už to šlo samo.

"A jeho pot voní po šiškách," dodala Nim.
"Cože?" vytřeštila oči Alia.
Nim zrudla a pokrčila rameny. "No co? Proč si myslíš, že tak miluju jeho špinavý trička? Voní jako sexy les."

Některé slety událostí jsem úplně nepochopila. Ne že bych nepochopila, co se stalo, to ne, spíš jsem nevěděla, co přesně k tomu ty postavy vedlo. Ale to je asi můj soukromý problém.
Co se týče postav, docela dlouho mi trvalo, než jsem si na ně zvykla. Diana mi byla ze začátku děsně nesympatická. Slepice jedna, fakt jsem jí tak říkala. A pak takový jistý mladík Jason, u kterého se mi názory střídaly jak na běžícím pásu - nejdřív mi byl nesympatický stejně jako Diana, pak jsem trochu pookřála, potom se stalo, že mě docela mile překvapil, pak jsem ho opětně neměla ráda a nakonec se to přehouplo v prudkou nenávist a obdivování jeho osoby zároveň. Celou dobu jsem věděla, že je to postava, kterou bych měla spíš zabít, ale mé změny nálad se projevovaly i tak.

Alia zamávala prsty. "Google ví a vidí všechno."
"Google," zopakovala Diana. "To je nějaký z tvých bohů?"

Rozhodně mě ale velmi zasáhl konec. Neskutečně působivé, skvěle napsané a troufám si říct, že i dost k zamyšlení. Ten závěr bych opravdu vyzdvihla na hvězdném plátně - velmi dobré. Na čtenáře to působí tak nějak mile a pozitivně.
Svůj závěrečný názor se snažím dát dohromady už několik hodin (včetně spánku, protože jsem samozřejmě měla o Dianě i napínavé sny, že jo) a teprve teď jsem dospěla k tomuto.
Působivý příběh, Leigh Bardugo se slavné Wonder Woman zhostila skvěle, i když to byla ze začátku dost nuda. Pak to ale dostalo šťávu a já přestala pochybovat o tom, že to bude výborné. Není to zlatý důl, známe přeci Šest vran, ale rozhodně to patří k těm lepším dílům.

"Budeme se živit dary této země," prohlásil Theo.
Nim jen nespokojeně zamručela. "Pokud tu někde neroste pizza, tak na to zapomeň."


Mora Leray

Vražedná léčba - James Dashner

3. května 2018 v 15:50 | Mora

Poslední z hlavní trilogie

Díl, který má ukončit vše

Znovu od skvělého Jamese Dashnera

Výsledek obrázku pro vražedná lečba james

Dobře, ten úvod je jako filmová upoutávka, já vím...
Sice po dlouhé době, ale ano, jsem tady! A přináším s sebou další z mých šílených recenzí, která bude jistě zase děsně překombinovaná… ale nepředbíhejme.
Do čeho mám v plánu se tedy dnes pustit? Hádám, že už víte. Na konec třetího dílu jsem se dostala už včera večer, bohužel jsem ale byla příliš líná na to, abych rychlou recenzi sepsala hned poté.

Vražedná léčba je kniha, která uzavírá děj hlavní linky, kdy je svět pohlcen erupcí. Líbilo se mi to. Hezky a stručně řečeno.
Celkově jsem s Labyrintem víceméně spokojená, ale výtky mám vždy… přeci jen to nebylo něco, co by mě nějak extrémně nadchlo. Troufám si říct, že znám lepší knihy. A kdybych měla hodnotit, stále si myslím, že první díl se mě dotkl nejvíce a udělal na mě ten nejlepší dojem.

Co musím pochválit je korektura knihy, že bych konečně dostala nějaké normální vydání, ve kterém není chyb jako vos na pivu? A jako vždy byla moc hezká i obálka, což je jen taková krátká vsuvka.
Co se týče děje, napínavé to bylo od začátku až do konce, popravdě jsem se ale docela trefila s tím, jak to dopadne. V tomto případě jsem asi byla ovliněna filmem, jenž jsem si pustila dříve, než jsem se vrhla na knihu.
A teď přijde zásadní otázka… Může mi sakra někdo vysvětlit podle čeho přesně byl natočený film, který měl být, pokud jsem dobře informována, podle KNIH od JAMESE DASHNERA? Vážně tam nevidím sebemenší podobu. Jednička ještě docela sedí, dvojka jde úplně mimo a trojka…? Jako kdyby prostě vymysleli nový děj. Každopádně ale musím uznat, že ani filmové zpracování není zlé. A to říká člověk, který filmy absolutně nesleduje, tudíž je to asi velký úspěch.

Líbilo se mi to, hitparáda to není, ale jsem opravdu ráda, že jsem konečně sérii Labyrintu dokončila a že už nejsem v kolektivu svých přátel tak zaostalá. Víte, ono není příjemné nevědět, o co jde, a nechat si spoilerovat všechny možné napínavé úseky z posledních stránek.

Ve zmateném chaosu podruhé - Spáleniště: Zkouška

15. dubna 2018 v 18:28 | Mora

Spáleniště: Zkouška

autor: James Dashner
datum vydání: 2014
mé hodnocení: 76%
doba čtení: *počítá* čtyři dny
žánr: sci-fi, akční

"Guty. Jestli mi nějaký zombík začne žrát nohu, zachraň mě!"

Můj drahý příteli! Mluvím k tobě, ty jeden internete. Asi bych ti měla poděkovat, že jsi mi včera vypadl, jinak bych se ke konci Spáleniště tak rychle nedostala. Je to tvá vina, že nyní přepisuji tuto recenzi z papíru do počítače.
Každopádně jsem i tak byla dost nadšená, téměř polovinu soboty jsem strávila čtením. Konečně se vrací ta doba, kdy jsem schopná číst a pomalu ani nejíst. To jsou ty knihomolské zvyky.
Nicméně tímto odbíhám od tématu. Sobota byla skvělý den, až na pozdní večerní hodiny. V tomto čase jsem se snažila vyplodit smysluplnou recenzi a často jsem se popadala za hlavu, protože jsem jaksi ani netušila, jestli se mi to líbilo, nebo ne. Teď se ale mrkneme na to, CO jsem vlastně četla a s ČÍM přesně jsem měla takový problém.

Co jsem četla? Asi naprostou šílenost. Ačkoli jsem doufala, že tentokrát knihu od Dashnera nebudu zavírat s otevřenou pusou, stalo se to znovu. Fakt jsem se přistihla, že v průběhu závěru pořád kleju něco ve smyslu "wtf", "cože?" a "co je tohle zase za masakrózní bombu?".
Rychle se mrkneme na anotaci, ke které řeknu jen, že je stejně dobrá jako ta minulá. Pecka.

Labyrint byl teprve začátek. Nalezením cesty z labyrintu to mělo skončit...

Už žádné hlavolamy. Žádné proměnné. A žádné běhání. Thomas byl přesvědčený, že když se jim podařilo uniknout, vrátí se on i Placeři ke svým dřívějším životům. Nikdo však ve skutečnosti netušil, do jakého života se vracejí. Země, sežehnutá
slunečními erupcemi a spálená novým, krutým klimatem, se změnila v pustinu. Vláda se zhroutila - a s ní i pořádek. Rozpadajícími se městy teď bloudí "raplové", lidé pokrytí hnisavými ranami, které infekční nemoc nazývaná erupce dohání k vražednému šílenství. Hledají, kde by našli další oběť... a potravu. Pro Placery běhání zdaleka neskončilo. Namísto svobody zjišťují, že mají před sebou další zkoušku. Musejí překonat Spáleniště, nejvíc sežehnutou část planety, a do dvou týdnů dorazit do bezpečného útočiště. A organizace ZLOSIN se postarala o to, aby uzpůsobila proměnné a nastavila šance v jejich neprospěch. Thomase čeká zkouška ohněm - skutečně přechovává někde v hlavě tajemství svobody? Nebo bude věčně vydán ZLOSINu na milost?

Začalo to poklidně, autorův sci-fi styl se objevil v plné parádě a do děje jsem skočila hned. A pak to najednou přišlo. Zmatek a chaos. Akce, která se nezastavila. Prostě to jelo.
Nevím, zdálo se mi, že se Dashner rozhodl, že zamotá úplně všechno dohromady, aby to postrádalo smysl. Jako kdyby tam naházel i zápletky z jiných knih. Těžko říct, jestli je to dobře. Na mě to tak nepůsobilo. Jasně, akci by kniha postrádat neměla, ale tady toho bylo asi i zbytečně moc.
Každopádně je to jako vždy čtivé a svižné, což opravdu obdivuji.

"Právě řekl, že má rád chuť očí," ozval se Pánvička. "Myslím, že to z něho magora dělá."

Co se postav týče, Minho je super. Sice mě někdy naprosto vytáčí svým bojovným charakterem, ale jakmile dojde na jeho humor, všechny mé pochybnosti se vyrovnají. Mám ho nejraději. "To je největší plopákovina, jakou jsem v životě slyšel."
Teresu nesnáším - a nehodlám k ní nic jiného dodávat.
Co ale dodám, je to, že jsem na skoro všechny postavy měnila názor. Bohužel nevím proč, asi to na čtenáře prostě působí dojmem, že neví, co má od kterého člověka čekat.
Ale ano, líbilo se mi to. Obálka je naprsoto úžasná, anotace jakbysmet, a i když mé nadšení oproti prvnímu dílu trochu opadlo, nemohu říct, že jsem zklamaná. Jen si myslím, že Labyrint má trochu nevyužitý potenciál.
Ačkoliv jsem tisíckrát nadávala, že netuším, co sakra je autorovým záměrem, tak jsem spokojená.
Zatím nemám k dispozici třetí díl, ale jsem odhodlána na něj vyčkat. Jsema ž příliš zvědavá na to, abych sérii Labyrintu na tři roky odložila.
Prostě - stojí to za to, za pokus nic nedáte.

Newt zkoušel štěstí se dveřmi, ale výsledek byl stejně marný.
"Jsou zamčené," zabručel, když to nakonec vzdal a nechal ruce ochable klesnout podél těla.
"Neříkej, génie," rýpnul si Minho. Silné paže měl spojené a napjaté, protkané naběhlými žilami. Thomas měl na zlomek sekundy pocit, že opravdu vidí, jak v nich pulsuje krev. "Už se nedivím, že tě pojmenovali po Isaacu Newtonovi - když ti to tak obdivuhodně pálí."

Výsledek obrázku pro spáleniště zkouska

Mora Leray

V Labyrintu přes noc zaručeně nezůstávám! - Labyrint: Útěk

10. dubna 2018 v 21:58 | Mora

"Teď mě poslouchej, bažo. Posloucháš mě pořádně?"
Já osobně doufám, že mě posloucháš, bažo. Dneska mám v úmyslu vyprávět ti o svém zážitku v prvním díle Labyrintu.
Myslím, že James Dashner je opět jeden z těch autorů, jejichž jména na nás někde prostě vybafnou. A jeho série Labyrint je hodně známá. Abych se přiznala, já si ji dala pod lupu až tento rok. Někdy v červnu 2017 jsem totiž četla prequel s názvem Rozkaz zabít a teprve před týdnem jsem začala s první dílem, jsem tedy odhodlaná to hodnocení rozjet v pořádné parádě.
Opětně se jedná o recenzi, která je psaná jiným stylem. Upřímně… tento volnější systém se mi začíná více zamlouvat, takže je možné, že už všechny mé názory budou konstruovány takto (kromě tzv. rychlovek samozřejmě).

Obálka je tak jednoduchá, že je až magicky dokonalá. Ne, teď vážně. Mám velmi ráda lehké obálky, které nejsou přeplácané a které o příběhu něco vypoví. Tady jsem si jasně řekla, že na mě číhá něco, co je:

a) drsné - splněno
b) napínavé - splněno
c) zmatené - splněno (111/10)
d) tajemné - splněno

Co se týče Dashnerova stylu psaní, prostě si představte sci-fi určené pro YA skupinu čtenářů - čte se to jedna báseň. Vše je uvěřitelně vykreslené a skvěle pasuje k temnější atmosféře, je to poutavé, svižné a jednoduše fajn. Co dodat?
Pokračujeme a mrkneme se na anotaci (přepisováno z obalu knihy).

Jestli se nebojíš, nejsi člověk.
Když se Thomas probere, pamatuje si jen svoje jméno. Ocitl se mezi cizími chlapci - jejichž vzpomínky jsou taky pryč.
Za vysokými kamennými hradbami, které obklopují Plac, je nekonečné proměnlivé bludiště. Představuje jedinou cestu ven - a zatím se z něj nikdo nedostal živý.
Všechno se změní.
A pak se objeví dívka. Vůbec první dívka. A zpráva, kterou nese, je děsivá.
Vzpomeň si. Přežij. Uteč.

Bažo, poslouchej mě prostě, jasný? Anotace je sama o sobě dokonalost, nad kterou by se měl pozastavit i člověk, jenž se nijak zvlášť ve sci-fi žánru neorientuje.
Námět příběhu jsem zhodnotila ve svém kritickém měřítku jako zajímavý. Ačkoli bylo v poslední době vydáno hodně knih na tento styl, Labyrint se od nich odlišuje, protože dokáže zaujmout už jen samotnou inovativní myšlenkou. Bohužel mě ale velmi zklamal začátek. Možná jsem ovlivněná tím prequelem, přeci jen jsem ho četla dříve a on vlastně vyšel později než samotný Labyrint, ale prostě se mi nelíbilo uvedení do děje, čekala jsem něco… napínavého, avšak dostalo se mi jen toho, že se hlavní postava ocitla v nějaké kleci.
Dějová linka byla ale svižná, co si budeme povídat, od začátku do konce to mělo ty správné grády, vůbec jsem se nenudila, a tak to má být.

"Ona… ona na mě mluví. Uvnitř hlavy. Právě řekla moje jméno!"
"Cože?"
"Přísahám." Svět se kolem něho točil, tlačil se na něj, drtil jeho mysl. "Já… slyším v hlavě její hlas - nebo něco… ve skutečnosti to není hlas…"
"Sedni na zadek, Tommy. O čem to žvaníš, kruci?"
"Newte, já to myslím vážně. To… ve skutečnosti není hlas… ale zároveň je…"

A začínáme rýpat, chichichi…
Přišla mi docela zvláštní Thomasova náhlá myšlenka, že se chce stát běžcem. Sice se to nakonec rádoby vysvětlilo, ale i tak mi to tam nějak nesedělo. Netušila jsem, proč je ta jeho touha tak silná a celkově to bylo takové hodně zmatečné… nevím, tuto část bych asi jako spisovatelka trošku pozměnila, ale co já mám do toho co mluvit, že… Nic s tím neudělám.
Když jsem se dostala na závěr - seděla jsem v autobuse jen tak mimochodem - upadla mi kniha na zem, vyklouzlo ze mě jen tiché vykřiknutí typu "Co to sakra bylo, what?!" a začala jsem se smát, protože se na mě dost lidí otočilo. Dělat trapasy ve spojení se čtením knih je asi moje specialita.
Ale ano, když odečtu nějaké své výtky, líbilo se mi to.
Ještě bych se ráda vyjádřila k postavám. Co se Thomase týče, byl jiný, jak se vlastně dalo očekávat. Přeci jen je to sci-fi. Nedá se to považovat jako chyba, i když někdo by asi mohl tvrdit něco jiného. Říkejte si, co chcete, já mám Thomase ráda. Ale! Je tu jedno velké ale! Thomas není v mém žebříčku oblíbených postav z Labyrintu č. 1.
První místo obsadil Minho a druhé si po dlouhém váhání zabral Newt. Myslím, že tihle dva pro mě byli největší jedničky. A Minho je zlato, naprosté zlato.
Takže takto, shrňme si to v bodech (jsem totiž příliš líná rozepisovat se do sáhodlouhých vět, víte, to je ta děsná vlastnost, kdy se sotva zvednete ze židle, natož ještě psát delší věty… co to tu sakra melu a proč si protiřečím?)

1. Bylo to fajn.
2. Když odečtu nedostatky a drobné nesrovnalosti, zpracování je hodně dobré.
3. Celkově se mi to prostě zamlouvá.
4. Vydání bez chyb - chválím, chválím, chválím!
5. Jako úvod se mi to zdá ideální.

Mé hodnocení sice není nijak extra vysoké, ale i přesto se mi to líbilo a já se vesele pouštím do Spáleniště: Zkouška, které jsem včera ukořistila v knihovně a byla jsem z toho hrozně šťastná.
Co se týče tohoto prvního dílu, nezbývá mi než poděkovat milé knihovnici, jež mě k Labyrintu: Útěk dovedla. Za pár dní mě tu máte zpátky, můžete třikrát hádat, s čím se tu objevím. Už jsem vám to totiž prozradila. Dnes se s vámi loučím, Placeři (slang se stále projevuje, sakra).

Minho z filmového zpracování na závěr.

Výsledek obrázku pro minho labyrintMora Leray

Rychlý názor: Skrvna a Podivná knihovna

2. dubna 2018 v 20:35 | Mora
Zdravím všechny své čtenáře i nečtenáře, dneska to bude trošku netradiční. Už jen to, že začínám pozdravem, je asi pořádný šok. Nebojte, mám pro to své důvody.
Během dnešního dne jsem přečetla dvě krátké knížky, na které bych asi nebyla schopna udělat samostatnou recenzi. Rozhodla jsem se je nacpat do jednoho článku, protože mé názory na ně nejsou nijak extrémně dlouhé. Takže prostě tak (to zní divně, já vím).

Skvrna


  1. krátká hororová povídka
  2. asi 70 stran
  3. od autorky Gillian Flynn
  4. prý světový bestseller
Jak hodnotím?

Jak to jen říct? Ze začátku jsem myslela, že to hodně rychle zavřu, protože mi to asi způsobilo trauma (nebo já nevím co). Měla to být hororová povídka a já se ptám na jediné: Kde přesně to byl horor? Možná tak ten začátek a drobná porce duchařiny.
Ještě že jsem si Skvrnu nekoupila a jen si ji vypůjčila z knihovny, něco takového bych ve své domácí knihovně asi nestrpěla.
A co se týče celého zmatku při rozuzlování... to bylo tak chaotické, že jsem se málem ztratila v tom, co se vlastně stalo a co ještě ne.
Bylo to krátké, takže jsem se na závěr dostala rychle. Číst se to dalo, ale valný dojem to na mě neudělalo. Od světového bestselleru bych čekala víc.
Jedním slovem - divné.

Podivná knihovna

Výsledek obrázku pro podivná knihovna

1. krátká hororová povídka
2. něco přes 60 stránek
3. od japonského autora Harukiho Murakamiho
4. otázky života

A jak hodnotím?

Shrneme si to jedním slovem, dobře?
Zajímavé.
Opravdu jsem byla překvapená, protože jsem od této krátké povídečky moc nečekala a mé počáteční mínění také nebylo nijak zvláště valné. O to více jsem ráda, že jsem se do Podivné knihovny pustila již dnes. Za půl hodinky jsem ji totiž přečtenou odložila.
Děj, jenž se mi ze začátku zdál úplně zmatený, mě nakonec chytil a na otázky, které jsem si při čtení pokládala, jsem postupně nalézala odpovědi.
Vážně se mi to líbilo, je to působivé, chvílemi dost nepravděpodobné a občas děsivé. Ale celé dílko je propleteno otázkami života, což vypovídá o jeho hloubce, i když je povídka hodně krátká. Doporučuji.

Pozor! Dveře, nespadni tam! - Dveře do prázdnoty

25. března 2018 v 14:14 | Mora

Dveře do prázdnoty (kniha druhá)

(Autorka: Victoria Schwab, datum vydání: 2014)
Mé hodnocení: 79%
Doba čtení: dva dny
Žánr: fantasy

Ačkoli jsem první díl přečetla před několika týdny a ohodnotila ho jako oddechové, avšak ne nijak extrémně dokonalé dílo, po Dveřích jsem chňapla hned, jak se objevily na regálu knihovny. Jednoduše jsem chtěla znát konec, protože série v češtině je opravdu jen o dvou knihách, také jinak - Dveřmi do prázdnoty to prostě končí.
A když nemáte nic ke čtení, nic jiného vám nezbývá. Třebaže je Archiv poměrně zapadlejší fantasy, za mou pozornost stojí… takže? Pojďme na to.
(Také jen varuji - kdyby se v recenzi objevil nějaký naštvaný výlev, tak se nedivte, můj předchozí názor, který jsem na Dveře psala, se mi z počítače vymazal a už jsem ho nenašla.)

První dojmy?

Kdyby mě neskutečnost obálky nepraštila do očí, asi bych se začala považovat za slepou bábu. Krásná kombinace barev, ale zároveň jednoduchost, moderní a originální nápad, který skvěle souvisí s tématem příběhu. Co dodat, pěkné.
A anotace byla taky dobrá pecka. (Opět kopíruji z webu databazeknih.cz, děkuji.)

Mackenzie Bishopová vede dvojí život. Není pouze normální studentkou střední školy, ale také Správkyní v Archivu, v tajuplném místě, kam odcházejí spát Historie zemřelých lidí. Mac nastoupí na Hydeskou střední a snaží se dostat svůj život do tak normálních kolejí, jak je to jen možné po tom, co se v Archivu stalo přes léto. Ale nějak se jí to nedaří. Pronásledují ji zlé sny. Mac ví, že minulost je minulost a že jí už nemůže ublížit, ale vše se zdá tak skutečné. A když se noční můry začnou vkrádat do její mysli i ve dne, začne se obávat, jestli je doopravdy v bezpečí… Mezitím se v jejím okolí ztrácejí beze stopy lidé a jediné, co je spojuje, je to, že naposledy viděli Mackenzie.

Kdo za tím vším stojí? A jakou roli v tom hraje Archiv? Mac se to pokusí zjistit, ale riskuje u toho své Správcovství, vymazání vzpomínek, a dokonce i svůj život

Takhle by to mělo vypadat - super obálka a popis, co má šťávu. Perfektní.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Jak jsem zmínila již výše, Archiv (první knihu) jsem četla před pár týdny, proto si moc dobře pamatuji autorčin styl. Nezměnil se, ani v nejmenším. Svižný, ich-forma v minulém čase, přirovnání pomálu, což v tomto světe ani nevadí, dobré líčení emocí a okolí. Fajn, člověk se začte hned, a to je super.

Děj?

Námět celé série je opravdu zajímavý. Sledujeme Mac, dívku, která se stala Správkyní dříve, než vůbec bylo dovoleno. Není proto divu, že to nemá ve své práci úplně snadné. "Z chyb se učíme." Jenže u Mackenzie, jak se nám zdá, toto pořekadlo neplatí.
Líbí se mi, že autorka využila knihovnu a knihy obecně. Na tomto základě se mohlo vytvořit něco neskutečného, bohužel se to povedlo jen trošku. Osmý div světa to zas není.
Děj je svižný, to rozhodně, a nad nějakými scénami jsem tajila dech. Něco se mi ale zdálo dost… jinak, v určitých částech to bylo extrémně zmatené. Ani nemluvím o tom, jak moc mě štval milostný trojúhelník (skoro čtyřúhelník), který tam de facto neměl co dělat.
Jinak se mi ale líbila celková rychlost a plynulost, protože není tajemstvím, že jsem Dveře přečetla za dva dny.

Co se týče postav…

Wes se zařadil do žebříčku mých imaginárních boyfriendů (no tak pardon, jak to mám nazvat?). On je dokonalý. Přidávám si ho k Rhysandovi (série Dvorů), Kazovi (Šest vran) a Gabrielovi (Napůl zlý) - to je taková krátká propagace mých oblíbených hrdinů.
Ale zpět k Wesovi. Proč do Dveří házeli milostný trojúhelník s nějakým tuctovým chlapcem, když existuje Wes? Frajer se super jménem, boží povahou, dokonalým stylem (přeci oční linky) a celkově moc zajímavou osobností. Připadám si, jako kdybych šílela z nějakého kluka jako holky ve třinácti, ale bohužel nějak nejsem schopna ho charakterizovat poeticky.
A co se tedy týče Mac, otravnější postava ve Dveřích nebyla. Její myšlenky, které jsem nechápala, její názory, které jsem s ní nesdílela, její plány, které se zdály primitivní, její zatajování informací, u kterého jsem se chytala za hlavu. Lhala bych, kdybych řekla, že Mac nemůže za většinu snížení mého hodnocení na tuto knihu.

Dodatky?

Hrozné opakování slov a dost překlepů. Hodně to ruší.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Bylo to fajn. Jako oddechovka super. Takže pokud hledáte něco, u čeho se zasmějete, uvolníte a budete se popadat za hlavu nad otravností hlavní hrdinky, všemi deseti doporučuji. Začněte ale raději s prvním dílem. Tento byste pochopili také, protože autorka to vždy vysvětlila, aby to dávalo smysl, ale je lepší mrknout i na úvod do tohoto světa.
Konečné slovo - zajímavé.

A něco z knihy na závěr?

"Myslím, že štít ti zůstává."
"To mi spad kámen ze srdce," říká a kývne směrem k sestře, jejíž culík zrovna zmizel v šatně, "protože ho asi budu potřebovat."

Výsledek obrázku pro dveře do prázdnoty

Tak kdo to tedy vyhrál? - První

17. března 2018 v 11:39 | Mora Leray

První (kniha třetí)

(Autorka: Kiera Cass, datum vydání: 2014)
Mé hodnocení: 93%
Doba čtení: jeden den
Žánr: romantický, dívčí četba

Dobře, s tímhle dílem už končím. Měla bych si dát od Selekce pauzu, i když vím, že v mé osobní knihovně čeká ještě Dcera.
Docela dnes děkuji i autobusu, stál v koloně dvacet minut a já jsem se díky tomu dostala skoro do poloviny knihy. V teple domova jsem to už jen dolouskala, knihu zaklapla a sedla k počítači, abych se k První nějak vyjádřila. Teď už mi nic nebrání, protože jsem řekla vše, co bylo třeba, a můžeme začít s mým ohodnocením.

První dojmy?

Obálka je hezká, ale tentokrát na mě působila až příliš honosně. Stylem se k příběhu hodí, celá série je přeci jen taková, jaká je, ale… nevím, První je podle mě až moc vyzdobená.
Heslo mě ani tentokrát nijak nezklamalo, protože jeho poslání se znovu změnilo. Teď jsme byli v rozhodující fázi, takže se není čemu divit. "35 dívek začalo. Ale vítězkou může být pouze jedna." Skvělé a výstižné. Bohužel pro mě, už od začátku jsem věděla, kdo vyhraje.
A anotace? (Nenápadně kopíruji z webu databazeknih.cz)

Když byla America vybrána do Selekce, ani ve snu by ji nenapadlo, že by se ocitla na dosah samotné koruny, natož k srdci prince Maxona. S blížícím se koncem soutěže narůstají hrozby za branami paláce a America si uvědomuje, jak je lehké všechno ztratit a jak těžce bude muset za svou budoucnost bojovat.

Oproti předchozím popisům je tento mnohem jednodušší, ale zastávám názor, že pro objasnění situace stačí. Navíc… do První se pustí většinou jen ti, kteří už četli Selekci a Elitu.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Jak jsem zmiňovala v předchozí recenzi, styl psaní se nemění. Tady je to taky tak. Opravdu udivující vzhledem k tomu, že autorka série je stále jedna a ta samá a nikdo ji nevyměnil třeba za Stephena Kinga.
Pořád máme čest s ich-formou a minulým časem. Myšlenky hlavní hrdinky nám jsou v tomto díle i více blízké, takže díky tomu jsem příjemně překvapená.

Děj?

Mělo to spád, zápletka byla více zamotaná a celkově se mi to zdálo, jako kdyby se kniha odehrávala někde jinde. To zase trošku přeháním.
Stále si stojím za tím, že celá série je dost předvídatelná. Pokud nepostrádáme inteligenci, všem nám dojde, jak to vlastně dopadne. Je jedno, kolik překážek se vyskytne, my prostě víme, jak to skončí, protože jinak to skončit ani nemůže!
Moc zmatečné se mi to nakonec nezdálo, i když přísahám, že na začátku jsem se chvílemi vážně popadala za hlavu, do čeho jsem se to zase pustila.
Co ale opravdu vytýkám, jsou podstatné nedostatky a věci, které všem asi úplně unikly. Pro příklad zmíním třeba situaci s pistolí - America ji nikdy v životě nedržela, proč tedy najednou ví, co s ní má dělat, jak má mířit a jak se alespoň trochu přiblížit cíli? Jak?
Takových nedokonalostí je tam milión.
Musím ale poděkovat za vyloučení toho divného milostného trojúhelníku, který jsem v Elitě opravdu těžko rozdýchávala.
Každopádně to bylo jako vždy svižné a čtivé. Ačkoli jsem občas nechápavě kroutila hlavou, bylo to fajn a já s touto knihou dobře zabila svůj volný čas (například ten v autobuse…).

Co se týče postav…

Má nenávist vůči Aspenovi v tomto díle poklesla alespoň o maličký stupeň.
America mě občas opravdu vytáčela, některé její myšlenky… opět raději nechávám bez svého komentáře. Musím ale uznat, že se oproti Elitě značně polepšila, a to je její velké plus. Samozřejmě si jí vážím jako osobnosti a obdivuji kuráž, kterou jí autorka obdařila. Jen by se ta holka mohla někdy krotit.
Také jsem si zamilovala další postavu - Celestu. Možná mě někteří nechápou, ale mě ta dívka po jedné určité události opravdu přirostla k srdci.

Dodatky?

Znovu mám trochu chuť zastřelit korektora, ale co si budeme povídat, v Selekci byly ty překlepy horší.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Podle mého názoru za přečtení stojí všechny tři díly Na to, abychom se setkali s tou známou Kierou Cass, je Selekce přímo předurčená.
Svižné, poutavé, čtivé, napínavé, předvídatelné, ale i tak velmi zajímavé. Nedokážu knihu popsat pár slovy. Myslím, že za zkoušku nic nedáte, pokud se do něčeho takového pustíte.
Doporučuji. Přestože jsem ze začátku úplně nevěděla, do čeho vlastně jdu, jsem ráda, že jsem všechny tři díly zapsala do seznamu přečtených za rok 2018.
Zlatý hřeb mého čtenářského života to nebyl, ale času, který jsem s touto autorkou strávila, nelituji.

A něco z knihy na závěr?

"Dobře," souhlasila jsem. "Ale upozorňuju tě, že to nevyjde."
S šibalským úsměvem na tváři se ke mně přitiskl a pomalu a dlouze mě políbil. "A já tě upozorňuju, že to vyjde."

Výsledek obrázku pro první kiera

Druhý díl a kvalita šla dolů - Elita

15. března 2018 v 21:05 | Mora Leray

Elita (kniha druhá)

(Autorka: Kiera Cass, datum vydání: 2013)
Mé hodnocení: 82%
Doba čtení: jeden den
Žánr: romantický, opět podotýkám, že jde o dívčí četbu

Když jsem včera zaklapla desky prvního dílu, řekla jsem si něco ve smyslu, že když už mám doma celou sérii, tak že s tím pohnu trošku víc. Není potom ani divu, že jsem se Elitou prokousala za jeden jediný den.

První dojmy?

Jakožto asi celá série, i Elita se pyšní dokonalou obálkou, která rozzáří oko čtenáře. Vážně je to ten typ knihy, u níž se rozhodně musíme zastavit. Možná se mi tento přebal líbí i více než ten na Selekci, přeci jen je sladěn do mých nejoblíbenějších barev. Opravdu žasnu nad schopnostmi grafiků, i já bych se někdy chtěla naučit takto kombinovat a podtrhovat důležité rysy fotografií. Zatím ve Photoshopu a v dalších takových programech nejsem moc zdatná, to už ale odbíhám od tématu. Obálka je skvělá a já jí nemám co vytknout.
Opět musím zmínit ono heslo napsané na titulní stránce. Tentokrát se nám ale slova mění a přiznávám, že tato zní možná i mnohem napínavěji. "35 dívek vstupuje do paláce. Jen 6 z nich zůstane." Ačkoli jsem stále toho názoru, že příběh je dost předvídatelný, je fajn uznat, že toto nutí i k pochybnostem.
A anotace pro tento díl? Přepisuji ji z obalu knihy, protože jsem ji nemohla najít na internetu ve správném znění (toť má šlechetnost).

Do Selekce vstoupilo 35 dívek. Nyní jich je již jen šest, ale soutěž o srdce prince Maxona je tvrdší než kdykoli předtím. America už téměř sahá po koruně, ale stále se nevyzná ve svých citech. S princem Maxonem prožívá úžasné chvíle plné důvěry a citů. Avšak když na chodbách paláce zahlédne Aspena, ožijí vzpomínky na její první lásku a ona touží po životě, který si spolu vysnili a naplánovali. A zatímco America řeší své dilema, ostatní dívky nepřestávají tvrdě bojovat o královskou korunu.

Anotace navnadí a zaujme, nezbývá mi tedy než se pustit do samotného názoru na to, co na nás čeká uvnitř.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Nic se nezměnilo. Styl psaní je stejný, stále máme čest s ich-formou a minulým časem a pořád se můžeme procházet hrdince v hlavě (což nám někdy může připadat dost otravné, ale to vysvětlím v dalších bodech recenze). Kiera Cass prostě píše svižně a čtivě, a to je její velký plus.

Děj?

Oproti prvnímu dílu se nám příběh v Elitě poměrně posunul. Z třiceti pěti dívek zůstalo jen šest. A boj mezi nimi se zhoršoval víc a víc. Napětí vyvrcholilo a kandidátky na princovu budoucí manželku si uvědomily jediné: Konkurence je mimořádná. Šance jsou stále docela vyrovnané.
Asi takhle bych Elitu popsala, jen tak okrajově, abyste byli trochu v obraze, pokud jste knihu ještě nečetli.
Romantické zápletky si užijeme dostatek, to ale platí i o napětí, o které v knize není nouze. Tvrdý boj nastal.
Stále trvám na tom, že námět je geniální. Já osobně miluji příběhy z prostředí, kde vládne král s královnou. Asi mám rádu tu určitou atmosféru.
Do příběhu jsem se opět ponořila velmi rychle a musím také uznat, že jsem se z něj nerada dostávala pryč. Jsem připravená vytrvat a podívat se v nejbližší době i na další díl.
Přestože je asi všem jasné, jak to nakonec dopadne, děj je svižný, poutavý a odsýpá. Bohužel má ale jedno velké mínus. Romantický milostný trojúhelník, který nedává smysl a který mi připadá v některých momentech dost směšný.

Co se týče postav…

Hlavní hrdinka mi v Elitě lezla šíleně na nervy a Aspen, což je ten, kterého jsem zmínila v minulé recenzi asi v jedné jediné větě, je děsuplný tvor a nejradši bych ho z knihy vyřadila. Komplikuje celou zápletku, ale špatným způsobem. Není to tak, že by zamotanost byla vyloženě zlá, to ne. Jen mi přijde příliš dětinská, milostný trojúhelník mezi Americou, princem Maxonem a Aspenem jakbysmet. S tím ale nic nenadělám, já vím, autorka Selekce nejsem.
A co se tedy týče Americy… nechápu ji. Její pocity mi někdy připadaly vzdálené tak jako Venuše, ačkoli se nám je autorka snažila přiblížit. Každopádně ji mám jako postavu stále ráda, ale některé tyto scény… raději nechám bez svého komentáře, nebo se už neudržím na pokojné uzdě.

Dodatky?

Kdo dělal Elitě korektora? Opětně jsem si musela zakrývat oči plácačkou na mouchy, abych neviděla některé do očí bijící chyby.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Kniha je čtivá, děj dobrý, prostředí zajímavé, jen ty postavy se někdy zdají úplně bez mozku. Doufám, že to další díl vylepší. Musím uznat, že Selekce se mi asi líbila více, nedokážu ani moc vysvětlit proč, prostě jsem měla takový ten… pocit?
Ale takhle - líbilo se mi to.

A něco z knihy na závěr?

Bohužel jsem byla tak zabraná do čtení, že jsem na žádný úsek, který bych si chtěla zapamatovat, nenarazila. To mě docela mrzí. Pokračování mě snad nezklame a já nějakou ukázkou přispěji.

Výsledek obrázku pro elita kniha


Mora Leray

Slavná Selekce, její známá autorka a zaostalá recenzentka - Selekce

14. března 2018 v 21:36 | Mora

Selekce (kniha první)

(Autorka: Kiera Cass, datum vydání: 2012)

Mé hodnocení: 90%

Doba čtení: dva dny

Žánr: romantický, rozhodně dívčí četba


"Kdo nezná Selekci, jako by nebyl!"
Upřímně… ona je ta věta vážně pravdivá. Selekce se čtenářům nevyhne, alespoň ten název nebo jméno autorky musel někdo z nás někdy postřehnout. Kdekoli. Kdykoli.
Já osobně na Selekci číhám už přibližně dva roky. Nikdy jsem nechápala, co je na tom tak výjimečného. Ale všechny dívky v mém okolí si to chválily.
Popravdě řečeno… i když jsem si knihu chtěla přečíst dlouho, jakmile jsem ji před dvěma lety dostala k Vánocům, od té doby jsem do ní nenahlédla. Dostala jsem se k ní teprve před třemi dny, kdy jsem na sebe v hlavě nahlas křičela, že už bych si na to známé dílko mohla posvítit.

První dojmy?

Obálka je tak křiklavá a barevná, že do oka by vás udeřila prakticky kdekoli. I v bahně bychom ten obrázek viděli. Zároveň je to opravdu poutavé a určitě bych se u nějaké takové knihy zastavila.
Ono dokonce i heslo "35 dívek, 1 princ, životní šance", které je napsané hned navrchu, dokonale podtrhuje atmosféru svou krátkou výstižností.
Obálka je pro mě tedy dokonalá.
A co se týče anotace (kterou teď nenápadně kopíruji z databazeknih.cz), asi nemám co dodat. Zajímavá je rozhodně. A poutavá jakbysmet.

Pro třicet pět dívek je Selekce životní šancí. Příležitostí k útěku od života, který jim byl stanoven od narození. Být obklopena světem třpytivých šatů a drahocenných šperků. Žít v paláci a soutěžit o srdce krásného prince Maxona. Ale pro Americu Singerovou je Selekce noční můrou. Znamená to pro ni otočit se zády ke své tajné lásce Aspenovi, který je o kastu níž než ona. Nechce se jí odejít z domova a vstoupit do nelítostné soutěže o korunu.
Pak America potká prince Maxona. Postupně začne zpochybňovat všechny plány, které si předsevzala - a uvědomí si, že život, o kterém vždycky snila, si už nemůže v porovnání s budoucností představit.

Takže mé první dojmy? Rozhodně kladné.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Ich-forma.
Minulý čas.
Pohled hlavní hrdinky Americy.
Dobře, rozumím, přestanu to psát v bodech.
Styl psaní odpovídá ději knihy. Tady je přesně taková ta potřeba vidět myšlenky naší nejdůležitější postavy - musíme vědět, co se jí honí hlavou, jinak bychom nebyli v obraze. To je velké plus.
Jinak je mi takový styl sympatický, kniha je díky němu neuvěřitelně čtivá a také neskutečně svižná. Vážně jsem se dostala na závěr rychle.
Přirovnání se moc nevyskytují, avšak tady na tom ani tolik nelpím - zde jde opravdu především o to cítit a dýchat myšlenky hlavních postav a celkově tu atmosféru Selekce.

Děj?

Uznávám, že by bylo záhodno před Kierou Cass doslova pokleknout. Nápad, který se jí vloudil do hlavy, je skutečně geniální. A co musím uznat, je i dost dobře zpracovaný.
Příběh odsýpá, každou stránkou se nám stupňuje napětí a jízda dějem je nekonečná, vážně nekonečná. Jedete, proplouváte světem království a Selekce a najednou… dobře, nebudu prozrazovat.
Knihu bych popsala svými slovy asi takto: America Singerová, dívka z páté kasty, která si užívá života jen v určitých ohledech, by k Selekci rozhodně nikdy nepřistoupila, kdyby ji k tomu okolnosti nedonutily. Bohužel, situace v jejím životě se změnila. A ona je najednou nucena přihlásit se do Selekce, bojovat o srdce samotného prince Maxona a chvílemi bojovat i sama se sebou.

Ačkoli je příběh docela předvídatelný, musím říct, že zpracování se povedlo. Líbilo se mi to.

Co se týče postav…

Je jich tam hodně, ale rozhodně mají svůj vlastní prostor. Ne všechny, ale ty, o kterých bychom jako čtenáři měli vědět více, určitě ano. Kdyby měly mít všechny vlastní úseky… Selekce by musela být tak čtyřikrát delší.
Za co musím smeknout klobouk, je, že hlavní hrdinka mi dost sedla, a to se poslední dobou opravdu nestává často. Zklamala mě jen jednou, což bylo skoro u konce, ale vážně nehodlám prozrazovat jak. Co kdybych vyhodila na světlo světa informaci, která by vám rozvrátila čtenářský život?
A taky… bacha na Aspena, on má oblíbená postava vážně není.

Dodatky?

Přestože jsem byla ze začátku dost na vážkách, jestli se mám do Selekce pustit, teď bych si za to váhání nejraději vrazila pár facek. To je jen taková doplňková informace.
A také tu ještě zmíním překlepy, asi jsem do ruky dostala vydání, kde si korektorka plete používání předložek s/z.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Kniha je skutečně velmi čtivá a musím uznat, že hodně předčila má očekávání. O dílech, která jsou všude opěvována, většinou nemám příliš vysoká mínění. Selekce je pro mě příjemnou a překvapivou výjimkou.
První knihu ze série rozhodně doporučuji. Sice by se nějaké nesrovnalosti našly, ale čtení to bylo pěkné. Romantické duše, myslím tedy, najdou to, co hledají.

A něco z knihy na závěr?

Jasně, mami. Budu dál princi říkat do tváře, že u mě nemá absolutně žádnou šanci, a budu ho urážet tak často, jak to jen půjde. Skvělý plán.

Související obrázek

Mora Leray

Špatná schůzka se slovenským autorem – Zlato Arkony

12. března 2018 v 13:34 | Mora

Zlato Arkony (kniha první)

(Autor: Juraj Červenák, datum vydání: 2012)

Mé hodnocení: 28%

Doba čtení: týden

Žánr: fantasy, dobrodružný

Zdravím tě, poutníku, dnes se tě zase na něco zeptám. Znáš web databazeknih.cz? Pokud patříš do čtenářské komunity, mělo by to být snad i tvou povinností. Pro knihomoly je tato stránka jako dělaná. Každopádně tímto odbočuji… proč o tom vlastně mluvím?
Na Databázi každým rokem vychází čtenářská výzva. Jedná se o dvacet úkolů, přičemž to funguje takto: Jeden úkol - jedna kniha, která ho splňuje.
Jakožto odvážný jedinec, jenž se nebojí výzev, do toho půjdeš a všechno splníš. A takhle přesně si připadám já. Loni jsem výzvu nezvládla, ale teď ji rozhodně dokončím.
Dnes se tedy vrhnu na knihu od slovenského autora a přiblížím vám můj názor, který asi nebude úplně nejkladnější.

První dojmy?

Nic moc.
Obálka nezajímavá.
Formát knihy divný a malý.
Díky vypůjčení z knihovny ještě roztrhaná vazba.
"Ten člověk se jmenuje fakt zvláštně," zabručela jsem při zkoumání titulní stránky.
A anotace, která mě osobně nijak nezaujala, i když byla psaná poměrně poutavě.

Na Rujáně odjakživa vládli žrecové z Arkony. Touha po pokladech svatyně však přivedla na ostrov cizí hrdlořezy. Jejich lodě s dračími lebkami se vynořily ze severních mlh, z říše skryté před pohledy smrtelníků. Zaútočili, naplnili pobřežní vody těly rujánských obránců a obsadili ostrov.
Arkona zatím odolává. Kouzla, která ji chrání, však slábnou. Cizinci mezitím rozšiřují svou hrůzovládu - dobyli už Volgost a téměř se zmocnili štítu boha Jarovíta, ve Štětíně potupili Triglavovu svatyni a teď cení tesáky směrem k majestátnímu Volinu. Slovanští žreci a vládcové volají o pomoc. Povodím Odry z dalekého jihu přichází pán Radhostova meče a jeho démonický vlčí průvodce…
Po mnoha letech od napsání cyklu Černokněžník se Juraj Červenák vrací ke svým nejpopulárnějším hrdinům, Černému Roganovi a Goryvladovi. V dvoudílném románu Zlato Arkony je pouť zavede na sever, až na jantarová pobřeží, kde slovanští bohové čelí krvelačným dobyvatelům. Poradí si černokněžník v končinách, které jsou tak daleko od Kančí hory a Krvavého ohně, zdroje jeho moci?

Nevím proč. Námět je zajímavý, anotace jakbysmet, ale já bych si podle ní knihu asi úplně nevybrala. Na své první dojmy jsem ale ohled nebrala, chtěla jsem vědět, jestli se v knize přeci jen neskrývá něco působivého.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Styl psaní je pěkný a jednoduchý, nic složitého. Jenže mu chybí dost zásadní věc - napětí. Nedokázala jsem se začíst, i když Červenákova slovní zásoba byla velmi dobrá.
Některá mluva a výrazy na mě sice působily dost přehnaně, i přesto byl jeho styl pěkný.
Ale bohužel… neoslnil mě. Nějak nevím, co k tomu mám více říct. Prostě je to nic moc, stejně jako moje první dojmy.

Děj?

Samotný námět na příběh by byl dobrý, protože vymyšlený svět měl dle mého názoru obrovský potenciál. Značně nevyužitý potenciál, řekla bych.
Jak jsem zmiňovala již výše, nezačetla jsem se, a to ani na vteřinu. Přeskakovala jsem desítky stran a byla jsem hodně šťastná, když jsem se dostala až na úplný závěr. Kniha mě nebavila.

Co se týče postav…

Tak tohle je oříšek, ale už rozlousknutý. Postavy jsou nemastné a neslané (mé oblíbené přirovnání, píšu to snad všude). A nejen to! Nejde se s nimi ani ztotožnit. Pomalu si nepamatuji více než pět jmen.
Jediný, kdo na mě trošku udělal dojem, byl Goryvlad. Jinak vážně nevím, jak charaktery knihy popsat. Nezajímavé a nudné vykreslení osobností.

Dodatky?

Na závěr jen zmíním, že jsem několikrát při čtení přemýšlela nad tím, co si dám k obědu. Můj dojem opravdu není nijak skvělý.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Kdo se chce ponořit do děje jako do horké kávy, v Arkoně to rozhodně nenajde, to je tedy alespoň můj názor.
První setkání se známějším slovenským autorem nebylo nijak dobré, spíše podprůměrné.
Osobně bych knihu nedoporučila, a pokud bych chtěla toto dílo opravdu shodit, řeknu, že to byla ztráta času.
Popravdě řečeno - nelíbilo se mi to.

A něco z knihy na závěr, když už to tady tak kritizuji?

Čilý ruch v síni ustal. Nejblíže stojící muži vylekaně couvli od Goryvlada, který vstal na všechny čtyři a vystrčil čenich mezi knížetem a černokněžníkem.
"Ehm. Jen jsem chtěl upozornit, že beran už začíná zespodu černat. Myslím, že je nejvyšší čas ho naporcovat."

Výsledek obrázku pro zlato arkony


Mora Leray

Čirou náhodou ve světě Pětice – Krkavčí brána

6. března 2018 v 20:40 | Mora Leray

Síla Pětice: Krkavčí brána

(Autor: Anthony Horowitz, datum vydání: 2007)

Mé hodnocení: 92%

Doba čtení: tři dny

Žánr: fantasy, akční


Nacházíme se u mé druhé recenze a já tentokrát začnu netradiční otázkou… Kdo si někdy v životě půjčil knihu "naslepo"? Myslím to takhle: Kdo někdy zaběhl do knihovny, rukou zašátral v libovolném regálu, vytáhl ven svazek, o němž snad ani netušil, jak se jmenuje, a bez jakéhokoliv prohlížení si ho půjčil? Že nikdo? Výborně, alespoň si budu na chvíli připadat jedinečně.
Přesně takto jsem to udělala už s mnoha knihami a před třemi dny i s Krkavčí bránou, do jejíž recenze se za chviličku pustím.

První dojmy?

Knihu jsem kvůli výběru naslepo začala zkoumat až v teple svého pokoje, ale díky tomu jsem si sestavila seznam jakýchsi prvotních výbojů.

1) Obálka je neskutečná.

2) Název mi vyrazil dech.

3) Autor knihy má zvláštní jméno.

4) Nápis "Na druhé straně čeká temnota…" mě dosti vyděsil a navnadil.

A pak tu byla ta úžasná anotace, kterou vám sem hned přiložím.

Vždycky věděl, že je jiný. Nejdřív byly sny. Pak přišla smrt.
Když se Matt Freeman dostane do potíží s policií, pošlou ho do pěstounské rodiny v Yorkshiru. Zanedlouho získá dojem, že s jeho opatrovnicí není něco v pořádku - stejně jako s celou vesnicí.
Potom se Matt dozví o Starých a začne chápat, v čem je jiný než ostatní. Ale nikdo mu nevěří; nikdo mu nedokáže pomoct.

Neexistují důkazy.
Nemá to logiku.
Je tu pouze Brána.

Už jenom takový popis je perfektní uvedení a mě osobně přiměl dost přemýšlet nad tím, o čem příběh nakonec bude. Skvělá práce, takto by to mělo být.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Tři slova - svižné, poutavé, čtivé. Tak nějak bych styl, jakým Antony Horowitz píše, vyjádřila já. Opravdu poraženecky uznávám, že jsem se do příběhu ponořila hned a nemusela jsem si zvykat na něco… zvláštního (což by bylo v jiném případě i dobré, sem se to ale prostě nehodilo), to je rozhodně velké plus.
Autor nás stylem nenudí, tak tomu je až do konce.
Opakování slov jsem nezaregistrovala.
Vyjadřování bylo skutečně fajn.
Nemám co dodat.

Děj?

A teď tedy samotný příběh.
Když to řeknu bez obalu a zároveň, abych toho moc neprozradila, v Krkavčí bráně sledujeme prapodivné události, které se staly našemu hrdinovi, chlapci Mattovi. Dříve byl výtržníkem a zlodějem, po pár stránkách knihy se mu ale celý život mění. A teď těžko říct, jestli k horšímu či naprosto strašnému.
A tím prozrazování děje ukončím a přistoupím ke svému názoru.

Co se nápadu týče, s ničím takovým jsem se asi ještě nesetkala. Smekám svůj imaginární klobouk za originalitu.
Děj je svižný a poutavý, stejný jako autorův styl psaní.
Jak to říct? Příběh se mi vážně líbil.

Co se týče postav…

Asi největší čest tu máme s Mattem, čtrnáctiletým chlapcem, hlavní postavou celé knihy, mým oblíbeným hrdinou. Opravdu jsem se s ním skvěle ztotožnila a chápala jsem ho, ten kluk mi přirostl k srdci. Neštěstí, které ho potkávalo, jsem prožívala celou dobu s ním.
Možná se mi jen nezdál jako čtrnáctiletý, chováním by seděl na staršího, ale co už… třeba je jen více vyspělý. Jinak to není (po mém dlouhém uvažování) žádný Gary Stu.
Postavy - propracované, fajn (s výjimkou některých, které nenávidím z hloubi duše).

Dodatky?

Jediné, co zmíním tady v závěru, je, že korektor knihy občas napsal jméno Matt jako Mat, vlastně jen vynechával poslední písmeno "t". To mě trochu rušilo. Jinak nic dalšího nemám.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Musím uznat, že výběr naslepo dopadl velmi dobře. Nečekala bych, že mě děj takto chytí a že budu mít problémy se od knihy odloučit. Vážně by mě to nenapadlo.
Postavy jsou sympatické, děj svižný. Troška temnějšího fantasy nikdy nezaškodí. Doporučuji.

A něco z knihy na závěr?

"Když jsem byla mladá, dítě nikdy nekladlo otázky starším lidem," prohlásila Claire Deverillová.

"Bylo to před, nebo po první světový válce?" utrousil Matt.

Výsledek obrázku pro krkavčí brána
Mora Leray

První setkání s Geraltem z Rivie - Zaklínač I

4. března 2018 v 13:37 | Mora

Zaklínač I. Poslední přání

(Autor: Andrzej Sapkowski, datum vydání: 1999)

Mé hodnocení: 81%

Doba čtení: dva týdny

Žánr: fantasy, dobrodružné

Jakmile jsem před pár týdny mezi svými přáteli knihomoly řekla, že jsem od Sapkowského ještě nic nečetla, hodili po mně stejným pohledem, jako když jsem před dvěma měsíci prohlásila, že mě Carrie od Stephena Kinga nijak nezaujala. Nerada vyčnívám, ale bohužel to dělám téměř pořád, takže jsem se to snažila alespoň maličko zmírnit.
Prostě a jednoduše jsem hned po této schůzce zaběhla do knihovny a půjčila si první díl Zaklínače.

První dojmy?

Velká kniha.

Červená, jednoduchá a víceméně i poutavá obálka.

Formát, jenž mě vždy naprosto vytáčí, protože se mi v něm nečte nejlépe.

A anotace, kterou jsem si přečetla na webu databazeknih.cz, abych se na celkový děj trochu více připravila.

Zaklínač… Ošlehaný muž bez věku, jehož bílé vlasy nejsou znakem stáří, ale mutace, kterou musel podstoupit. Placený i dobrovolný likvidátor prapodivných tvorů: mantichor, trollů, vidlohonů, strig, amfisbain - pokud ovšem ohrožují lidský rod; v takovém případě zabíjí i bytost zvanou člověk. Prvotřídní, skvělý bojovník, který není neporazitelný ani nezranitelný - naopak, téměř z každého dobrodružství si odnáší další šrámy na těle i na duši.

Musím sama uznat, že toto mě velmi zaujalo už na začátku. A asi to také bylo důvodem, proč jsem hned ten večer do Zaklínače nahlédla.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Sapkowski se může pyšnit obsáhlým stylem psaní, který nás sice na první pohled zaujme, ale po čase nás začne spíše obtěžovat svou zdlouhavostí.

Používání přechodníků pro mě byla dosti novinka, nenarážím na ně v beletrii příliš často, ve fantasy v podstatě nikdy, proto mě to tolik překvapilo. A příjemným způsobem!

Chválím za využívání zvláštní mluvy, do takové doby se to skvěle hodí a podtrhuje to jistou atmosféru.

Celkově se mi ale zdál Zaklínač strašně natahovaný. Tady mám zrovna i výtky k formátu knihy. Opravdu tento rozměr nesnáším! Pokud se soustředíte na text a nepřeskočíte jediné slůvko, velmi dlouho vám trvá, než přečtete jednu stránku. Připočteme k tomu mé pomalé sjíždění přes slova a stránka mi zabere dvě až čtyři minuty. Ale nevadí, toto se dá ještě snést.

Děj?

Povídky popisující zajímavé a napínavé momenty ze zaklínačova života. Sledujeme, jak zápasí s mnoha tvory netvory, seznamujeme se s dalšími postavami, které jsou jedinečné, a jsme svědky okamžiků, kdy i náš Geralt z Rivie není jen dokonalý a nezranitelný.

Asi takhle bych knihu shrnula, ale teď už k názoru.

Námět se mi zdá originální, jde sice o čarodějnický svět a těch bylo vymyšleno mnoho, i tak si ale myslím, že Zaklínač startuje novou éru fantasy. Skutečně žasnu nad vytvořeným světem.

Co se týče postav…

Geralta, bělovlasého zaklínače, si asi ani nejde neoblíbit. Hlavní charakter, osobnost. Kdo Poslední přání ještě nečetl, připravte se, Geralt z Rivie vám vyrazí dech.

Všechny postavy se mi zdály ikonické a nevím ani proč. Asi jsem si k nim hned ze začátku utvořila sympatie a teď se jich těžko zbavuji.

Dodatky?

Musím rozhodně vyzdvihnout humor. Není to nic tuctového, nejsou to poznámky, které známe z každodenního života. Toto je lehká ironie, jemný žert, který nezachytíme tak jednoduše, jak si myslíme. Kdo není vnímavý, toto dílo pro nedostatek humoru možná odsoudí. To ale není pravda. Humoru je tam dost, stačí jen hledat a nakonec najít.

Přikládám na důkaz malou ochutnávku.

"Renfri," pronesl Geralt mírně, "když jsi šplhala po střechách do mého pokoje, nespadlas náhodou na hlavu?"

Jak tedy zní mé hodnocení?

Abych byla naprosto upřímná, u Zaklínače jsem strávila poměrně dlouhou dobu. Je to poutavá kniha, ale je zároveň dlouhá a obsáhlá, není možné ji přečíst hned za jeden večer.

Líbilo se mi to, avšak ne tolik. V mém okolí to udělalo díru do světa, ale u mě to tak nebylo.

Zajímavá, poměrně odpočinková četba, nic, co by mi úplně vyrazilo dech, se zase neukázalo.

Doporučit mohu, setkání se Sapkowským není špatné, znát bychom ho jako čtenáři měli. Díky němu nahlédnete do jiného světa fantasy.

A něco z knihy na závěr?

"Věštba si z tebe vystřelila. Jaká ironie, jak říkává tadyhle Geralt z Rivie."




Mora
 
 

Reklama

Rubriky