Srpen 2018

Filmová hvězda detektivem - Kouřová clona

27. srpna 2018 v 15:00 | Mora |  Doporučuji



Když jsem v pátek odpoledne zjistila, že mi četba definitivně došla, proklela jsem se za to, že jsem Tisíc kousků tebe přečetla tak bleskově. Samozřejmě jsem se ještě nezapomněla okřiknout větou, že jsem s tímhle měla počítat a vzít si toho s sebou víc. Byla jsem tedy nucena najít nějaké další čtivo.

Chatní knižní polička mi nedávala moc možností, a když jsem důkladně zvážila všechna pro a proti nabízených děl, vydala jsem se po stopách Dicka Francise a pustila se do jeho Kouřové clony.

Obálka by mě nezaujala, ale rozhodla jsem se to neřešit. Šlo mi o vyplnění volného času a pustit se do něčeho, co jsem chtěla zkusit už dávno, bylo zajímavé. Anotace slibovala krátký detektivní příběh z dostihového prostředí a přesně s tím jsem se také setkala.

Bývalého jezdce, teď hvězdu dobrodružných filmů Edvarda Lincolna požádá stará přítelkyně o službu: v Jihoafrické republice má několik koní, jejichž výsledky v poslední době neodpovídají jejich kvalitám. Mohl by se na to podívat a poradit jí? Ráda by věděla, co odkazuje svým dědicům. Link právě skončil náročné natáčení, chtěl by si užít rodinu, ale Nerissu má rád, a tak se vydá do jižní Afriky. Netuší, že dobrodružství, které ho tam čeká, nebude filmové, ale skutečné. A půjde v něm o život.

Ze začátku jsem se do příběhu nedokázala dostat, vlastně jsem ani nevnímala děj a považovala čtení spíše za utrpení. Ale nevzdávala jsem se, což se mi vyplatilo, protože po patnácti stránkách jsem už byla součástí dějové linky.


Detektivní zápletka je jednoduchá, nic zvlášť složitého. Když k tomu připočteme prostředí dostihů a to, že je hlavní hrdina filmová hvězda, setkáváme se se zajímavou směskou nápadů. Líbilo se mi to, hezky se to čte, napětí to nepostrádá. Styl psaní autora mi sedl, protože jeho vyjadřování je naprosto... všední, normální. A to se zrovna k tomto příběhu hodí.

"Jak to myslíte, že je puritán?"

Conrad se bavil. "Všechny jeho partnerky si stěžují, že je líbá umělecky a ne lidsky."

Co ale nemůžu přejít, je korektura. Téměř všude chybí čárky a výskyt překlepů fascinuje snad každého. Jelikož má kniha 140 stránek a skoro na každé se najde nějaká chyba, je to docela drsné. Možná to bude tím vydáním, tohle dílko je staré, i tak to ale nic nemění na tom, že to nevypadá hezky a vyrušuje to čtenáře. Ani nemluvě o příšerném, pokulhávajícím slovosledu. Jinak se mi to ale líbilo, zabila jsem tím víkend, když jsem nevěděla, co mám číst, a jako první zkušenost s Dickem Francisem to bylo super. Můžu doporučit, pokud se i vy někdy pouštíte do něčeho staršího.

Dnes je to nějaké krátké, nemyslíte?

Tento nebo příští týden ještě počítejte s recenzí na Robinsona Crusoa, bez toho to nepůjde. A brzy také vyjde takový rozcestník aka abecední seznam recenzí, abych měla o svých článcích přehled. Možná se tu objevím i s nějakými novinkami, přece jen… škola se blíží.

Prosím o vaši podporu i na Instagramu!

Pěkný zbytek dne!

Mora Leray

Každá dimenze je jiná, na to vemte jed - Tisíc kousků tebe

24. srpna 2018 v 16:15 | Mora |  Doporučuji


Blíží se škola, blíží se HumbookFest, blíží se Svět knihy v Plzni… Blíží se zkrátka všechno a Mora nemá moc času. Ten ubíhá až příliš rychle.

Do konce prázdnin vás čekají (pokud to opravdu půjde podle mého přemrštěného plánu) ještě dvě recenze. Dneska se podíváme na Tisíc kousků tebe od Claudie Gray. Od autorky, která se již v říjnu objeví i tady u nás v Česku, konkrétně na už výše zmíněném HumbookFestu. Třeba bude tato recenze sloužit jako lákadlo k přečtení, protože přesně o to mi jde. Ta kniha je… zajímavá. Po dlouhé době mám v ruce něco pořádného. Až tak pořádného, že jsem to zvládla přelouskat za dva dny. Příběhem jsem doslova proletěla, ale kritické oči jsem ani tak nepřivřela. Něco se přeci jenom našlo, i když toho nebylo mnoho.

Rodiče Marguerity Cainové jsou fyzikové. Díky nim vyrostla v prostředí odvážných vědeckých teorií. Nejpozoruhodnější z nich je poslední vynález její matky - jmenuje se Ohnivák a umožňuje pohybovat se mezi alternativními dimenzemi. Její otec je zavražděn a všechny důkazy směřují k Paulovi - oblíbenému výzkumnému asistentovi jejich rodičů. Vypadá to, že spáchal dokonalý zločin: Dřív, než začne policejní vyšetřování, prchá do jiné dimenze.

S Marguerite však nepočítal. Ta sice neví, jestli by dokázala někoho zabít, ale je rozhodnutá to zjistit. S pomocí Thea, dalšího asistenta, pátrá po Paulovi v různých dimenzích. V každém světě, do kterého se dostane, potkává jinou verzi Paula, který ji vždy přiměje pochybovat o její vlastní vině a o jejích citech. Je odsouzena opakovat stejnou chybu znovu a znovu?

V každé verzi sebe sama - velkokněžna v carském Rusku, sirotek vymetající kluby ve futuristickém Londýně, uprchlík před celosvětovou povodní na záchranné stanici uprostřed oceánu - se zaplétá do milostné aféry, která je sice nebezpečná, ale nelze jí odolat.

Anotace je na můj vkus až příliš dlouhá, i tak jsem ji ale přečetla rychle a přesvědčila mě o tom, že bych tohle čtení měla vyzkoušet. Ta krásná, originální obálka? A šance si nechat knihu na Humbooku podepsat, pokud se mi bude líbit? Fajn, neodolala jsem.

První dojem byl dobrý, dokonce až moc dobrý, a námět mě nadchl.



Začátek čtení je super, děj nás hezky vtáhne rovnou do pořádné akce, která je nám obratem vysvětlena, takže se neztrácíme a hned máme kontrolu nad tím, co máme vědět. Ne jako taková Arkádie, která mi prozradila, o co tam sakra jde, až za polovinou knihy.

Co autorce musím opravdu nechat, je to, že píše čtivě. V Tisíc kousků tebe je použit takový ten zajímavý sci-fi styl, že to člověka prostě baví. Není to nudné, netáhne se to a takové tempo se vlastně drží až do konce.

Prohlížím si Ohniváka, který se mi třpytí na dlani, a připomínám si, že když jsem se naučila pracovat s touhle věcí, tak si poradím s čímkoli, co existuje v téhle dimenzi. Ožiju a začnu pozorněji sledovat lidi kolem. Dívej se a uč se.

Příběh je promyšlen skvěle, nad samotnou zápletkou protkanou všemi možnými zádrhely zírám ještě teď. Napětí nechybí, čtenář nechce knihu odložit (to vysvětluje, že jsem ji přečetla už za dva dny, co?).

V podstatě by toto dílko nemělo chybu, ale to jen kdyby bylo kdyby a kdyby jednorožci opravdu existovali (chápu, že jsem teď nějakým unicornloverům zlomila srdíčko, ale smiřte se s tím).

Autorka občas opakovala určité skutečnosti - jako kdyby se zasekla. Bylo to tam několikrát, bohužel ale nemohu dát příklad, protože jinak bych vám prozradila děj, a to byste mě asi zastřelili. Občas jsem narazila i na logické zádrhely - autorka si nejednou spletla charaktery postav, protože někdy pomíchala pocity dvou stejných lidí (ale z jiných dimenzí… bože, to je scifáč, když tu kecám i o dimenzích), což z toho dělalo docela hustou ovesnou kaši.

(Myslete si o mně, co budete chtít, ale tohle mě fakt pobavilo.)

"Ty jsi opilá?" zamumlá s hlavou opřenou o můj krk. "Nebo začali vyrábět parfémy s vůní tequily?"

Raději ale přejděme k romantické zápletce a nádherně (no, je to jenom takový poloviční sarkasmus) utvořený milostný trojúhelník. Nejsem extra fanoušek těch mega komplikovaných vztahů, ale tady to bylo poměrně časté, takže jsem s tím nemohla nic udělat. Naštěstí mě to tolik neiritovalo, avšak na mě to… bylo… příliš přeslazené. Moc sladké, autorce asi ujela ruka, když sypala z té velké dózy s cukrem. Na druhou stranu jsou tu ale dva super kluci, které byste si měli zamilovat. Paul jakožto zamlklý a tajemný, jenž asi udělá na čtenáře větší dojem (fajn, na mě ne). A pak Theo - mé zlato a super týpek. Je to můj oblíbenec, Paul mě zase tak neoslnil, jelikož mě občas vytáčel svým chováním, že jsem protáčela oči v sloup.

Co se toho týče ale celkově, ta romantika s vámi prostě cloumá. Každý může být vinen (a to nejen Paul), vy si skládáte teorie, celé je to vlastně o vraždě Margueritina otce a najednou… ha, romantická scéna, která vás vyhodí z kontextu.


(Zase nesnesitelná kvalita...)

Líbí se mi odkrývání minulosti - je postupné a vždy velmi náhlé. Přestože vždy přijde taková rozvíjející informace znenadání, přechody jsou naprosto plynulé. A to na to někdy stačí i jediná věta a další kousek do složité skládačky máte v prstech.

"Jste si jistá, že jste v pořádku, má paní?" Paul - poručík Markov - kráčí několik uctivých kroků za mnou.

"Naprosto, děkuji, Markove." Vlastně stačí úplně maličko a dočista mi hrábne, ale budeme pokračovat v chůzi, ano?

Ráda bych se ještě vyjádřila k Marguerite. Je to sympatická a fajn dívčina, sedla mi, vážně jsem se s ní sžila. Navíc je to i umělkyně, takže má takovou kreativní duši. A ještě k tomu používá odlehčený humor, takže úplně super duper (ach bože, tak teď mi do té recenze vlezl i k-pop).

Nejednou mě ale vytáčela svým uvažováním, které opět zapadalo do rozházených kolejí milostného trojúhelníku - takové motanice, na což nejsem zvyklá.

A ještě jednou zdůrazním, že Theo je mé zlato, abyste na to nezapomněli.

Knížka je tedy rozhodně zajímavá a za přečtení stojí. Pokud se chystáte na HumbookFest, máte VIP vstup a ještě jste nezačali číst knihy autorů, kteří tam budou, do tohoto se klidně pusťte. Je to velmi povedené sci-fi kombinované s romancí, námět je skvělý a příběh vám ubíhá hrozně rychle. Pomalu ani nestíháte vnímat, že se už blížíte ke konci.

Prosím o vaši podporu i na Facebooku!


Mora Leray

Z Mořina deníku amatérského psaní - Metafory a další metafory

21. srpna 2018 v 15:00 | Mora |  Z Mořina deníku amatérského psaní


To, s čím jsem tu dneska, možná všechny unudí k smrti. Možná vás to unudí tak, že tuhle stránku okamžitě zavřete a už se sem nikdy nevrátíte. Možná to na vás bude působit divně, ale já mám dneska prostě chuť mluvit o svém spisovatelském životě.

Vyděšeni úvodem? Ano, ale zůstali jste. Tím pádem jste připraveni a ve čtení budete pokračovat. Jen na své vlastní nebezpečí, já vás varovala.

Dneska to nebude nic z toho, co jsem vytvářela za poslední dobu. Je to dost staré dílko. A také to nebude nic, co by se podobalo mému stylu psaní. Je to zkrátka něco úplně jiného… páni, tohle je na mně asi nejzajímavější - dokážu nazvat snad všechno "něčím jiným", abych si připadala rádoby originálně.

Voda, dříve klidná, čistá, ba průzračná, svým šuměním připomínajícím studánku, se opět velmi změnila. Nyní byla dívka svědkyní události, jež spočívala v zakrytí vody tmavou přikrývkou během krátké, za to průlomové chvilky. Obloha se zahalila do půlnočního pláště a jediným, svižným pohybem posledních viděných mraků dotáhla šedý zip. A v tomto stavu se vše zastavilo. Jako by se zasekl ten čas, jenž řídí naše spořádané i nespořádané životy. Jako by se slova, rozvíjející další převratné události, přestala množit na dějové lince.

Vyděšeni ještě víc? Myslím, že teď musíte zírat už kompletně. Mimochodem, ta poslední věta ukázky zní jako z pořadu Věřte nevěřte, nebo se mi to jenom zdá?

"Co to bylo? Pochází to z Marsu? Tos psala ty? Jak tě tohle proboha napadlo?" ptáte se. Můžu vás překvapit a říct, že tyhle otázky jsem už slyšela, když jsem se s touto povídkou objevila ve světě poprvé. Mé odpovědi na ně se ale nezměnily. Na všechno se dá totiž odvětit jedním jediným slovem: nevím. Vidíte, dokonce pochybuji i o tom, že jsem to psala já sama.

Ale budu podrobnější. Co to tedy bylo?

Ukázka z mé první metaforické povídky. Napsala jsem celkem tři a všechny se do slova a do písmene shodují v jedné věci - naprosto všude jsou barvité popisy prostředí. V podstatě tam není jediná věta, která by byla napsána normálně, lidsky. Ne a ne, všechno je přezdobené a květnaté. A v tom je to kouzlo.

Povídka s názvem Štěstí posledního osudu vznikla před rokem a půl, nepamatuji si ten prvotní výboj, jaký stál například u základu příběhu Psáno okem smutku. Tady se mi do mysli vloudil jen ten nápad, že bych mohla zkusit něco takového napsat. Dobře, když přiznám barvu, byl to takový zoufalý pokus o napodobení stylu psaní mého kámoše. Hodně, hodně zoufalý, na jeho perfektní ozdobné popisy nemám. Vždy jsem mu to záviděla, a ačkoli jsem mu opakovala nejméně tisíckrát, že píše opravdu skvěle a že jemnější text jsem snad nikdy neviděla (světě, div se, ale on píše v tomhle směru fakt dobře, má sice i jiné mínusy, ale tohle je zlatý metaforický hřeb - jestli tenhle týpek spadl z nebe, nevím), on si stále mlel svou a opravoval. Uznávám, že tuto stránku máme stejnou. Sebekritika je velmi podstatná, ale všeho moc škodí. Teď jsem šíleně odbočila, nemyslíte?

Tento minipříběh tedy vznikl jako napodobenina, a přestože má pouze 700 slov (ano, fakt jenom sedm stovek), psala jsem ho několik měsíců. A to nekecám. Bylo to opravdu několik hodně dlouhých měsíců. Zamýšlela jsem se nad každou větou, aby z ní sálal poetický styl. Přirovnání jsem hledala ve všem, čerpala jsem inspiraci z čehokoli - i z hrnku kafe vedle mě (zmínka o kávě je tady zas) jsem dokázala něco vytáhnout. Když člověk píše ve dvě ráno, vidí nápady všude. Vážně všude.

Děj jsem vymyslela za pochodu, v podstatě tam o nic nejde a to, co se stane, ve výsledku ani nemá žádný zvláštní důvod. Zápletka tam tedy prakticky není, což je divné, když se jedná o povídku, co? Tam by přeci zápletka být měla, ale tady jde o jednoduchý popis rychlé události. Byla to zkouška mých schopností a já tou dobou uznala, že jsem ve své domácí "zkoušce" obstála. Když mou povídku velmi dobře ohodnotili i na odborném webu saspi.cz pro začínající autory, byla jsem šíleně překvapená a zároveň šťastná.


(Wattpad cover!)

K velkému údivu jsem s tímto dílkem spokojená i teď. A to se často nestává, sebekritika je jedna z mých podstatných vlastností (to už jsem zmínila výše, no ne?). Štěstí posledního osudu tedy považuji za takový velký mezník své spisovatelské éry. Předtím to bylo zlé (věřte mi, opravdu mi věřte, na tu postiženou teen fikci s hrůzou vzpomínám ve dne v noci), ale když jsem vypustila na světlo světa tohle, evidentně se něco stalo a můj styl se změnil. Ano, trvalo mi, než jsem našla tu techniku, formu psaní, která by mi vyhovovala a seděla. Troufám si ale říct, že teď už nastala ta správná doba a můj styl se alespoň trochu ustálil. Jak jsem si všimla, už mám pár věcí, které se dlouho nezměnily a považuji je za takovou charakteristickou vlastnost svého psaní. Jak se to ale může ještě celé změnit, je přeci jen ve hvězdách.

Štěstí posledního osudu je tedy má srdcová povídka a má otázka na vás je jednoduchá. Překvapeni? A zeptám se i na něco jiného: Máte i vy nějaká dílka, se kterými jste spokojení i po dlouhé době? Něco, u čeho si řeknete "jo, tohle jsem napsal/a fakt dobře!"?

Podobné povídky jsou ještě dvě, a pokud vás ta dnešní nějak zaujala, najdete ji na mém Wattpadu ve sbírce Uschováno v barvách, ve které jsou i ty ostatní.

To by bylo pro dnešek vše. Užívejte zbytek prázdnin. Už se nám to krátí!

Prosím o vaši podporu i na Facebooku!


Mora Leray



Bodyguardka každým coulem a milión problémů – Bodyguardka

19. srpna 2018 v 10:16 | Mora |  Amatérské recenze



Bodyguardka se na mě musela v knihovně dívat asi hodně dlouho. Dávala jsem si svou klasickou pauzu na mé milované rohové židli a zkoumala své nové úlovky. Do hlavy se mi však vkrádala knihomolská myšlenka, že toho mám nějak málo. Jenom tři knihy… V ten moment jsem zvedla oči a má zásoba čtiva se doplnila. Domů jsem si donesla i Bodyguardku, knihu pro mě neznámou, ze které jsem byla hned ze začátku nadšená. Škoda, že to tak nezůstalo.

Autorku Leenu Lehtolainen jsem neznala a naučit se číst její jméno pro mě byl opravdu oříšek. Je to tak divně poskládané, že z každého mého pokusu vyslovit to správně vznikla slátanina písmen "n" a "l", která se ve skutečnosti ani nepřiblížila vyhovujícímu znění jejího příjmení. Nevadí, chyby se dějí. Ačkoli jsem o této spisovatelce v životě neslyšela, na databázi byl její životopis poměrně obsáhlý. Co mě z něj asi překvapilo nejvíce, je to, že Leena "já to vyslovovat nebudu!" je nejpopulárnější finská autorka detektivek. Má na svém kontě něco přes dvacet knih, což je jen tak mimochodem další fakt, který mě překvapuje. Jak je možné, že jsem se s ní setkala poprvé? Netuším, netuším, netuším.

Pojďme se ale věnovat Bodyguardce, spisovatelka svůj prostor na představení už měla.

V New Yorku trénovaná bodyguardka Hilja Ilveskerová pracuje pro zámožnou finskou podnikatelku s realitami. Na jedné služební cestě do Moskvy se však se svou zaměstnavatelkou nepohodne, podá výpověď a následující den se vrátí do Finska. Teprve tam se ze zpráv dozvídá, že její šéfová byla toho večera zavražděna. Hilja se stává podezřelou, přesto se pustí do vyšetřování na vlastní pěst, je jí v patách helsinská kriminálka a také někdo další, kdo se vydává za jejího spojence. Komu může Hilja věřit, když se nelze spoléhat ani na vlastní paměť, instinkt a city?

Kdybych se řídila jenom obálkou, knihu bych si nevybrala. Zaujal mě ale jednoduchý název a později i námět, který mi byl v anotaci perfektně vylíčen. Líbilo se mi to, a tak jsem se čtením neváhala.

Začátek je uspěchaný (a to těžce), až nepřirozeně rychle se situace vyhrotí. Kvůli zmatenému popisování je to navíc poměrně nepochopitelné a vy musíte zapojovat mozkové závity, abyste věděli, co se před vámi vlastně odehrává. Na druhou stranu je to ale originální, protože hlavní zápletka se spouští v okamžiku, kdy si chce šéfka Hiljy koupit rysí kožich a Hilja díky tomu podává výpověď (má pro to své důvody).


Líbí se mi, že z knížky vychází taková ta stará vůně. Není to úplně nejnovější čtivo.

Co se stylu psaní týče, autorka píše čtivě, ale bohužel je to někdy jako vyprávění ze školních, nekvalitních slohovek - jsou tam prostoje, chybí akce. Některé situace jsou špatně vykreslené a napětí, které by tam mělo být, na těch řádcích prostě ne a ne najít. Také se připravte na opakování skutečností - občas to vypadá, jako kdyby autorka zamrzla.

Od poloviny je to nudné, nemastné a neslané. Nevím, co se stalo. Nevím, kdy přišel ten zlom, pamatuji si jen číslo stránky, kdy jsem se začala do čtení nutit - 142. Naneštěstí si nezvládnu vzpomenout, co přesně se tam na tom místě událo. Od té doby jsem přeskakovala odstavce podobně jako klokan (myslete si, co chcete, ale já normální přirovnání v hlavě uschovaná nemám).

Kdybych měla říct něco k ději, vážně je zajímavý jen do poloviny. V druhé části se toho děje hrozně moc, Hilja navazuje kontakty se zrádcem, převlíká se za chlapa Reisku, přičemž jako on dělá ochranku další ženské. Do toho samozřejmě pořád na vlastní pěst vyšetřuje. I když je tam toho tolik, člověka to prostě nebaví.

Moře bylo klidné, i poslední cáry mraků z oblohy zmizely. Od jihovýchodu se blížilo hejno hus, změnilo útvar, husy na sebe štěbetaly pokyny. Někdo prohlásil, že jich jsou čtyři stovky. Další hejno dorazilo z východu, provádělo odvěký ptačí rituál, a dokud to trvá, má svět naději, protože ptáci ještě na svých trasách nebloudí.

Nelíbí se mi uspěchané obraty situace: lže mi, tak ho otrávím, moment… teď jsem se do něj zamilovala. Tohle je ve zkratce Hiljin dějový posun s jedním týpkem, který má v knize poměrně důležitou roli.

Navíc jsem tam také narazila na nesrovnalosti. Například když Hilja nemohla jít pověsit prádlo před dům, protože by ji mohli zajmout ti, co tam čekají. Vůbec se neřeklo, že může prádlo pověsit někde jinde. Hilja je stále v bytě, ale o dva odstavce dál už prádlo věší. Kde?

Hlavní hrdinka je ještě k tomu trochu blbšího rázu, ale je poměrně sympatická. (Konec konců s pitomými lidmi si člověk rozumí dobře.) Ale od poloviny (ta polovina je všude) jsem jí nerozuměla. Přišlo mi zvláštní, že se dokázala přestrojit za muže a absolutně jí to nevadilo. Je to zkrátka divné a to dokonce i pro čtenáře, protože autorka kvůli tomu najednou přechází z ich-formy do er.


Když jsem se tedy tím přeskakováním dostala až ke konci, zvolnila jsem tempo a začetla se do rozuzlení. To bylo naštěstí poměrně zajímavé, ačkoli mě příliš nepřekvapilo, protože u hrdinky zvítězila naivita. Byla jsem ráda, že jsem to dočetla. Tohle bych si už nezopakovala.

Tentokrát Paskevič vysypal kód, který byl vskutku nápaditý: 9876. Traňkov tedy nebyl kdovíjaký bodyguard, když šéfovi neřekl, aby nepoužíval triviální kombinace.

Takže si to shrňme. První polovina je super, druhá už bohužel ne. Konec poměrně ušel, ale jako první setkání s touto autorkou mě to tedy neoslnilo. Třeba ještě někdy v budoucnu narazím na nějaké jiné její dílo, ale moc pravděpodobně to nevypadá. Jsem dost zklamaná. Dnes je to jasný průměr, což vidíte v procentech v mé tabulce.

A co příště?

Stále slibuji nějaký ten seznam knižních pecek, takže se možná dostanu k tomu. Navíc jsem si včera objednala Tisíc kousků tebe od autorky Claudie Gray, protože se HumbookFest blíží, takže bude nějaká recenze i na toto. A pak tedy Robinson.

A ptám se vás, knihomolové, jdete na Humbook? Nějaké cosplay plány? Já se pokusím napodobit Inej Ghafu z Šesti vran, takže doufejme, že to nějak vyjde.

Přeji pěknou, horkou neděli!

Mora Leray

Ideální doba na čtení aneb Dobré ráno, dobrou noc

16. srpna 2018 v 10:46 | Mora |  Knihomolkou na život a na smrt
"Co tam vidíš, Bene?" zeptala se Francesca.
Rina se lehce uchechtla, když jí došlo, že se Ben bude snažit vyplodit nějakou duchaplnou větu, ale stejně to nakonec vzdá.
"Černo." Fajn začátek.
"Zkus to trochu rozvinout," pobídla ho Rin.
"Vidím černočernou tmu."
"Tohle zní, jako kdyby to řekla tady má milovaná kamarádka," konstatoval Siro a trhl hlavou směrem k Rině. Šlehla po něm pohledem. Pako.
"A ty hvězdy tam nevidíš, Bene?" divila se pobaveně Francesca.
"Ne, mám zavřený oči."

Další letní teplý den a Mora si i přesto vychutnává hrnek horkého kafe. K těmto článkům to už asi nějakým způsobem patří, káva má v sobě zrnka inspirace a v tomto vedru ze mě múza vyprchává mnohem rychleji než v normálních teplotách. Ukázka na začátku vás měla překvapit, takže doufám, že se mi to povedlo (konec konců… mně se to povede vždy... samochvála smrdí, já vím). Určitě vás překvapila stejně jako mě dnes ráno, když jsem zjistila, že V záplavě knih je BLOGEM DNE! Nechápu to, ale jsem šíleně šťastná, takže děkuji, že mi dal blog.cz šanci se ukázat!

Tím jsem odbočila od původního tématu. Dnes se budeme věnovat věcem knižním a otázka pro tento nádherný čtvrtek zní: Jaký čas ke čtení je můj nejoblíbenější?
Nebo kdybychom to podali trochu lidsky: Kdy se mi čte nejlépe?

Já bych popravdě mohla číst kdykoli, protože knihy ke mně patří tak jako hrneček patří k podšálku z nějaké nóbl sady (přirovnání na úrovni). I tak mám ale nějaké výhrady k tomu, co se ideální čtecí doby týká.

Asi to tentokrát zase seřadím do bodů.


1) Miluji čtení před spaním jako každej normální člověk.

Tady se asi není čemu divit. Večer je klid. A když vezmu v potaz, že chodím většinou spát až po půlnoci, je u nás vždy hrobové ticho. Tím pádem - opravdu! - není nejchytřejší číst si nějaký horor, po kterém už neusnete, protože vás začnou užírat myšlenky, že vás v té tmě něco zabije, a vy pak několik hodin ležíte v bojové pozici, připraveni na útok temných stínů.

Bohužel je tu pak taky ten problém s ranním vstáváním. Asi všichni známe ten pocit, kdy si jasně říkáme, že přečteme už jen jednu kapitolu, hned potom zhasneme a pápá, dobrou noc. Hm, jasně, tomu věří každý. Od té doby, co jsme to řekli poprvé, uběhla už hodina, kapitol přešlo místo jedné devět a my usínáme s knihou položenou na obličeji, jelikož o tom ani nevíme. To probuzení ráno je super (to bylo sarkastické super, čehož jste si, vyloženě doufám, všimli). Navíc není ta knížka ani založená, takže nás čeká dlouhé hledání správné stránky.

I přes všechna tato negativa, mám toto čtení asi nejraději. Tou dobou je vážně ticho - a to já při procházení dějovou linkou potřebuji.

2) Probudím se, ani se nezvednu a už mám knihu v ruce.

Sama nevím, odkud se vzalo tohle, ale… dělám to už dlouho. Kvůli tomu třeba vůbec nesnídám, protože jsem schopná dvě hodiny ležet a klidně si číst. Asi mám po ránu pořádnou čtenářskou náladu. To je asi znamení, že ve mně sídlí knihomolův duch každou vteřinu každého dne.

Navíc jsem se přistihla, že mám takhle časně i větší trpělivost s knihami, ze kterých nejsem příliš nadšená. Všímám si mnohem většího množství nedostatků (no, to vlastně znamená, že se budím do nového dne i jako totální kritička, co?) a mé poznámky ke knize jsou potom obsáhlejší. Třeba počet dodatků k Bodyguardce, kterou mám rozečtenou teď, se za dnešní ráno zvýšil o deset řádků, takže to nakonec nebude tak kladné, jak jsem doufala.

Ranní čtení je skvělé! Celý den jste pak nastartováni. Možná vás to dokonce vzbudí víc než nějaká rychlá rozcvička, protože hned z kraje dne musíte přemýšlet.

3) Po obědě se čte dokonale, s hrnkem kafe ještě líp.

Že vy už mě máte za závisláka na kávě, co? Když si spočítám, kolikrát jsem to musela ve svých článcích (a hlavně v tomhle!) napsat, už to asi vypadá na poruchu. Naneštěstí přiznávám, že bez kafe by můj život nešlapal tak, jak šlapat má.

Zkrátka… po obědě je takový ten čas, kdy nemáte chuť moc co dělat, protože se vám v žaludku tráví jídlo, které jste zkonzumovali. A čím jiným trávení podpořit? Přece knihou! Takže mazejte číst!


(Já včera trávila například u Bodyguardky...)

4) Takovej ten pěknej podvečer…

Tohle se mi líbí jenom v zimě, když se už dříve stmívá. To vždy sedím zevnitř (zvenku asi ne) na okenním parapetu a pozoruji tu tmu, na klíně knížku. Miluji tenhle pocit.

5) Zpříjemnit si cestu do školy či do práce je taky fajn.

Je to ale fajn pouze do té doby, pokud nezapomenete vystoupit a nepřejedete zastávku. Pak totiž propadnete panice, že nestíháte, a děj knihy jde stranou.

V podstatě jsem ale schopná číst opravdu kdykoli. Knihomolové to tak mají - je jim naprosto jedno, kdy se ponoří do těch úžasných knižních příběhů. Každý z nás má ale nějakou dobu, kdy to miluje nejvíce.

Příště se můžete těšit na recenzi, protože se blížím ke konci Bodyguardky!

A nezapomeňte soutěžit na Instagramu! Smrtku od Neala Shustermana může vyhrát kdokoli z vás!



Mora Leray

Takže si to shrňme: Jak to bylo s letní knižní výzvou?

13. srpna 2018 v 10:20 | Mora |  Co je u Mor nového?
Sice tomu sama nevěřím, ale letní výzva je za mnou. Nečekala jsem, že sedmičku dokončím už v polovině srpna. Měla jsem v plánu ji postupně dodělávat, aby poslední recenze vyšla tak týden před koncem prázdnin. Nestalo se. Poslední bod seznamu si přímo říkal o co nejrychlejší přečtení, a tak jsem tedy uzavřela výzvu už teď. Je to dokončené! Jsem se sebou spokojená.

Knížky pohromadě jsem musela vyfotit i dnes ráno, abych měla kompletní snímek.


Co mi tedy letních sedm knih přineslo?

Výzvu jsem započala koncem června, protože Harry Potter a prokleté dítě na mě již nedočkavě čekal. A že dlouho. Věděla jsem, že se do toho nemám pouštět, protože budu zklamaná. A přesně toto se stalo. Nějaký boom se nekonal.


Druhá kniha byla ale naprostý opak. Dokonalý vzhled a anotace, skvělý styl psaní, perfektní zápletka, věrohodné postavy a samozřejmě úžasný svět. Těch slov chvály je tu hodně, ale nejde to jinak. To Smrtka od Neala Shustermana mě tak šíleně uchvátila.


Potom jsem se setkala tváří v tvář se známým trhákem, který jsem vídala v metru několik týdnů. Možná to byla ta častá propagace, co mě donutila na knihu zaostřit své kritické oko. A nelitovala jsem. Autorka B. A. Paris mě se svým thrillerem V pasti lží ohromila.


(Za kvalitu této tabulky se omlouvám, ale tou dobou jsem byla na chatě a ještě jsem pořádně neovládala ten pitomý program jménem "zasekaný Photofiltre"...)

Dostala jsem se i k opěvovaným Renegátům. Čekala jsem, že mě to šíleně překvapí, že to bude skvělé, ale nakonec jsem dílko ohodnotila pouze jako průměrné. Ano, bylo to dobré sci-fi, ale přiznávám, že jsem četla už mnohem lepší knihy z tohoto žánru. Nevím, jestli si zrovna Renegáti zaslouží takový ohlas.


O šest dní později jsem se na blogu ukázala s recenzí na další thriller, tentokrát od autorky Lucy Clarke, která mě již dříve nadchla svou Modrou. Dokonalé vykreslení napětí, skvělá zápletka a postupné odhalování minulosti mě opětně přesvědčily o tom, že Stíny nad zálivem jsou další knihou, která za přečtení skutečně stojí.


(Tentokrát je tam nekvalitní snímek, miluju Photofiltre! To mi věřte!)

Poté přišel čas i na úlovek z Levných knih, do kterého jsem se zamilovala snad díky všemu. Originální obálka a název, pěkné jméno autora, perfektní anotace a skvělý námět. Vypadalo to tak úžasně, že se mi to zdálo až nereálné. Pak jsem naneštěstí zjistila, že to vše vypadalo dobře jen na pohled, a byla jsem z Arkádie: Procitnutí dost zklamaná.


Poslední místo seznamu obsadil známý autor John Green se svým novým románem Jedna želva za druhou, ke kterému jsem se dostala kvůli výtisku od internetového knihkupectví Megaknihy.cz. Bohužel jsem nebyla tak nadšená, jak jsem původně chtěla být, protože se mi moc neosvětlilo, proč je tento spisovatel tak populární.


A takhle to tedy bylo. Úspěšně jsem splnila svou výzvu a nyní se pouštím do nového čtiva. Bodyguardka z výběru naslepo zatím vypadá dost zajímavě, je to čtivé, ale docela mě zaráží recenze na Databázi knih a ČBDB - nejsou totiž zrovna nejkladnější.

Rozhodně se blíží i názor na převyprávěného Robinsona Crusoa, který by měl vyjít koncem srpna. Povinná četba se nebezpečně blíží a já bych ráda recenzi napsala kvalitní, tak doufejme, že se mi to v tom předškolním shonu podaří.

A co vy? Dali jste si na léto nějakou knižní výzvu? Plníte ji, nebo jste ji už jako já dávno dodělali?

Krásný zbytek dne, poutníci!

Prosím, podpořte mě i na sociálních sítích!

Mora Leray


Tolik želv a zápletka žádná – Jedna želva za druhou

10. srpna 2018 v 11:35 | Mora |  Amatérské recenze



Poslední bod letního seznamu je tady! Jsem na konci své výzvy a konečně můžu na celý dům zakřičet, že jsem všechno splnila. Jenže chybí ještě ta závěrečná část, a to je recenze, do které se za chviličku pustíme.

Tentokrát jsem ušetřila (a to já ráda) a knihu jsem získala jako recenzní výtisk od MEGAKNIH! Ačkoli jsem jim už musela děkovat nejméně desetkrát, poděkuji jim tady i po jedenácté.

"Děkuji vám moc, úžasné dívčiny, které jste mi tuto spolupráci umožnily!" řekne a usměje se od ucha k uchu. Dobře, pryč s přímou řečí.

Je to můj první recenzní výtisk vůbec, takže jsem vážně nadšená!




Asi každý knihomol zná toho velmi opěvovaného Johna Greena. A když už nic, tak alespoň název Hvězdy nám nepřály, což je jeho dílo, které se stalo hned po vydání bestsellerem. Já se ke Hvězdám ještě nedostala, ale chystám se na to, protože bych ráda pochopila, proč je tento autor tak populární. Po zkušenosti tady se Želvami mi připadá… já nevím, v měřítku spisovatelů naprosto… "normální"? Nebylo to nic, co by mě extra nadchlo, a čekala jsem víc.

Obálka je super - jednoduchá, výstižná, do oka vás to v knihkupectví trkne hned. Stejná byla i anotace, díky které jsem si vlastně knihu vybrala. No, dobře, přispěl k tomu i ten fakt, že jsem od Greena nečetla ještě nic, a věděla jsem, že je čas to napravit.

Šestnáctiletá Aza neměla vůbec v plánu zabývat se záhadným zmizením miliardáře Russella Picketta. V sázce je však odměna sto tisíc dolarů a její nejlepší a nejkurážnější kamarádka Daisy se nemůže dočkat, až se společně pustí do pátrání. Pickettův syn Davis je totiž Aziným kamarádem z dětství a teď je ideální čas k tomu, aby se znovu spřátelili.
Aza se opravdu snaží. Snaží se být dobrou dcerou, skvělou kamarádkou, vzornou studentkou a taky schopnou vyšetřovatelkou. Zároveň však bojuje s úzkostí a nekončícím vírem obsedantně-kompulzivních myšlenek, které ji pronásledují na každém kroku…

Námět vypadal zajímavě, takže jsem byla dost zvědavá, jak se ho Green zhostil. Jenže přišlo drobné zklamání. Sice se mi začátek zdál poměrně originální, ale hlavní postava mi nesedla, což byl problém. Když vám není sympatický ten, kdo příběh vypráví, hned víte, že bude něco v nepořádku i s celou dějovou linkou, do které se pouštíte. Azu (pěkné jméno mimochodem) jsem z hlediska myšlenkových pochodů nechápala, ale to bylo možná způsobeno tím, že jsem se do ní nedokázala správně vžít.

Jako celek je příběh ale čtivý. Odehrává se mezi teenagery, což je pro mě docela nezvyk (dlouho jsem nic takového nečetla). Často se setkáte s typickými zkratkami jako "btw", což je fajn, když si uvědomíte, že v dnešní době se tak mluví i u nás v Česku. Sice nejsem zrovna fanoušek této mluvy (neumím anglicky, a tak se o to radši nepokouším ani minimálně), ale tady se mi to zamlouvalo. Je vidět, že je to prostě tato doba - takže nikoho nenapadne to zařadit třeba do 18. století v Itálii.


John Green má tendenci sklouzávat k poetickému stylu, který je mi dost blízký, a často se u toho i zasmějete, protože zrovna humor kniha nepostrádá. Občas se to dost táhlo, takže jsem byla nucena něco i přeskočit, ale to se naštěstí nestávalo tak často.

"Tvoje máma se oblíká jako učitelka matiky v devátý třídě."
"To bude tím, že je učitelka matiky v devátý třídě."

Bohužel je tady jedno velké ALE. Celou dobu se tam v podstatě nic neděje. Podle anotace jsem čekala strhující příběh, kde se budeme zastavovat mezi Azinými myšlenkami a realitou a kde na nás bude čekat i nějaká ta akce. Tady to bylo celé v rovině, tajemná romantika všude, kam se člověk podívá, žádný výkyv napětí vás nečeká (tohle mi připomíná Arkádii).

Některé části se vám nelíbí už jen proto, že jsou docela nechutné. Dezinfikování a opětovné rozrýpávání kůže není zrovna to pravé ořechové, když čtete hned po obědě, kdy jste měli rajskou, takže červenou, omáčku - to je pak totiž zle i vám, nejen hlavní hrdince.

"Na co myslíš?"

Chce, abyste řekli něco jako: "Na tebe, miláčku," jenže vy doopravdy myslíte na to, že by krávy nepřežily, kdyby neměly v útrobách bakterie, což víceméně znamená, že krávy nejsou samostatná nezávislá forma života, jenže to nemůžete říct nahlas, takže nakonec máte na vybranou buď lhát, nebo vypadat jako cvok.

K postavám řeknu pár rychlých vět. Aza mi byla nesympatická, což už víte. Daisy pravý opak. Není tu Alex (ano, lidi, vůbec nemá cenu to číst, když tady není!), na druhou stranu je tady ale jméno Mychal, které mě vždy, když jsem ho viděla, zděsilo - asi zvyk z češtiny, to tvrdé Y mě prostě zabíjelo.


Nejnovější citát zněl: "Ten, kdo se nebojí smrti, umře pouze jednou," což nejspíš měla být nějaká skrytá narážka na jeho otce, ale nepochopila jsem ji. (Jen mimochodem, ten, kdo se smrti bojí, taky umře jen jednou, ale to je fuk.)

Konec se mi líbil. Je dost poetický a k zamyšlení, což se sem hodí. Fajnové zakončení.

Jinak jsem ale docela zklamaná. Příběh je opravdu dost plochý a nic moc se v něm neděje, Aza je nesympatická postava a jediné, co se tu povedlo, je asi čtivost. Kdybych se měla řídit jenom podle Jedné želvy za druhou a říct, zda bych se pustila i do dalších děl od Johna Greena, vyjde ze mě pravděpodobně ne. Osobně tento příběh považuji za průměrný, nic zázračného, ale nevzdám se. Já ne! Chci najít to, co se lidem na tomto autorovi tak líbí, takže se někdy určitě pustím do té známé pecky, která je z jeho knih nejpopulárnější, což jsou samozřejmě Hvězdy nám nepřály.

Užijte si zbytek dne, želvy moje!

Říkala, a ne jednou, že roj meteorů se na nebi děje, přestože ho pro mraky nevidíme. Komu záleží na tom, jestli nemůže líbat? Ona vidí skrz mraky.

Prosím o podporu i na Instagramu a Facebooku!


Mora Leray


Z Mořina deníku amatérského psaní - Psáno okem smutku

7. srpna 2018 v 13:45 | Mora |  Z Mořina deníku amatérského psaní
Dobré odpoledne, drazí návštěvníci! Počkat, to je na mě moc formální. Prostě mě všichni poslouchejte, dnes to tady provoníme detailním stylem psaní!

Druhá část Mořina deníku je tu. Na co se zaměříme dnes? Chtěla bych se věnovat své povídce Psáno okem smutku, která vznikla minulé léto. Už jen ten název vám musí říkat, že to nebude nic radostného. S postavou si protrpíte všechno, co jen jde… no, ale to zatím řešit nebudeme.

S tímto skvostem jsem začínala přesně před rokem. Příčina a celkový průběh psaní POS jsou dost zajímavé věci (bude vám nad tím rozum stát, to mi věřte). A já si třeba dnes konečně připustím, že to takto opravdu vzniklo - stále tomu nemůžu uvěřit. Za srdceryvným příběhem o šíleně nešťastné lásce, utajených a skrytých pocitech a malých lžích stojí totiž naprostá prkotina.


(Moje skříňka pro amatérskou tvorbu - až na toho psa a figurku Grella jsou tam hlavně příběhy a informace k nim!)

Pamatuji si to jasně. Seděla jsem s mobilem v ruce a psala si s pár lidmi, neměla jsem co dělat, pohnout se svými dalšími příběhy jsem prostě nechtěla a ani na čtení nálada zrovna nebyla. A najednou mi přišla zpráva, která vůbec neměla být urážkou, ale pro mě to... urážka byla. Když se na to podívám zpětně, vůbec nevím, proč jsem se urazila a proč jsem si to vzala tak osobně (ale neřeknu vám, co to bylo, ani za milion let, protože vím, že ten člověk sleduje můj blog, a já sama se ještě teď chci jít zahrabat do hnoje, když si na to vzpomenu). Každopádně ale díky tomu vzniklo Psáno okem smutku, tedy jeho hlavní část.

Dále to pokračovalo tímto: Vztekle jsem odhodila mobil na postel, otevřela Word a začala jsem psát. Dělám to vždycky, jakmile mě něco vytočí. Psala jsem půl hodiny v kuse, bez přestávky, myšlenky se hrnuly ven… a nakonec jsem před sebou měla šílený citový výlev, který byl zmatenější než cokoli jiného. A představte si, že tento text byl základem všeho.

Soubor jsem uložila a nevracela jsem se k němu, asi bych se k němu ani nevrátila, kdybych o dva týdny později nepřemýšlela, s jakým příběhem začít. V ten moment jsem si vzpomněla na svůj dřívější dopis a měla jsem jasno. Co z toho udělat povídku? Co z toho udělat něco, co bude obsáhlejší, bude to působit na čtenáře smutně a bude to úplně jiné, než píšu obvykle?

Z toho citového výlevu se stala klíčová část Psáno okem smutku a zbytek jsem už domyslela. Strávila jsem několik hodin rozebíráním zápletky, občas jsem končila i kolem čtvrté ráno, usínala v pět a budila se večer, kdy jsem opět usedávala k počítači se všemi ručně napsanými poznámkami. Tenhle styl života byl divný a ničilo mě to, ale když jsem jednou začala, už jsem nedokázala přestat. Takto vypadal jeden můj týden a děj POS byl najednou dokončen.

"A o co v té povídce teda šlo?" ptáte se. Nebojte, hezky zlehka, dostaneme se k tomu, dnes to bude ještě dlouhé.

Hlavní postava dostala jméno Sára, ale nikdy jsem nedokázala odolat dojmu, že jsem to ve skutečnosti já. Přeci jen… to kvůli mně Sára vznikla.

Dějová linka se odehrává jen pár hodin, avšak je proložená ukázkami minulosti.

Ve zkratce… Sára se rozhoduje, že pouklidí půdu a že se pokusí najít tvorbu svého otce, který byl básník, ale před několika lety zemřel. Nakonec se to pořádně zvrtne - Sára místo hledaných básní najde zlatý medailonek s dopisem, který napsala ona sama před několika lety, a ten spustí návrat všech jejích bývalých myšlenek. Vrátí se jí příběh její nešťastné lásky s Frederikem, pocity se jí míchají, ale i tak nezvládá odolávat touze podívat se po dalších dílech skládačky, protože si vzpomíná, že toho napsala více. Najde několik jiných dopisů, čtenář díky tomu postupně poznává minulost a Sára je znovu na dně. Nakonec se vše uzavírá dalším dopisem, který Sára napíše hned po jisté události, již teď nechci příliš rozepisovat. Pápá, hotovo, konec šmitec.


(Wattpad cover!)

Divný návrh, říkáte si? Vím o tom. A to jste ještě neviděli ten prazvláštní styl psaní, který jsem celou dobu používala (každopádně vás o to neošidím, za chvíli tu něco bude). Psala jsem šíleně detailně, každá prkotina mívala samostatnou větu, květnaté popisy se u mě vyskytovaly na každém řádku, často se tam nacházela extrémně divná slovní spojení, která mi teď zpětně ani nedávají smysl. Divím se, že to na Wattpadu sklidilo úspěch. Povídka se líbila a našla si své čtenáře. A teď se na to můžete podívat i vy. Přikládám krátkou ukázku, kterou mám z celého příběhu asi nejraději.


Teď šlo všechno mimo ni. Její vesmír se odpojil od vesmíru celého světa a prožíval svůj vlastní život. Sáře bylo teď jedno, že přišla něco hledat a že přišla poklidit celou půdu.
Potřebovala nutně dolů, dolů do svého pokoje.
Potřebovala se navrátit do současného světa.
Potřebovala zalehnout do své postele.
Potřebovala se přikrýt peřinou a zabránit realitě, aby k ní pronikala.
Doslova dosprintovala k padacím dveřím a vyskočila jimi do chodby. Nějaký žebřík neřešila, což sice bylo nebezpečné, ale z dalšího úhlu pohledu i velmi pochopitelné.
Dopadla na podlahu.
Trochu ji rozbolelo zápěstí.
Ale nevadilo jí to.
Rozrazila dveře do svého pokoje, až měla dojem, že vypadly z pantů. Poté s nimi bez ohledu na to, jestli jsou v pořádku, opět bouchla tak silně, že kdyby byli její rodiče doma, asi by ji na místě vystěhovali.
Záhy skočila na postel, načež hlavu zabořila do polštáře.
Toto ji pohlcovalo. V hlavě se jí opakovaly především části posledního dopisu, pokaždé ale jiné.

Tvůj život byl totiž změněn jistou dívkou. Jmenovala se Olívia.
Záblesk světla, jenž mi říkal, že opět objevím východ ze spleti pocitů, lhal.
Nesnažila jsem se obhajovat, nemělo by to smysl. Už bys mi nevěřil.

Ne, musím z tohohle ihned pryč, pokárala se v duchu. Jiná cesta nevede. A ani neexistuje.
Proč jen dnes chtěla ochutnat nebezpečné, zakázané ovoce okořeněné její minulostí? Proč neposlechla ten maličkatý kousek své mysli a nenechala své věci tam, kde je našla?

...

Tak to by bylo k další části této rubriky. Pokud vás povídka čirou náhodou nějak zaujala, najdete ji na mém Wattpadu.

Určitě budou ale ještě další takovéto články. Mám v plánu se zabývat i svým začátkem psaní, který opravdu stojí za to, protože má historie spisovatelských děl je hodně, hodně, vážně hodně dlouhá, a zároveň se rozhodně pustím i do rozebrání své prvotní metaforické povídky Štěstí posledního osudu, jelikož i její minulost je dost bohatá.

Příště se ale můžete těšit na recenzi, protože se blížím ke konci Jedné želvy za druhou!


Prosím o vaši podporu i na Instagramu a Facebooku!


Mora Leray

Cosplay sundán, paruka pryč aneb Mora je zpět ve světě blogerů

5. srpna 2018 v 18:16 | Mora |  Co je u Mor nového?
Kafe mi pomalu, ale jistě vychládá, zatímco se tu mořím se začátkem článku. Zase netuším, jak originálně bych měla tento skvost zahájit.
Konečně jsem zase zpátky, čtyřdenní super akce je za mnou a já mám v úmyslu vám trošku vylíčit, o co vlastně šlo. Žiju (a to je hlavní!) a díky tomu se s vámi můžu podělit o své skvělé zážitky. Později samozřejmě narazím i na to, co se tady na blogu během dalších týdnů objeví, protože toho rozhodně není málo. To ale až později.

Takže… kde jsem byla, když to vypadalo, že se má osobnost odpařila ze světa? Na Advíku, přátelé. Na anime akci, kde to všechno (a to fakt všechno) jelo. Utratila jsem dost solidní obnos peněz (no, pardón, ale když tam mají tolik věcí? Nemůžu to tam nechat!) a vyzkoušela čtyři různé cosplaye. Bylo to poprvé, co jsem se do toho s kamarádkami tak pustila.

Živě v paměti mám den první, kdy jsem šla za Sashu Braus ze Shingeki no Kyojin, měla jsem v ruce pytel baget a lidi na mě pokřikovali, jestli mám všech pět pohromadě. Nakonec jsem ale musela vše odložit kvůli šílenému vedru. V bílých hadrech, bundě a plášti se dá umřít hodně rychle, pokud si nedáte pozor.

Pak následoval den druhý, který je asi můj nejoblíbenější. To jsem se stala Yonou, princeznou a skvělou postavou z anime Akatsuki no Yona. Ačkoli jsem měla v oku jen jednu fialovou čočku - protože jenom Mora může mít takové štěstí, aby se jí čočka roztrhla ten den ráno - lidé si toho ani nevšimli a získala jsem spoustu pochval. Dokonce i od další Yony, v pátek nás tam bylo totiž více stejných.

Na sobotu padl Light aka Kira, který ani na vteřinu nedal z ruky svůj deníček.

A celou perfektní akci jsem zakončila dnes jako Misaki z Kaichou wa maid-sama. Na tu holku, která se přede mě postavila, ukázala na mě prstem a řekla "To je z cosplay z Kaichou wa maid-sama, tu uniformu poznám!", asi nikdy nezapomenu.

Bylo to prostě úžasné a moc se těším na další rok, to teď ale není důležité. Pojďme se vrhnout na něco podstatnějšího, co se blogu a Mory Leray týká.
Přikládám fotečku svého nákupu. A pokud chcete vidět i nějaké fotografie z našeho cosplaye, napište mi na Instagram a já vám něco naposílám.


Už mám poměrně zajímavý rozpis toho, co bych měla stihnout za srpen, případně za září. V úterý či ve středu vyjde článek z rubriky Z Mořina deníku amatérského psaní. Už ho mám napsaný, ale musí projít korekturou (hodně drsnou korekturou, zatím to vypadá, jak kdyby to psal můj brácha, a to se Moře nelíbí).

Hned po něm by měla následovat recenze na Jednu želvu za druhou od Johna Greena, tudíž na můj první recenzní výtisk. Zatím jsem ale s knížkou ještě nezačala, což asi kvůli tomuto čtyřdennímu šílenství, které jsem absolvovala, chápete. Rozhodně se do ní ale dnes večer pustím!

Určitě na vás někdy vybafne článek o knižních peckách vydaných v roce 2018. Bylo toho už dost, ale pokusím se sestavit dobrý a úderný seznam. Vypadá to tak na pět titulů, mezi nimiž budete moci najít například Smrtku, která mě naprosto uchvátila, nebo třeba V pasti lží od autorky B. A. Paris.

Taky se těšte na recenzi na převyprávěného Robinsona Crusoa, kterého musím přečíst před začátkem školy, takže se do toho taktéž brzy pustím.

Už nějakou dobu přemýšlím o tom, že bych mrkla na sérii Léto od autorky Jenny Han a porovnala své dřívější dojmy s těmi, které získám při čtení teď. To se ale zatím jen plánuje a vůbec nevím, jestli se k tomu dostanu - rozhodně je to ale zajímavý nápad, za který tak nějak děkuji Ki, liščí autorce, to ona mě k tomu přivedla.

Každopádně pro vás mám ještě informaci z Instagramu. Přibližně za týden spustím soutěž o jednu knižní pecku, kterou už mám dávno připravenou doma. Zatím ale neprozradím, o co se jedná, můžu vám jen říct, že to bude stát za to. Určitě se zapojte!

To je tedy pro dnešek všechno, užijte si posledních pár hodin horké neděle a brzy se uvidíme! Článek o mém amatérském psaní nadchne každého z poloviny šíleného poutníka!
Moje super knihovna na závěr. Že je malá? Nebojte, ještě mám další skříň.


Mora Leray