Červen 2018

Léto začalo a knihovna je přeplněná

30. června 2018 v 16:51 | Mora |  Co je u Mor nového?
Úspěšně jsem dokončila prvák, odešla ze dveří s úsměvem a stanula tváří v tvář letním prázdninám. A teď si můžu pískat, dva měsíce klidu jsou tu.
Co se týká vysvědčení, jsem s ním naprosto spokojená. Ačkoli jsem se celý rok do učebnic a sešitů absolutně nedívala, dala jsem to na pána i s vyznamenáním (nechápu to ani já sama, takže klid). Každopádně jsem svůj vítězný den strávila se svými skvělými kamarádkami, které bych rozhodně nevyměnila, a pořádně si to užila. Co už ale, to by stačilo. Žádná škola, teď je přede mnou léto!

Mimochodem, za toto šíleně děkuji, je to den vydání recenze na Hadrového panáka, nechápala jsem.


Kdo patří mezi mé pravidelné čtenáře, určitě ví, co chystám. Nováčky ale do svého vesmíru zasvětím také.
Přes ty dva měsíce volna plánuji přečíst sedm knih, které jsem si už předem vyvolila, a na všechny napsat trefné recenze. Jedná se o poměrně známé tituly, například Smrtka od N. Shustermana či Renegáti od M. Meyer. Kompletní seznam je pro jistotu tady.
Každopádně… o co mi tímhle úvodem jde? Dnes jsem si zaběhla do Luxoru, abych využila poukázku, kterou jsem dostala od rodičů jako takovou odměnu za to, že jsem nepropadla. Byla jsem nadšená čtenáři a knižními milovníky, které jsem tam potkala. Koupila jsem si čtyři knížky, všechny z mého výše přiloženého seznamu, a musím říct jediné slovo - páni! Už jen obálky jsou naprosto neskutečné (nebojte se, nesoudím pouze podle obálek, mám předem nastudované všechny anotace a žánry). Opravdu se nemůžu dočkat, až se do nich pustím.
Další dvě letní knížky jsou už doma jak dlouho, takže jsem si je vyfotila všechny dohromady.


Kdo plánovanou sedmičku zná, asi se v duchu ptá, kde je Jedna želva za druhou od Johna Greena. Bez starostí vám odpovím. Mám v úmyslu využít svou spolupráci s internetovým knihkupectvím megaknihy.cz, takže… třeba se mi poštěstí.
Za pár dní (možná zítra, uvidíme) se taky můžete těšit na recenzi Harryho Pottera a prokletého dítěte, protože, ačkoli je ta kniha poměrně obsáhlá, je to scénář, takže se čte neskutečně rychle. Sice tam pár výtek bylo (já je mívám skoro pokaždé), ale zatím se mi to poměrně líbí. Jak se ale vyvine samotná recenze, nevím.
A teď vám ještě musím popřát hezký začátek letních prázdnin, pokud jste studenti, super trávení času na brigádě, jestli nějakou máte, pokud tu jsou dospěláci, kteří volno nemají, užívejte si alespoň pohodové pracovní chvíle! Já jdu pravděpodobně číst a za pár dní taky hurá do práce.

Mora Leray


Šest obětí, ale mrtvola jen jedna - Hadrový panák

26. června 2018 v 13:15 | Mora |  Doporučuji


Když si člověk usmyslí, že něco dočte, někdy mu to nemusí vyjít. U mě se to stává často, ale dneska se mi výjimečně povedlo to překonat. Byla jsem přesvědčená, že odpoledne dolouskám Hadrového panáka - a podařilo se! Alespoň něco jsem dokázala. V porovnání s mými špatnými odhady při luštění hlavní zápletky mé úspěšné dočtení vede… Vážně, netrefila jsem se téměř v ničem. No, ten, kdo to už četl, se mi asi moc divit nemůže, nebo jsou tu snad i inteligentní jedinci? Pokud ano, mile vás vítám, půjčte mi svůj mozek.

"Jistě. Novináři vás zbožňují. Jste William Fawkes!"
Wolf vzdychl. "Nemůžu to přehodit na někoho, kdo je ještě níž?"
"Mám dojem, že jsem na pánském záchodě zahlédl uklízečku, ale líp to vezmou od vás."

Co se tedy týče dnešní recenze, krátce si osvětlíme, o koho a o co tu jde. Už z názvu víte, že si za chvíli smlsneme na Hadrovém panákovi, na debutu spisovatele Daniela Colea. Dostala jsem ho k Vánocům a hned jsem věděla, že to bude nějaká drsnější detektivka. Od té doby ale knížka podřimovala v knihovně a nijak na mě nevolala, abych ji vytáhla ven. Nejradši bych si teď vlepila facku - měla jsem se k tomu dostat o zatracených pár měsíců dřív, protože teď si zas připadám jako zaostalec.


Anotace (kterou sem ochotně přepíšu, protože na internetu není ani jedna stejná) je jednoduchá, nic zvláštního, ale na navození atmosféry detektivní super zápletky je ideální.

Mrtvola sešitá ze šesti částí různých těl a nalezená v jednom londýnském bytě - případ Hadrový panák, jak ho nazvala média, okamžitě vyvolá strach a paniku. Detektiv William "Wolf" Fawkes a jeho kolegyně Emily Baxterová jsou pověřeni identifikací obětí, vzápětí ale musí čelit další hrozbě - Wolfova bývalá žena Andrea, která pracuje jako reportérka, obdrží od anonyma fotky z místa, kde byl Hadrový panák nalezen, a také seznam šesti lidí a dat, kdy budou zabiti. Prvním má být ještě téhož dne londýnský starosta. Posledním - o dva týdny později - detektiv William Fawkes…

Huh, čím začít? Námět je naprosto, ale naprosto šílený. Když se nad tím zamyslím, možná je to až překombinované, protože to, co všechno se stane… je neuvěřitelné a nabírá to dojem stoprocentní vymyšlenosti. Ale ačkoli je to námětem hrozná přestřelka, zpracování se vyvedlo výborně.
Styl psaní se mi zamlouvá, je plný humoru (což si v souvislosti s detektivkou většina lidí představit nedokáže). Trošku pozlobilo opakování slov, ale nijak závažně.
Příběh ubíhá opravdu svižně. Ze začátku děj dle mého názoru sice trochu pokulhával, hlavně díky nezáživnému úvodu, ale pak se to zlepšilo a dějová linka získala na napětí, které si udržela až do konce. Stejně jako jsem si já udržela názor, že se jedná o drobet složitější četbu.

"Vypadá to na nějakou teplou tortillu," oznámil Wolfovi, jako kdyby objevil podezřele vypadající zařízení.

"Jaká příchuť?" odpověděl Wolf.

"Co je to za příchuť?" štěkl strážník.

"Šunka a sýr!" zvolal muž na podlaze.

Wolf se usmál. "Zabavte ji."

Hlavní postava, tedy Wolf (jen tak mimoděk, vymakaná přezdívka), nosí mé oblíbené jméno, což je William. Mám k němu už takový vztah, který ale netuším, kde se vzal. No, to jsem odbočila. Wolf je sympaťák (dobře, ne úplně), je to zastaralejší vtipálek a celkově děsně promyšlený charakter, jeho minulost skrývá mnohé. Proč ale musí mít detektiv takovou povahu… ne, svoje pochyby sem radši házet nebudu, nebo skončíme u sáhodlouhé přednášky o psychologii.

Také jsem si oblíbila Baxterovou, tu si zamiluje snad každej, dodává příběhu pořádnou šťávu a šmrnc, ačkoli ke konci se můj vztah k ní trochu ochladil (popravdě ani nevím proč).

Wolf byl oblečený už dobrých pět minut, ale pořád stál v ponuré ložnici a čekal, až vedle opadne křik. Baxterová obvinila Andreu, že těží z neštěstí druhých, což novinářku urazilo, ačkoli nepochybně těžila. Potom Andrea obvinila Baxterovou, že je opilá, což policistku urazilo, ačkoli bezpochyby byla.

Ukončení je, jak řekla má babička, která četla Panáka pár týdnů přede mnou, naprostý masakr a já s tím musím souhlasit. Je to šílené, všechno se vybarví do ještě více přestřelených mezí, ale má to dokonalé napětí, které sálá z každé stránky. Zůstala jsem s otevřenou pusou. Tečka.
Závěrem tedy musím říct, že Hadrový panák mě skutečně překvapil (a jak!). Na přemýšlení je to dokonalé, člověk nechápe zhola nic, ale stále uvažuje, protože to nechce vzdát. Já to ale asi vzdát měla. Stejně jsem se netrefila v ničem (což jsem tady už někde zmínila, jestli se nemýlím). Každopádně to stálo za ztracení několika dní času, protože je to velmi dobré. Ačkoli se mi to v některých mezích zdálo přehnané, četba je to výborná.

"Mám tu košili rád."
"Vypadáš v ní, jako kdybys čekal dítě. To řekla Maggie, ne já."

Nezapomeňte mě podpořit i na Instagramu!


Mora Leray

Knižní léto aneb Mora brzy v akci

23. června 2018 v 13:55 | Mora |  Co je u Mor nového?
Střádat si všechny letní plány, kalendáře akcí a knižní seznamy u mě není nic extra neobvyklého. Když jsem se dneska probírala svými návrhy, zjistila jsem, že toho chci podniknout docela dost. Na začátku srpna mě čeká čtyřdenní Advík, ráda bych se ale v červenci mrkla i na Natsucon (pro nezasvěcené, jsou to akce pro milovníky Japonska, anime, mangy a tak dále). Taky mám jít na Prague Pride Parade pro podporu komunity LGBT. Ale to hlavní, to nejpodstatnější ze všeho jsou mé knižní plány.

Léto pojímám formou "čím víc toho přečteš, tím líp". Určité knihy, které přelouskat opravdu chci, jsou v hlavním seznamu přiloženém níže. Zbytek závisí na náhodě.

Příští týden končíme ve škole, takže přišel čas nabíhat do všech knižních koutů. Zajdu si rozhodně do velkých prodejen (Dobrovský, čekej na mě!), ale nevynechám ani návštěvu Levných knih. A abych jenom neutrácela, určitou roli hraje v mých seznamech i knihovna a taky ta díla, ke kterým jsem se ještě nedostala. A možná… možná využiji i svou první spolupráci, kterou jsem uzavřela před pár dny. Ještě jednou děkuji internetovému knihkupectví megaknihy.cz!


A proč to tady všechno tak píšu? Z jednoho prostého důvodu. Na všechny knihy, které přes léto přečtu, budou vydané recenze. Ano, ty mé typické, šílené, bláznivé, opravdu vymakané recenze.

Takže se podívejte do seznamu a těšte se. S touto uvedenou sedmičkou se už přes léto setkáte i v mém vesmíru.

1) Jedna želva za druhou - John Green

Je to všude, tak bych asi byla nenormální, kdybych se do toho taky nepustila. Navíc to bude mé první setkání s tímto známým autorem, takže tak nějak věřím v to, že bude dobré.

2) Harry Potter a prokleté dítě - J. K. Rowling, John Tiffany, Jack Thorne

Popravdě na Prokleté dítě se už třesu několik měsíců, protože ho už mám doma v knihovně od Vánoc. V létě na něj snad konečně bude čas.

3) Renegáti - Marissa Meyer

Ani já nemám v plánu vynechat Renegáty, protože je to prostě asi pecka nebo co. Ohlasy na to jsou dost smíšené, ale já budu riskovat - koupím si to a uvidíme, zavřít to mohu kdykoli (ehm, pak budu asi teda litovat, že jsem utratila zbytečné peníze, mno).

4) Arkádie: Procitnutí - Kai Meyer

Jeden úlovek z Levných knih. Za šedesát korun? Jako pardón, je to dost levné, nekup to.

5) Stíny nad zálivem - Lucy Clarke

Na toto se těším hrozně moc. Lucy Clarke je pro mě stále neznámá osoba, ale po setkání s její Modrou jsem byla naprosto nadšená. A to mě přimělo si přidat i tuto knihu na letní seznam.

6) Smrtka - Neal Shusterman

Smrtka se mým zvědavým očím taky nevyhnula. Mám na ni spadeno už od vydání, takže tak nějak doufám, že mě nezklame.

7) V pasti lží - B. A. Paris

A jako poslední v řadě chci rozhodně okouknout i tuto známou bombu, protože doufám, že mě příjemně překvapí.

A teď pozor. Toto byl jen pouhý zlomek z mého skutečného seznamu, fakt nechtějte vědět, kolik knih jsem si zapsala na seznam plánované četby. Co se ale tohoto léta týče, vše je už stanoveno. Jak jsem zmínila někde nahoře, tato sedmička je definitivní. Jestli přečtu ještě něco, recenze na to vyjde také, ale určitě neplánovaně.


A jelikož teď momentálně procházím dějem Hadrového panáka, pořád si pochvaluji, že je to skvěle šílené, a skenuji to pohledem vykuleného mrože (to už jsem někde psala, no ne?), hádám, že má další recenze bude kladná. Asi více než kladná.

Hezký zbytek víkendu vám přeji, návštěvníci moji!

Znovu vám děkuji za všechny ohlasy a nezapomeňte mě podpořit i na Instagramu!

Mora Leray

Modrá jménem jachty, plavba až na mořské dno - Modrá

20. června 2018 v 19:40 | Mora |  Doporučuji


"Nic neumím." Kitty vyhodila palačinku do vzduchu, ta se otočila a hladce přistála zpátky na pánvi.
"Umíš šikovně obracet palačinky."
"Životopis Kitty Berryové - zkušená obracečka palačinek."

Léto se blíží, já skáču radostí do vzduchu, má knihovna bude za pár dní zaplněná plánovanou četbou. Jsem nadšená! Konečně se blíží ty milované měsíce volna. Ale ještě si musím počkat, ten čas zatím nepřikvačil, zbývá něco přes týden (a hlavně mě čeká předání vysvědčení, kde budu muset přetrpět pár hodin v šatech).
Abych si ale čekání na letní volno ukrátila, pustila jsem se v sobotu do další knihy. Asi před měsícem jsem ji objevila v regálu naší super knihovny, ovšem dostala jsem se k ní až teď, což mě mrzí, protože je to dost dobré čtení.
Co se týče autorky, vůbec nevím, o koho jde. Ani název knížky mi nic neříkal. A když jsem se pokusila zjistit si více na internetu, vybaflo na mě jen to, že je to britská spisovatelka (což jsem, představte si to, věděla i bez toho).
Každopádně se ale budeme věnovat jejímu dílu. Pro dnešní recenzi mám zvolenou Modrou, vím ale, že autorka vydala i další příběhy - například Stíny nad zálivem, které mám v plánu prozkoumat přes léto.

Poklidný výlet na moři? Ani náhodou! Koupání v průzračné vodě a popíjení tropických koktejlů se až příliš rychle promění ve zlověstnou noční můru…
Lana a její nejlepší kamarádka Kitty se vydají hledat svobodu a dobrodružství. Jejich sen volně cestovat se jim splní, když získají možnost plavit se na Modré - jachtě, která pluje z Filipín na Nový Zéland. Spolu se svými novými přáteli rychle podlehnou kouzlu vzdálených ostrovů a divokých večírků na jachtě.
Z ráje se ale brzy stává peklo - Lana a Kitty zjišťují, že každý na palubě má nějaké tajemství, a navíc jeden z jejich nových přátel po jedné hádce záhadně zmizí…
Nebezpečné vlny nedůvěry a lží ohrožují nezávazné letní dobrodružství na lodi, někteří se však svého vysněného ráje nehodlají jen tak vzdát… a to za jakoukoli cenu!

Anotace je dlouhá, takže na nastínění děje stačí bohatě. Díky ní naprosto jasně víme, že tady půjde o něco pořádně promyšleného s detektivnější zápletkou a že hlavní roli bude hrát jakási plavba.
Ze začátku si čtenář zvyká na určité splývavé prolínání minulosti s přítomností. Pokud chvilku čtete nepozorně, vše se vám spojí dohromady a pak nevíte, která bije. To přeskakování v čase by mělo být odděleno nějakou ráznou větou, aby to pochopil i člověk tupějšího rázu (správně, narážím na sebe).

"Co se týče Shell, Heinrich má tendenci chovat se přespříliš ochranářsky," řekla Kitty a významně zdvihla obočí.
"Taky sis toho všimla?"
"Všimla?" řekla Kitty. "Všude za ní chodí a sbíhají se mu sliny tak, že jsem po nich už málem uklouzla."

Celé je to ale psané úžasným stylem. Kombinace záhady, která vyzařuje ze všech koutů, a promyšlené zápletky dodává příběhu skvělý nádech. Čte se to výborně. Napětí jsem doslova dýchala společně s postavami. Atmosféra je rovněž velmi dobrá, opravdu tam sedí. To, jak postupně houstne, je vynikající. A námět - originální (vytknu tady vůbec něco? Nějak hodně chválím, fakt hodně).
Do poslední chvíle nevíte, co se bude dít. Já osobně absolutně netušila, jak by to mohlo nakonec dopadnout, trefila jsem se jen v určitých věcech, které byly poměrně jasné (já toho rozumu moc nepobrala, to víte, pitomej člověk). A konec? Tak ten byl skutečně úžasný, lepší závěr bych si snad ani představit nedokázala, sedlo to tam perfektně a podtrhlo to celé kouzlo dějové linky.

Obzor byl zbarvený do ohnivě oranžových a purpurových odstínů, jež se pomalu vytrácely do tlumených odstínů růžové, než se nakonec za ní ustálily do temně modré. Barvy to byly okouzlující, trvalo by celý život namíchat jen polovinu té palety barev.

Dalším plusem je rozhodně to, že Lana, hlavní postava, je sympatická, ničím mě nenaštvala, její chování je pochopitelné a srozumitelné a nikdo si na ni nemůže stěžovat, protože zůstala v mezích normálu. V dnešní době duchaplné postavy docela vymizely, takže můžeme být za Lanu rádi.
A oblíbila jsem si i Dennyho, o něm mám úplně jasnou představu vzhledu a na mé vlastní vymyšlené jachtě by se dost vyjímal. Ale to vlastně všichni z té super posádky.
Teď to chválení teda trochu ochladíme. Nutně bych potřebovala hodit řeč s korektorem knihy. Můžete mi někdo, sakradrát ale, vysvětlit, co to bylo? Přijde mi, že Modrá projela nějakým špatným autocorrectem. Jak kdyby to někdo opravoval na mobilu a četl to po sobě na půl oka. Opravdu to nechápu. Chyb je tam jak máku, vážně asi přes čtyřicet překlepů, nekecám. Hrůza a děs.


Každopádně je ale kniha velmi dobrá, propracovaná, výborně se čte, člověk tají dech při napínavých scénách, o které není nouze. Ačkoli jsem neměla velká očekávání, Modrá mě svým dějem hned pohltila a já se od ní jen těžko mohla vzdálit (byla jsem kvůli tomu několikrát napomenuta, že mám jít na čerstvý vzduch a nesedět pořád uvnitř). Na rozvíjení talentu při skládání všemožných teorií je to četba jako dělaná. A kdybyste se mě zeptali, jestli to opravdu stojí za přečtení, tak ano, stojí. I když jsem tuhle recenzi sepsala včera, myšlenky mi k té knize občas zabloudily i dnes a já se opět začala probírat jejími zápletkami. A to znamená jediné - je to opravdu, opravdu dobré.
Pokud přežijete to šílené množství chyb, které vám někdy vypálí i oči z důlků, jděte do toho. Rozhodně.

A ještě knižní moudro na závěr. "Když řeknu, že něco udělám, tak to o osm let později většinou udělám."

Nezapomeňte mě sledovat i na Instagramu!



Mora Leray

Hledá se ohnivý pták - Griša: Zkáza a naděje

16. června 2018 v 7:36 | Mora |  Amatérské recenze


Sice trošku později, ale jsem tu zas. Úžasné, já vím. Nadšení skrývat nemusíte.
Docela dlouho mi trvalo, než jsem dočetla další knihu, na kterou bych mohla napsat recenzi. Z převyprávěného Robinsona nakonec sešlo, takže doufám, že se mi to povede napravit přes léto. Teď už ale k tématu. Dnes si pod svou kritickou lupou pořádně prozkoumám třetí díl Griši, tentokrát s pojmenováním Zkáza a naděje, což se mi neskutečně zamlouvá, protože si to šíleně moc protiřečí (divné, to je mi jasný).

"Vůbec nevím, kdo je kdo!" protestovala jsem.
"My jsme ti, kterých je tak zoufale málo."

Předchozí díly jsem četla před několika měsíci a označila jsem je jako oddechovky, tady to nebude jiné. Pokud ale sérii neznáte a má recenze vás k ní dokope, raději začněte hned prvním dílem, ať pak nejste zklamáni, že jsem vám něco vyzradila.
Co se obálky týče, líbí se mi. A to i přesto, že osobně moc nemusím ty, na kterých jsou obličeje. U těchto knih mi to ale nevadí - svým způsobem to výborně vyplňuje horní místo. Ohnivý pták dole nám pak už jen jasně ukazuje, že tady nepůjde o historický román, ale o pořádně zapletené fantasy.

"Nejde jen o to, že jsou ty zápisy zjevně nedokončené," rozvažoval Nikolaj. "Ale nepřipadá vám ten Morozov trochu… excentrický?"
"Jestli slovem 'excentrický' myslíš šílený, pak ano," souhlasila jsem. "Jen doufám, že mohl být blázen a zároveň mít pravdu."

Anotace je jednoduchá, na uvedení do děje výborná. Za co bych se asi měla praštit hlavou o stůl (opět), je to, že jsem si ji přečetla až při psaní této recenze. To je tak, když prostě jdete rovnou projíždět děj uvnitř, tak pardón. Vy si ji ale přelouskáte už teď, abyste se nedopustili stejně pitomé chyby.

Hlavní město Ravky padlo a na trůn usedl Temnyj. Zesláblá Alina se skrývá hluboko pod zemí ve starobylém jeskynním labyrintu a nabírá síly k dalšímu boji. Jen s velkým přemáháním snáší nechtěnou péči fanatiků, kteří ji začali uctívat jako svatou. V hlavě se jí rodí plán, postavený na nejistých základech. Dočká se pomoci od svého spojence prince Lantsovova, po kterém se ale slehla zem? Podaří se jí najít bájného ohnivého ptáka a využít jeho moc v boji proti temnotě? Jisté je, že válka je na spadnutí a Alinin neúspěch bude znamenat zkázu nejen pro ni, ale i pro celou zemi.

Styl autorky je jednoduchý, jedná se o klasickou ich-formu, což si myslím, že celkový dojem nijak nekazí. (Oproti jejím Šesti vranám je to opravdu lehčí čtení.) Naopak se příběh lépe chápe, protože vidíme hlavní hrdince do hlavy. A co se týká děje, ten díky tomu stylu ubíhá svižně, jeho plynulost je skvělá.
Úvod se mi sice líbil svou formou, ale i tak jsem se dlouho nedokázala začíst. Nevím proč, avšak u Leigh Bardugo mám se začátky divnou zkušenost - rozjezd je pomalý, ale pak to najednou začne svištět jak na horské dráze a napětí se stupňuje. Občas jsem přeskakovala, ale to většinou bylo kvůli rozsáhlým, až příliš podrobným popisům, které mi nepřišly zajímavé a jejich čtení pro mě bylo spíše mučením.

"Moje zuby jsou úplně v pořádku."
"Samozřejmě," chlácholila ji Žeňa. "Jsi ten nejkrásnější mrož, kterého znám. Jenom mě překvapuje, že sis ještě neprokousla spodní ret."

Musím poznamenat, že se jedná spíše o oddechové dílko (neříkám to tady v recenzích poslední dobou nějak často?).
Některé části jsem skenovala pohledem, který připomínal vykuleného mrože (taky podstatnej detail).
A konec? Při něm se mi draly slzy do očí. Vůbec jsem nečekala, že to dojde až ke slaným vodopádům, ale určitá scéna mě naprosto odrovnala. Pro někoho by to možná tak nebylo, ale já u toho… no, nemám slov. Díky tomuto závěru se mi taky zlepšil názor na celou sérii.


Postavy se mi zdály vzdálené a popravdě ani nevím proč. Stojím si za tím, že nebyly vykresleny tak, jak by měly. Zejména Mal (kterého mimochodem nemám ráda, což se od doby dočtení druhého dílu nezměnilo) se mi ničím nepřiblížil.
Alina se chovala o maličko lépe, neříkám, že dokonale, ale rozhodně byla více přijatelná. Takže za to tě chválím, holka. Už bylo na čase. A pak tady máme dvě mé milované osoby - Temnyj a Nikolaj. Nikolaj je hrozný sympaťák, kterého bych chtěla mít za blízkého kamaráda. A Temnyje miluji, říkejte si, co chcete. Jeho charakter je nejvíce zajímavý a to mi nikdo nevymluví.

"Možná máš hlad," řekla Zoja. "Já jsem vždycky zlá, když mám hlad."
"To máš pořád hlad?" zeptal se Harshaw.
"Tys mě ještě neviděl zlou. Až se to stane, budeš potřebovat hodně velký kapesník."
Odfrkl si. "Abych si osušil slzy?"
"Aby sis zastavil krvácení."

Nutno dodat, že jsem dostala strašný záchvat smíchu, když se v jedné vážné a dojemné scéně objevilo něco ve spojitosti s Alexandrem. Tahle poznámka vám neříká absolutně nic, asi jen to, že mám trošku "alergii" na jméno Alexandr a vždy si tak představím svého bláznivého kámoše, který se za svůj život nechoval seriózně ani jednou (což v té knižní situaci bylo).
Co si máte z dnešní recenze tedy odnést? Asi to, že Griša patří k těm zajímavým a zároveň oddechovým fantasy sériím. Ačkoli by si hlavní hrdinka často zasloužila pořádnou facku (především v předchozích dílech) a ačkoli se vám něco může zdát až příliš primitivní, je tady úžasný vymyšlený svět, který vám to výborně nahradí. A Temnyj samozřejmě, ten vždycky. Pokud máte tedy chuť na něco, u čeho nechcete přemýšlet ani za mák, zkuste to. Zavřít to můžete kdykoli.

Mora Leray






Mořina záležitost - Stinné stránky knihomola

10. června 2018 v 11:11 | Mora |  Knihomolkou na život a na smrt
Být knihomolem je někdy úžasné a někdy naopak naprosté šílenství. Zvláště v dnešní době, kdy frčí závislost na mobilech a mezi mladými se milovníci knih hledají poměrně složitě. Jasně, jsou i výjimky, ale řekni mi, poutníku, kolik jich ve svém nejbližším okolí máš? Já mám totiž známosti jen odtud z blogu a z různých knižních stránek. To jsou ti týpci, kteří nedají knihu z ruky ­- stejní šílenci jako já.
Zkrátit si čas pěknou četbou je skvělé. Já se třeba strašně ráda ponořím do vymyšlených světů a pak nic jiného nevnímám. Záleží ale na tom, kdy přesně se k tomuhle odhodlám. Pokud si vyndám knížku třeba mezi přáteli, když jsou všichni na mobilu a nemluví spolu, ihned mě začnou považovat za asociála. Proč? Mobilní generace, lidi, mobilní šílenství, které já osobně zase tolik nechápu. Ale tohle není článek o naší generaci, ale o knihách, tak proč odbočuju?
Nebo třeba minule jsem si četla v metru a nějakej chlápek na mě vyrukoval s tím, že bych se měla bavit s lidmi, ne si číst, když je tu tolik úžasných osobností. Solidně drzej člověk, já to vím. A vlezlé idioty já neposlouchám, takže bohužel.
Vlastně i mamka mi minule vyčetla, že trávím s knížkami příliš mnoho času. A co? Je to můj koníček, moje hobby, moje vášeň. Jako by jí nestačilo, že si téměř denně vycházím s kamarádkou ven, přičemž vymyslíme nějaký šílený cosplay a pak v tom jdeme po ulici, jako by se nechumelilo. A potom se mi divte - vždyť je přeci naprosto v pořádku se uklidnit nějakou pěknou knížkou. (Neříkám, že jsem se někdy u nějaké četby nevztekala. Vzpomenu si na Dceru a už jdu Eadlyn vhodit do jámy lvové).

(Má domácí mini knihovna se super plyšákem, pozor na to)

Jasně si vzpomínám na ten moment, kdy se minule moji rodiče hádali. Ten den jsem měla napsat recenzi na knihu, kterou jsem ještě ani neměla dočtenou. Takže jsem se jednoduše sbalila a šla hledat klidné místo v naší místní knihovně - sice si stále stojím za názorem, že je to polorozpadlá kůlna a že by tam mohli zavést lepší systém na vyhledávání knih, ale je tam klid, což je pro mě v tyto chvíle vždy nejdůležitější.
Napadá vás ještě něco, co bych mohla zmínit u stinných stránek svého knihomolského života? Ne? Tak já vás s tím obeznámím.
Stalo se vám někdy, že jste si sedli ke knížce a dostali jste na něco šílenou chuť? A i když jste už něco snědli, ta chuť na něco dobrého stále nepřestávala? A i když jste věděli, že už byste jíst neměli, ještě jste si něco dali? Pokud ne, seznamte se se mnou. Morou. Šílenou holkou, která vždy sní, co všechno jen jde, a pak je jí z toho zle. Člověk by si řekl, že už jsem se poučila, ale ne. Ono je to totiž naprosto marné. Bez jídla to v mém životě holt nejde. (A nedivte se, že si po tomhle všem jdu pak na půl hodiny zaběhat, abych z toho měla lepší pocit a mohla v klidu usnout - ten občasný sport mě dělí od toho, abych se stala šílenou masitou koulí tuku a cukru).

(Vidíte? Samé žrádlo, bez toho to není ono)

Zrovna teď mám rozečteného Robinsona Crusoa, převyprávěnou verzi od Plevy. A ačkoli to není špatná kniha, nějak se k tomu momentálně nemohu dokopat. To je důvod, proč si tady sepisuju tenhle článek, který vás měl spíš pobavit než v něčem obohatit.
Být knihomolem je složitá věc, to je všechno, co k tomu dneska můžu dodat.

Nezapomeňte mě sledovat i na Instagramu, veškeré podpory si neskutečně vážím a děkuji všem čtenářům!


Mora Leray

Nová královská krev, další Selekce začíná - Dcera

6. června 2018 v 17:49 | Mora |  Amatérské recenze


Kdysi jsem zkusila uběhnout za sedm minut kilometr a půl, jelikož mi někdo řekl, že sportovci to zvládnou i za čtyři, ale naprosto jsem pohořela, když mě asi v polovině odrovnalo píchání v boku. Každopádně něco jsem za sedm minut dokázala a leckoho by to ohromilo: Stala jsem se královnou.

Svou četbu jsem si tentokrát nezvolila sama. Pomohli mi k tomu moji sledovatelé na Instagramu. Asi si říkáte, co je to za šílenost, ale já byla snad poprvé ve svém knihomolském životě bezradná. Nevěděla jsem, do čeho se mám pustit, probírala jsem se svou domácí knihovnou a proklínala se. Nakonec jsem ale z poličky vytáhla dvě knížky, hodila k nim anketu a do konečného výsledku jeden den počkala. V souboji Griša: Zkáza a naděje vs. Dcera se umístil druhý zmiňovaný titul, což je čtvrtý díl ze série Selekce od Kiery Cass. Tak si to dneska trošku přiblížíme.
Kiera Cass patří ke známějším autorkám, píše v žánru YA, takže je opěvována hlavně mezi mladými. Díky tomu se nevyhnula ani mně (možná se vám stylem psaní zdám jako starej kořen, ale ono to tak není). Nedávno jsem se probrala předchozími třemi díly Selekce, a i když jsem z nich nebyla nějak převratně nadšená, musím uznat, že se mi to docela líbilo. Recenze by tady na blogu měla být, takže pokud vůbec nevíte, o co vlastně jde, klidně se mrkněte i na mé předchozí názory.

Winslow byl, s prominutím, významně ošklivý. Čím častěji jsem ho vídala, tím jsem si byla jistější. Neměla jsem vyloženě nějaký svůj typ, ale při pohledu na něj jsem uvažovala, jestli nemám náhodou antityp. Ivan… to byl ten kluk, co páchl podivně chlórem?

Ze začátku bych zmínila, že obálka je opravdu kouzelná. Vše krásně ladí, elegance vyzařuje z každého úseku.

35 NÁPADNÍKŮ. JEDNA PRINCEZNA. NOVÁ SELEKCE ZAČÍNÁ.

Zvláště se mi zamlouvá tato část, která by nám měla vnuknout tři fakty. Za prvé to, že půjde o romanci. Za druhé nám oznamuje, že se děj odehrává v královském prostředí. A nakonec nám vmete do tváře, že to bude dramatické. Takže bacha na to, ta věta ví, proč na té obálce je.
Co se anotace týče, jako popis to stačí bohatě. Nijak mě to neokouzlilo, ale co už, tady mě asi víc zajímalo, co na mě čeká uvnitř.

Princezna Eadlyn od malička stále dokola poslouchala vyprávění o tom, jak se její rodiče potkali. Ona ovšem ani náhodou netouží opakovat jejich romantický příběh! O svém životě však nerozhoduje sama. Její protesty jsou naprosto zbytečné, i ona si musí manžela vybrat v Selekci. A je jasné, že z přítomnosti 35 kluků ve svém domě není vůbec nadšená.
Avšak i přes nátlak okolí je odhodlaná využít celé soutěže ke svým osobním cílům. Nebude ovšem nakonec láska silnější než rozum? A co vše je Eadlyn ochotna udělat pro dobro svých poddaných?

Jediné, co mě v popisu trošku zaráží, je to, že je to tam podané až příliš tvrdě. Zvláště v části, kde se píše, že její protesty jsou naprosto zbytečné. Takhle to totiž v knize není. Sice je donucena spustit novou Selekci, ale jsou k tomu i jiné, mnohem podstatnější důvody.
Dcera se čte moc dobře. Styl psaní autorky je sympatický, plynulý a vše ubíhá svižně, a tak není divu, že jsem se dostala ke konci už za tři dny. Jedná se o dost oddechovou četbu (fakt hodně oddechovou, fakt), ve které najdete dostatek romantiky a občas i nějakého humoru. Je to prostě ten typ knihy, po němž sáhnete, když máte chuť na přeslazenost, šílenost a vyhrocenost situací (to už trochu přeháním, já vím).

Bude divné, když se mezi večeří a dezertem převléknu? Převlékne se i on? Poslední dny jsem nosila stále korunky, ale hodí se na rande?
Na rande.
Tohle bylo úplně mimo mou komfortní zónu.

Hlavní postava mě chvílemi iritovala a chvílemi zase ne. Nedá se říct, že by to byla zrovna moje oblíbenkyně ve světě charakterů. Někdy mi přišla naprosto hloupá, pak namyšlená, potom jak ubrečená chudinka, která neví, co chce. Ani nemluvím o její změně pocitů, která byla až příliš častá. Popravdě mi Eadlyn sedla snad asi jenom v jednom místě. Ještěže tam byli i další lidé, kteří mi tuto princezničku vynahrazovaly. Sympatických postav je tam totiž docela dost, takže snadno zapomenete na tu jednu holku, z jejíhož pohledu je kniha psaná.
Na druhou stranu se mi ale moc líbí, že v Dceři vidíme Selekci i z té strany vybírání, ne soupeření. To mi přijde dost zajímavé, jen nevím, jestli se mi to zamlouvá víc než ta předchozí verze.
Konec pro mě byl v jednom úseku předvídatelný a v další části zase dost překvapivý. Myslím, že toto opravdu čekat nebudete. Jsem docela zvědavá, jak to bude dál, takže až budu mít k dispozici další díl, asi do něj také nahlédnu.
Dcera je dle mého dobré a uvolněnější pokračování Selekce. Neříkám, že je to mistrovské dílo, protože není, ale jako oddechová četba je to ideální. A věřte mi, že já za poslední dobu oddechovku fakt potřebovala. Takže pokud chcete i vy nějakou lehkou romantiku s hlavní hrdinkou, kterou budete škrtit a schválně jí práskat hlavou do zdi, jen do toho.


Mora Leray

Město na Měsíci už není jen představa - Artemis

1. června 2018 v 19:31 | Mora |  Amatérské recenze

Jestli si dobře vzpomínám, tak jsem se ve své recenzi na Wonder Woman: Válkonoška na začátku zmiňovala, že jsem si ze Světa knihy 2018 odnesla dvě knížky. Už zmiňovanou Válkonošku a také Artemis, na kterou se dneska mrkneme, protože je to jeden z těch známějších titulů, co jsem za poslední dobu přelouskala.
Jedná se o nově vydané sci-fi od autora trháku Marťan. Toho jsem tedy nečetla, zatím jsem k tomu totiž nedostala příležitost. To by ten Marťan taky musel u nás v knihovně existovat, což je pro tu naši rozpadlou kůlnu hodně nepravděpodobné. (Kde se tam vzal Diabolik, do teď nechápu…)

"Dobrý den, pane Nakoši," pozdravila jsem zvesela. Kamarádil s tátou už v době, kdy jsem byla malá holka. Měla jsem ho skoro za příbuzného, za oblíbeného strýčka.
"Stoupni si do fronty k ostatním doručovatelům, smrade."
Fajn, tak spíš vzdáleného bratrance.

Hned jak jsem knihu otevřela, praštily mě do očí dvě věci - extrémní frekvence sprostých slov a ostrý styl psaní. První dojem nebyl zlý, ale co se týkalo toho stylu, asi jsem si na něj po celou dobou nedokázala přivyknout. Vzhledem k tomu, že je to sci-fi, bylo tam také dost technických popisů, které se mi chvilkami zdály nezáživné a které jsem prostě přeskakovala. A ten slovník? Na mě to bylo až přehnané, pomalu na každé stránce na mě něco takového vyskočilo a já vždy jen protočila očima. Opravdu to nevypadalo dobře, všeho moc někdy škodí.


Na druhou stranu to bylo ale psané zajímavou formou, a i když mi to úplně nesedlo, několikrát jsem při čtení dostala záchvat smíchu. Některé poznámky… věřte mi, ty stály za to.
A teď tedy konečně ten příběh. O co vlastně šlo? Jak jsem zmínila už někde na horních řádcích (nebo vám to je už možná jasné z nadpisu recenze), Artemis je město na Měsíci. To zní magicky. Bohužel to ale takové není u všeho, naše Jazz si nežije moc dobře, a tak tedy sledujeme její dějovou linku, která neubírá na žádné špatné akci. Jinými slovy - šílených plánů je dostatek.
Aby to nevypadalo, že jsem to úplně přešla, přihodím sem i anotaci. Je to úryvek z jedné části knihy, ale jako popis to slouží dost dobře.

Žiju v Artemidě, prvním městě na Měsíci.
Je drahé se sem dostat a bydlet tady stojí majlant. Jenže město neuděláte jen z bohatých turistů a výstředních milionářů. Potřebujete taky někoho, kdo bude pracovat.
Já patřím k těm přehlédnutelným lidičkám. Ale vyrostla jsem na Měsíci, takže mám i odvrácenou tvář…

Děj ubíhal rychle. Možná až moc rychle. A ukončení bylo snad ještě bleskovější. Pomalu jsem si ani neuvědomila, že ten konec nastal. Málem bych to nepostřehla, kdybych si nevšimla, že už není další stránka na otočení. Každopádně se v tom utnutém závěru asi skrýval určitý význam, ale nepřišel mi nijak zásadní. Žádné boom, jak bych od tohohle sci-fi čekala. Vážně jsem musela nějakou dobu zpracovávat fakt, že už se pokračování nedočkám.
Hodně se mi ale líbilo, že se autor snažil komunikovat se čtenářem. Bylo tam dost odkazů typu "vy víte, jak to myslím". Navíc to Andy Weir vždy humorně podal.

Nikdo nevěděl, že jsem venku. Pokud mě postihnou nějaké těžkosti, nikoho ani nenapadne mě hledat. Na povrchu prostě zůstane ležet jedna dost atraktivní mrtvola a vydrží tam, dokud si jí někdo nevšimne.

Co se postav týče, Jazz, naše hlavní hrdinka, je opravdu velmi osobitá. Má svůj styl. Kniha je vlastně psaná pouze z jejího pohledu, takže se s ní setkáváme nejčastěji a takže je to hlavně ona, kdo používá tu miliardu sprostých slov. A dokonce si vymýšlí i nová, což byla jedna z těch částí, u nichž jsem se nemohla přestat smát. Jinak jsou tam všichni hodně zajímaví a dobře vykreslení. Některé lidi nesnášíte, protože vám k srdci zkrátka nepřirostou, a další máte rádi a milujete je. Sto lidí, sto chutí. Já si třeba oblíbila Svobodu, jelikož jeho povaha na mě udělala skvělý dojem.
Rozhodně ale zmíním i to, že chyby a překlepy jsou tam v počtu jak mravenci v mraveništi (eh, okej, to je divný), korektura nic moc.
Závěrem musím říct, že se mi Artemis líbila, ale asi jsem od toho čekala víc. Přiznávám, že jsem měla docela velká očekávání díky všem názorům, které jsem od známých slyšela. Nebylo to špatné, ale… něco tomu chybělo a já nemám páru co přesně. Každopádně jsem ráda, že mám Artemis ve své knihovně.


Mora Leray