Nemáš city? Lžeš!

9. dubna 2018 v 17:25 | Mora |  Jak to vidím já?
"Rozum by měl mít kadý rozumný člověk, ale kdo je dnes na světě vlastně rozumný?" Mora, 9. 4. 2018 (hodina matematiky, na které pomalu, ale jistě usínala, protože už měla vše spočítané)

Jak je to vlastně s rozumem a citem? Jak to nazvat? Jsou to dvě rozdílné věci, ale i přesto spolu nějak souvisí. Souvisí spolu úzce a zároveň široce. To je ale zapeklinost, milí černí havrani, nemyslíte?
"Nemám... city, pro-prostě je nemám!" Moc dobře si vzpomínám na tuto větu, kterou ze sebe vysoukala má (teď už bývalá) kamarádka. Ona... nebyla lehká osobnost, naopak. Její charakter byl děsně složitý, trpěla depresemi, zkrátka si neprocházela ničím lehkým. A já ji chápala. Jenže když o sobě, po nějakém jejím duševním převratu nebo co za to sakra mohlo, prohlásila, že žádné city nevlastí, že namísto jejího srdce zeje černá díra, že její mysl byla pohlcená bezcitným šerem... ze mě se stal pravděpodobně psycholog. Dobře, to zase ne, to je až moc odborné označení. Jsem takový ten typ člověka, který rád dává rady o něčem, o čem neví zhola nic. Smějte se tomu, nebo nesmějte, je to pravda. A představte si - tahle šílenost mi vychází. Na ni totiž zafungovala. Teď je v pohodě, směje se, deprese ji opustily... a už se se mnou nebaví, protože jsem jí prý zničila život. No to jsou mi věci, že?

Neexistuje, že by někdo city neměl, stejně jako kdyby někdo neměl rozum. I když je člověk sebenabubřelejší (to co je za slovo, povězte mi), nějaký záchvěv citu v sobě najde. Neříkejte mi, že kdybyste si prohledali mozek, že nenajdete ani špetku toho zatraceného rozumu. Každý z nás ví, kde je jeho hranice a kde je dobré přestat, to jsou základy toho, že rozum máme. Bohužel je tu jiná věc. Používáme ten rozum? Jasně, víme, kde je naše hranice, víme, kdy máme skončit s něčím, co se nám vůbec nelíbí, ale... jsme schopni to vlastně udělat, nebo si toto jenom myslíme a pokračujeme vesele nevesele dál?

A co se citu týče, nejde nemít city. Nemůžeme mít přece na všechno naprosto neutrální názor.
Hele, letadlo - nic.
Mňam, dobré jídlo - nic.
Koukej, vznášející se kráva, která ze sebe chrlí barevné balónky - nic.
I když naše pocity nedáváme najevo, něco cítíme, alespoň trošku. K citům se vztahuje především láska, ale nemusí to vždy tak být. Můžeme cítit štěstí, které nás najednou obklopilo. Můžeme cítit smutek, který nás náhle zavalil, protože třeba začalo pršet. A můžeme se cítit skvěle, protože jsme konečně našli ten ztracený rozum.

Zamotala jsem se do toho, ale úplně.

Rozum a cit jsou propojeny maličko, je mezi nimi tenké vlákno, které by se ale dalo v některých případech snadno přetrhnout.
Nemám rozum a nemám city - toto jsou odlišné věty. Ale to už po mém psychologickém, rádoby inteligentním výkladu asi víte.

Mora
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 SáraD. SáraD. | E-mail | Web | 10. dubna 2018 v 22:06 | Reagovat

Určitě není dobré city potlačovat/nemít ale někdy to tak je, že prostě někdo nějaké nemá a neumí projevovat, už jsem se s tím setkala

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama