Duben 2018

Horizontální prokrastinátor a jeho super pořádek - Umění prokrastinace

22. dubna 2018 v 19:21 | Mora |  Rychlovky

Umění prokrastinace

John Perry

- doba čtení: pár hodin
- datum vydání: 2013

Výsledek obrázku pro umění prokrastinace

Kdybych se před několika dny nezastavila v knihovně u oddělení psychologie, asi bych se k této knize v životě nedostala. Slovo prokrastinace je pro mě takový magnet, protože jsem ho pochytila před rokem od svého kamaráda, který ho používal (hlavně v humorném a sarkastickém spojení) až příliš často. Takže jakmile jsem zahlédla název psaný červenými písmeny, vyhlížejícími na mě z poličky vedle nějakých rad pro zlepšení osobnosti, neváhala jsem a vytáhla si knížku ven. A nelituji toho.
Vážně musím uznat, že to bylo velmi příjemné čtení. Vtipné, pohodové, klidné, poučné… Dílko se mi moc líbilo, hlavně jeho humorná forma. V některých částech jsem se skutečně našla, což tedy nevím, jestli je zrovna dobrá informace, ale budiž. Naštěstí nemohu říct, že jsem naprostá prokrastinátorka, to je mé jediné štěstí.
Takové typy knih většinou nečtu (fantasy - můj život), ale mám za to, že je někdy dobré mrknout i na něco jiného. A tentokrát to byla ohromně zajímavá zkušenost.
S většinou názorů, které v knize jsou, souhlasím. Především se mi zamlouvá uvedení faktu, že se prokrastinátoři dělí na horizontální a vertikální, přičemž tyto dva tábory mezi sebou válčí. Nemohu říct, že to není pravda. Sama znám hned několik tzv. vertikálních organizátorů, kteří si s horizontálními ve všem absolutně protiřečí.
Myslím, že kniha za přečtení stojí. Ačkoli ke konci trochu ztrácela dech a vtipných příkladů ubývalo, vydržela jsem až do závěru a čtení si přesto užila. Zkrátka se mi to líbilo, i když to bylo něco zcela jiného, než čtu normálně.

Mora Leray

Ve zmateném chaosu podruhé - Spáleniště: Zkouška

15. dubna 2018 v 18:28 | Mora |  Amatérské recenze

Spáleniště: Zkouška

autor: James Dashner
datum vydání: 2014
mé hodnocení: 76%
doba čtení: *počítá* čtyři dny
žánr: sci-fi, akční

"Guty. Jestli mi nějaký zombík začne žrát nohu, zachraň mě!"

Můj drahý příteli! Mluvím k tobě, ty jeden internete. Asi bych ti měla poděkovat, že jsi mi včera vypadl, jinak bych se ke konci Spáleniště tak rychle nedostala. Je to tvá vina, že nyní přepisuji tuto recenzi z papíru do počítače.
Každopádně jsem i tak byla dost nadšená, téměř polovinu soboty jsem strávila čtením. Konečně se vrací ta doba, kdy jsem schopná číst a pomalu ani nejíst. To jsou ty knihomolské zvyky.
Nicméně tímto odbíhám od tématu. Sobota byla skvělý den, až na pozdní večerní hodiny. V tomto čase jsem se snažila vyplodit smysluplnou recenzi a často jsem se popadala za hlavu, protože jsem jaksi ani netušila, jestli se mi to líbilo, nebo ne. Teď se ale mrkneme na to, CO jsem vlastně četla a s ČÍM přesně jsem měla takový problém.

Co jsem četla? Asi naprostou šílenost. Ačkoli jsem doufala, že tentokrát knihu od Dashnera nebudu zavírat s otevřenou pusou, stalo se to znovu. Fakt jsem se přistihla, že v průběhu závěru pořád kleju něco ve smyslu "wtf", "cože?" a "co je tohle zase za masakrózní bombu?".
Rychle se mrkneme na anotaci, ke které řeknu jen, že je stejně dobrá jako ta minulá. Pecka.

Labyrint byl teprve začátek. Nalezením cesty z labyrintu to mělo skončit...

Už žádné hlavolamy. Žádné proměnné. A žádné běhání. Thomas byl přesvědčený, že když se jim podařilo uniknout, vrátí se on i Placeři ke svým dřívějším životům. Nikdo však ve skutečnosti netušil, do jakého života se vracejí. Země, sežehnutá
slunečními erupcemi a spálená novým, krutým klimatem, se změnila v pustinu. Vláda se zhroutila - a s ní i pořádek. Rozpadajícími se městy teď bloudí "raplové", lidé pokrytí hnisavými ranami, které infekční nemoc nazývaná erupce dohání k vražednému šílenství. Hledají, kde by našli další oběť... a potravu. Pro Placery běhání zdaleka neskončilo. Namísto svobody zjišťují, že mají před sebou další zkoušku. Musejí překonat Spáleniště, nejvíc sežehnutou část planety, a do dvou týdnů dorazit do bezpečného útočiště. A organizace ZLOSIN se postarala o to, aby uzpůsobila proměnné a nastavila šance v jejich neprospěch. Thomase čeká zkouška ohněm - skutečně přechovává někde v hlavě tajemství svobody? Nebo bude věčně vydán ZLOSINu na milost?

Začalo to poklidně, autorův sci-fi styl se objevil v plné parádě a do děje jsem skočila hned. A pak to najednou přišlo. Zmatek a chaos. Akce, která se nezastavila. Prostě to jelo.
Nevím, zdálo se mi, že se Dashner rozhodl, že zamotá úplně všechno dohromady, aby to postrádalo smysl. Jako kdyby tam naházel i zápletky z jiných knih. Těžko říct, jestli je to dobře. Na mě to tak nepůsobilo. Jasně, akci by kniha postrádat neměla, ale tady toho bylo asi i zbytečně moc.
Každopádně je to jako vždy čtivé a svižné, což opravdu obdivuji.

"Právě řekl, že má rád chuť očí," ozval se Pánvička. "Myslím, že to z něho magora dělá."

Co se postav týče, Minho je super. Sice mě někdy naprosto vytáčí svým bojovným charakterem, ale jakmile dojde na jeho humor, všechny mé pochybnosti se vyrovnají. Mám ho nejraději. "To je největší plopákovina, jakou jsem v životě slyšel."
Teresu nesnáším - a nehodlám k ní nic jiného dodávat.
Co ale dodám, je to, že jsem na skoro všechny postavy měnila názor. Bohužel nevím proč, asi to na čtenáře prostě působí dojmem, že neví, co má od kterého člověka čekat.
Ale ano, líbilo se mi to. Obálka je naprsoto úžasná, anotace jakbysmet, a i když mé nadšení oproti prvnímu dílu trochu opadlo, nemohu říct, že jsem zklamaná. Jen si myslím, že Labyrint má trochu nevyužitý potenciál.
Ačkoliv jsem tisíckrát nadávala, že netuším, co sakra je autorovým záměrem, tak jsem spokojená.
Zatím nemám k dispozici třetí díl, ale jsem odhodlána na něj vyčkat. Jsema ž příliš zvědavá na to, abych sérii Labyrintu na tři roky odložila.
Prostě - stojí to za to, za pokus nic nedáte.

Newt zkoušel štěstí se dveřmi, ale výsledek byl stejně marný.
"Jsou zamčené," zabručel, když to nakonec vzdal a nechal ruce ochable klesnout podél těla.
"Neříkej, génie," rýpnul si Minho. Silné paže měl spojené a napjaté, protkané naběhlými žilami. Thomas měl na zlomek sekundy pocit, že opravdu vidí, jak v nich pulsuje krev. "Už se nedivím, že tě pojmenovali po Isaacu Newtonovi - když ti to tak obdivuhodně pálí."

Výsledek obrázku pro spáleniště zkouska

Mora Leray

V Labyrintu přes noc zaručeně nezůstávám! - Labyrint: Útěk

10. dubna 2018 v 21:58 | Mora |  Amatérské recenze

"Teď mě poslouchej, bažo. Posloucháš mě pořádně?"
Já osobně doufám, že mě posloucháš, bažo. Dneska mám v úmyslu vyprávět ti o svém zážitku v prvním díle Labyrintu.
Myslím, že James Dashner je opět jeden z těch autorů, jejichž jména na nás někde prostě vybafnou. A jeho série Labyrint je hodně známá. Abych se přiznala, já si ji dala pod lupu až tento rok. Někdy v červnu 2017 jsem totiž četla prequel s názvem Rozkaz zabít a teprve před týdnem jsem začala s první dílem, jsem tedy odhodlaná to hodnocení rozjet v pořádné parádě.
Opětně se jedná o recenzi, která je psaná jiným stylem. Upřímně… tento volnější systém se mi začíná více zamlouvat, takže je možné, že už všechny mé názory budou konstruovány takto (kromě tzv. rychlovek samozřejmě).

Obálka je tak jednoduchá, že je až magicky dokonalá. Ne, teď vážně. Mám velmi ráda lehké obálky, které nejsou přeplácané a které o příběhu něco vypoví. Tady jsem si jasně řekla, že na mě číhá něco, co je:

a) drsné - splněno
b) napínavé - splněno
c) zmatené - splněno (111/10)
d) tajemné - splněno

Co se týče Dashnerova stylu psaní, prostě si představte sci-fi určené pro YA skupinu čtenářů - čte se to jedna báseň. Vše je uvěřitelně vykreslené a skvěle pasuje k temnější atmosféře, je to poutavé, svižné a jednoduše fajn. Co dodat?
Pokračujeme a mrkneme se na anotaci (přepisováno z obalu knihy).

Jestli se nebojíš, nejsi člověk.
Když se Thomas probere, pamatuje si jen svoje jméno. Ocitl se mezi cizími chlapci - jejichž vzpomínky jsou taky pryč.
Za vysokými kamennými hradbami, které obklopují Plac, je nekonečné proměnlivé bludiště. Představuje jedinou cestu ven - a zatím se z něj nikdo nedostal živý.
Všechno se změní.
A pak se objeví dívka. Vůbec první dívka. A zpráva, kterou nese, je děsivá.
Vzpomeň si. Přežij. Uteč.

Bažo, poslouchej mě prostě, jasný? Anotace je sama o sobě dokonalost, nad kterou by se měl pozastavit i člověk, jenž se nijak zvlášť ve sci-fi žánru neorientuje.
Námět příběhu jsem zhodnotila ve svém kritickém měřítku jako zajímavý. Ačkoli bylo v poslední době vydáno hodně knih na tento styl, Labyrint se od nich odlišuje, protože dokáže zaujmout už jen samotnou inovativní myšlenkou. Bohužel mě ale velmi zklamal začátek. Možná jsem ovlivněná tím prequelem, přeci jen jsem ho četla dříve a on vlastně vyšel později než samotný Labyrint, ale prostě se mi nelíbilo uvedení do děje, čekala jsem něco… napínavého, avšak dostalo se mi jen toho, že se hlavní postava ocitla v nějaké kleci.
Dějová linka byla ale svižná, co si budeme povídat, od začátku do konce to mělo ty správné grády, vůbec jsem se nenudila, a tak to má být.

"Ona… ona na mě mluví. Uvnitř hlavy. Právě řekla moje jméno!"
"Cože?"
"Přísahám." Svět se kolem něho točil, tlačil se na něj, drtil jeho mysl. "Já… slyším v hlavě její hlas - nebo něco… ve skutečnosti to není hlas…"
"Sedni na zadek, Tommy. O čem to žvaníš, kruci?"
"Newte, já to myslím vážně. To… ve skutečnosti není hlas… ale zároveň je…"

A začínáme rýpat, chichichi…
Přišla mi docela zvláštní Thomasova náhlá myšlenka, že se chce stát běžcem. Sice se to nakonec rádoby vysvětlilo, ale i tak mi to tam nějak nesedělo. Netušila jsem, proč je ta jeho touha tak silná a celkově to bylo takové hodně zmatečné… nevím, tuto část bych asi jako spisovatelka trošku pozměnila, ale co já mám do toho co mluvit, že… Nic s tím neudělám.
Když jsem se dostala na závěr - seděla jsem v autobuse jen tak mimochodem - upadla mi kniha na zem, vyklouzlo ze mě jen tiché vykřiknutí typu "Co to sakra bylo, what?!" a začala jsem se smát, protože se na mě dost lidí otočilo. Dělat trapasy ve spojení se čtením knih je asi moje specialita.
Ale ano, když odečtu nějaké své výtky, líbilo se mi to.
Ještě bych se ráda vyjádřila k postavám. Co se Thomase týče, byl jiný, jak se vlastně dalo očekávat. Přeci jen je to sci-fi. Nedá se to považovat jako chyba, i když někdo by asi mohl tvrdit něco jiného. Říkejte si, co chcete, já mám Thomase ráda. Ale! Je tu jedno velké ale! Thomas není v mém žebříčku oblíbených postav z Labyrintu č. 1.
První místo obsadil Minho a druhé si po dlouhém váhání zabral Newt. Myslím, že tihle dva pro mě byli největší jedničky. A Minho je zlato, naprosté zlato.
Takže takto, shrňme si to v bodech (jsem totiž příliš líná rozepisovat se do sáhodlouhých vět, víte, to je ta děsná vlastnost, kdy se sotva zvednete ze židle, natož ještě psát delší věty… co to tu sakra melu a proč si protiřečím?)

1. Bylo to fajn.
2. Když odečtu nedostatky a drobné nesrovnalosti, zpracování je hodně dobré.
3. Celkově se mi to prostě zamlouvá.
4. Vydání bez chyb - chválím, chválím, chválím!
5. Jako úvod se mi to zdá ideální.

Mé hodnocení sice není nijak extra vysoké, ale i přesto se mi to líbilo a já se vesele pouštím do Spáleniště: Zkouška, které jsem včera ukořistila v knihovně a byla jsem z toho hrozně šťastná.
Co se týče tohoto prvního dílu, nezbývá mi než poděkovat milé knihovnici, jež mě k Labyrintu: Útěk dovedla. Za pár dní mě tu máte zpátky, můžete třikrát hádat, s čím se tu objevím. Už jsem vám to totiž prozradila. Dnes se s vámi loučím, Placeři (slang se stále projevuje, sakra).

Minho z filmového zpracování na závěr.

Výsledek obrázku pro minho labyrintMora Leray

Nemáš city? Lžeš!

9. dubna 2018 v 17:25 | Mora |  Jak to vidím já?
"Rozum by měl mít kadý rozumný člověk, ale kdo je dnes na světě vlastně rozumný?" Mora, 9. 4. 2018 (hodina matematiky, na které pomalu, ale jistě usínala, protože už měla vše spočítané)

Jak je to vlastně s rozumem a citem? Jak to nazvat? Jsou to dvě rozdílné věci, ale i přesto spolu nějak souvisí. Souvisí spolu úzce a zároveň široce. To je ale zapeklinost, milí černí havrani, nemyslíte?
"Nemám... city, pro-prostě je nemám!" Moc dobře si vzpomínám na tuto větu, kterou ze sebe vysoukala má (teď už bývalá) kamarádka. Ona... nebyla lehká osobnost, naopak. Její charakter byl děsně složitý, trpěla depresemi, zkrátka si neprocházela ničím lehkým. A já ji chápala. Jenže když o sobě, po nějakém jejím duševním převratu nebo co za to sakra mohlo, prohlásila, že žádné city nevlastí, že namísto jejího srdce zeje černá díra, že její mysl byla pohlcená bezcitným šerem... ze mě se stal pravděpodobně psycholog. Dobře, to zase ne, to je až moc odborné označení. Jsem takový ten typ člověka, který rád dává rady o něčem, o čem neví zhola nic. Smějte se tomu, nebo nesmějte, je to pravda. A představte si - tahle šílenost mi vychází. Na ni totiž zafungovala. Teď je v pohodě, směje se, deprese ji opustily... a už se se mnou nebaví, protože jsem jí prý zničila život. No to jsou mi věci, že?

Neexistuje, že by někdo city neměl, stejně jako kdyby někdo neměl rozum. I když je člověk sebenabubřelejší (to co je za slovo, povězte mi), nějaký záchvěv citu v sobě najde. Neříkejte mi, že kdybyste si prohledali mozek, že nenajdete ani špetku toho zatraceného rozumu. Každý z nás ví, kde je jeho hranice a kde je dobré přestat, to jsou základy toho, že rozum máme. Bohužel je tu jiná věc. Používáme ten rozum? Jasně, víme, kde je naše hranice, víme, kdy máme skončit s něčím, co se nám vůbec nelíbí, ale... jsme schopni to vlastně udělat, nebo si toto jenom myslíme a pokračujeme vesele nevesele dál?

A co se citu týče, nejde nemít city. Nemůžeme mít přece na všechno naprosto neutrální názor.
Hele, letadlo - nic.
Mňam, dobré jídlo - nic.
Koukej, vznášející se kráva, která ze sebe chrlí barevné balónky - nic.
I když naše pocity nedáváme najevo, něco cítíme, alespoň trošku. K citům se vztahuje především láska, ale nemusí to vždy tak být. Můžeme cítit štěstí, které nás najednou obklopilo. Můžeme cítit smutek, který nás náhle zavalil, protože třeba začalo pršet. A můžeme se cítit skvěle, protože jsme konečně našli ten ztracený rozum.

Zamotala jsem se do toho, ale úplně.

Rozum a cit jsou propojeny maličko, je mezi nimi tenké vlákno, které by se ale dalo v některých případech snadno přetrhnout.
Nemám rozum a nemám city - toto jsou odlišné věty. Ale to už po mém psychologickém, rádoby inteligentním výkladu asi víte.

Mora

Krok do neznáma v jiném slova smyslu

5. dubna 2018 v 16:44 | Mora |  Jak to vidím já?
"Stačil jediný krok a mohla jsem nadobro zmizet, mohla jsem se ztratit v mlze, mohla jsem létat jako ptát. Záviděla jsem tolika lidem a stále jsem chtěla víc... a tak jsem se najednou rozhodla." - Mora Leray (5. duben 2018 - hodina odborného zeměpisu)

Jsou chvíle, kdy netušíme, která z našich možností je ta pravá.
Jsou taky chvíle, v nichž jsme si naprosto jisti, co máme udělat dál.
A jsou taky chvíle, kdy se sice dokážeme rozhodnout, ale nezvládneme uskutečnit ten jediný krok, jenž nás od neznámého místa dělí.
Je logické se bát. Kdo by se nebál? Když si představíme...
Máme dva různé vzdělávací kurzy, které se konají teď a dlouho se opakovat nebudou a které jsou ještě jako na potvoru ve stejný termín. Jeden z nich poskytuje něco, co se chcete naučit už spoustu let, ale stále jste k tomu neměli příležitost. Ten druhý vás doslova odstrašuje a vůbec na něj nechcete jít, ale vaši rodiče doslova trvají na tom, abyste tam chodili, protože vám to přinese důležité vědomosti. Co si vyberete? Nevíte, co vás čeká na kurzu prvním, ale také netušíte, jak se to může vyvinout na lekci, o kterou absolutně nestojíte.
Je to trochu zvláštní příklad, ale malý náznak určitého kroku tam je, je tam vidět to rozhodnutí. Někdy prostě musíme něco určit, aniž bychom věděli, co na nás vlastně čeká.
Já takto už rozhodla... a kolikrát! Nesčetněkrát jsem se rozhodla pro něco neznámého a byla jsem nadšená. Vzápětí jsem učinila další krok a všechno se zvrtlo. Je to nevyzpytatelné.

Jak to jen říct, vkročit prostě můžeme kamkoliv. A jestli to bude špatné či dobré místo, je jenom na shodě okolností a vašem vymyšleném osudu.

Rychlovka: Skrvna a Podivná knihovna

2. dubna 2018 v 20:35 | Mora |  Rychlovky
Zdravím všechny své čtenáře i nečtenáře, dneska to bude trošku netradiční. Už jen to, že začínám pozdravem, je asi pořádný šok. Nebojte, mám pro to své důvody.
Během dnešního dne jsem přečetla dvě krátké knížky, na které bych asi nebyla schopna udělat samostatnou recenzi. Rozhodla jsem se je nacpat do jednoho článku, protože mé názory na ně nejsou nijak extrémně dlouhé. Takže prostě tak (to zní divně, já vím).

Skvrna


  1. krátká hororová povídka
  2. asi 70 stran
  3. od autorky Gillian Flynn
  4. prý světový bestseller
Jak hodnotím?

Jak to jen říct? Ze začátku jsem myslela, že to hodně rychle zavřu, protože mi to asi způsobilo trauma (nebo já nevím co). Měla to být hororová povídka a já se ptám na jediné: Kde přesně to byl horor? Možná tak ten začátek a drobná porce duchařiny.
Ještě že jsem si Skvrnu nekoupila a jen si ji vypůjčila z knihovny, něco takového bych ve své domácí knihovně asi nestrpěla.
A co se týče celého zmatku při rozuzlování... to bylo tak chaotické, že jsem se málem ztratila v tom, co se vlastně stalo a co ještě ne.
Bylo to krátké, takže jsem se na závěr dostala rychle. Číst se to dalo, ale valný dojem to na mě neudělalo. Od světového bestselleru bych čekala víc.
Jedním slovem - divné.

Podivná knihovna

Výsledek obrázku pro podivná knihovna

1. krátká hororová povídka
2. něco přes 60 stránek
3. od japonského autora Harukiho Murakamiho
4. otázky života

A jak hodnotím?

Shrneme si to jedním slovem, dobře?
Zajímavé.
Opravdu jsem byla překvapená, protože jsem od této krátké povídečky moc nečekala a mé počáteční mínění také nebylo nijak zvláště valné. O to více jsem ráda, že jsem se do Podivné knihovny pustila již dnes. Za půl hodinky jsem ji totiž přečtenou odložila.
Děj, jenž se mi ze začátku zdál úplně zmatený, mě nakonec chytil a na otázky, které jsem si při čtení pokládala, jsem postupně nalézala odpovědi.
Vážně se mi to líbilo, je to působivé, chvílemi dost nepravděpodobné a občas děsivé. Ale celé dílko je propleteno otázkami života, což vypovídá o jeho hloubce, i když je povídka hodně krátká. Doporučuji.