Když zakročili superhrdinové - Renegáti

Středa v 13:53 | Mora |  Amatérské recenze



Tak už je za mnou i čtvrtá kniha! Konečně jsem za polovinou letní sedmičky. Zároveň se mi na tom líbí ten fakt, že příběh Renegátů je dlouhý přes pět set stran a já ho i přesto slupla za několik dnů.

Marissa Meyerová je autorka Měsíčních kronik (také jinak Cinder, Scarlet, Cress a Winter), které sklidily velký úspěch hlavně u sci-fi fanoušků. Já se k nim zatím ještě nedostala, ale rozhodně to mám v plánu, protože mi to výborně sedí do vkusu. Bohužel jsou tyto kroniky až na poslední stránce mého nekonečného seznamu plánovaného čtiva.
Dnes tu ale mám Renegáty, mé pocity jsou zatím smíšené, takže to pojďme nějak srovnat.

Z posledních trhů si táta přinesl tašku látkových plen pro Evie a hlubokou tržnou ránu nad obočím. Maminka mu ji zašila. Nova ji sledovala a s úžasem zjistila, že postupuje úplně stejně, jako když spravovala jejího plyšového medvídka.

Obálka je vážně dokonalá, opravdu. Má skvělé zpracování, grafikům se klaním. Všem čtenářům musí být jasné, že se v tomto případě jedná o sci-fi, protože z toho tmavého obalu přímo stoupá tajemná vůně akčních příběhů (to je divný, taky si říkám).
Anotace mě sice příliš nenavnadila, ale i tak ji sem přidám, protože nám ukazuje perfektní námět celého příběhu, protože by to tady bez nějakého popisu nešlo a protože… no, prostě proto.

Renegáti jsou syndikát lidí s neobyčejnými schopnostmi. Vynořili se z trosek zničené společnosti a zavedli znovu řád tam, kde dosud vládl chaos. Jako obhájci práva a spravedlnosti jsou pro všechny symbolem odvahy a naděje. Výjimkou jsou zločinci, které kdysi svrhli. Nova má důvod Renegáty nenávidět a touží po pomstě. Jenže na cestě za svým cílem potká Adriana, který je Renegát. Dosáhne Nova nakonec své pomsty?

Začátek je prolog, který má takové osobité kouzlo. Je to tím, že nás autorka nehodí přímo do akce, ale namísto toho raději osvětlí, co se stalo před hlavní dějovou linkou. Potom sice chvilku trvá, než se to pořádně rozjede, ale když na to dojde, je to fakt masakr. Superhrdina sem, padouch tam, intrika tady, ještě větší zauzlování hned na další stránce.
Příběh napětí skutečně nepostrádá. Musím uznat, že je to neuvěřitelně čtivé a plynulé. Ačkoli byste už měli jít spát, pořád jedete jednu kapitolu za druhou a pak se divíte, že už je najednou druhá ráno (super je pak zjištění, když si vzpomene, že vlastně vstáváte před šestou).


(Bez jídla to nejde...)

Občas jsem měla tendenci přeskakovat, ale to bylo hlavně kvůli dlouhým popisům, které se daly hravě vynechat nebo alespoň trošku zkrátit. Styl psaní je totiž dost detailní a někdy může působit nudně, za to však obdivuji autorku, že dokáže vše popisovat tak přesně a obsáhle a ani jednou se v tom neztratit.
Za mínus považuji to, že někdy hodně pokulhával slovosled. Také byla často ve větách dvě stejná slova za sebou (evidentně to korektor přehlédl), což dost rušilo.

A co se tedy týče hlavní zápletky… no, celou dobu jsem si myslela, že se to stočí směrem do klišé kaše. A stáčelo se to tam, dlouho se kolem tohoto motali a nakonec se to tam vážně objevilo. Klišé typu "nepřátelé milenci" se tady ukazuje jen v náznaku, ale i přesto tam je. Sice to není zrovna moje oblíbené uvedení romantické zápletky, ale musím uznat, že tady je to zpracované poměrně dobře a především to má určitý háček, který mě nutí to tak nebrat a který vám neprozradím.

Bažili po výbuších a zemětřeseních, Adrianovy schopnosti by na ně dojem rozhodně neudělaly.

Ledaže by nakreslil ruční granát.

Námět je naprosto perfektní a nemám k němu co dodat. Autorka svět promyslela dokonale, síly superhrdinů jsou úžasné. Kdybych měla něco takového vymýšlet já, nedopadne to jako u Red Assasin, která krvácí rubíny. Ne a ne, můj superhrdina by se dokázal v případě nebezpečí proměnit v zamrzlou včelu, což popravdě nevím, jestli by někomu prospělo. A jméno Icy Bee sice zní drsně, ale dokážete si představit takového Renegáta? Já teda ne.
V některých směrech to je dost předvídatelné (občas mi stouplo ego, když jsem uhodla, o co tam půjde), téměř vždy jsem věděla, co se stane. Konec ale překvapí (tedy měl by), sice vám to stránku před tím docvakne (pokud jste chytřejší jedinci, tak samozřejmě dřív), ale i tak na to potom zíráte jako na slona, kterej jde na lekci karate.



Co se týče postav, zamilujete si je. Adrian vám přiroste k srdíčku (jsem úplně na větvi z toho jména mimochodem), Novu budete chvílemi nenávidět a chvílemi ji mít naopak rádi. A superhrdiny? Ty budete jen obdivovat. Nezapomeňte samozřejmě i na mou Renegátku Ice Bee!

A teď si to představte.
Není tady žádný Alex! Stal se zázrak, někdo vyslyšel mé modlitby. Na druhou stranu se tady jedna postava jmenuje Leroy. Náhoda? Nemyslím si. Mora Leray je dost překvapená.

"Dvoubarevná cukrová vata pro dámu, popcorn pro pána a nabídněte si česnekové hranolky a čokoládové křupky. Ale na smoothie mi nesahejte, nebo bez váhání zabiju vás i vaše milované."

Co z toho plyne? Kniha mě příjemně překvapila, i když zase nemůžu říct, že to byla hitparáda roku. Měla jsem v ruce už lepší kousky. Líbilo se mi to, ale když k tomu přičtu předvídatelnost, která mě celou dobu lehce štvala, a mé neustálé breptání o tom, že je to klišé, musím pár procent ze svého hodnocení ubrat. I tak to ale za přečtení stojí, protože se jedná o dost povedené sci-fi, v němž si zamilujete snad všechny postavy a budete zírat na všechno, co vyšlo z pera této autorky!

Četli jste? Nebo máte v plánu?

Nezapomeňte mě podpořit i na Instagramu!


Mora Leray
 

Jak to má Mora s výběrem knih?

Neděle v 23:15 | Mora
Další klidnej večer s šálkem kafe v ruce a Mora se po hodině přemýšlení konečně rozhodla, že začne se slíbeným článkem.

Kdo sleduje můj Instagram, moc dobře ví, že mám teď napilno. Plnění letní sedmičky jsem vzala dost vážně, takže už vlastně louskám čtvrtou knihu ze seznamu. Navíc chystám i "tajemnou osmičku", což je dílo, o kterém nevíte vůbec nic, ale během léta se k němu rozhodně dostanu, protože mě k němu dohání povinná četba. Jo, mám v plánu sfouknout povinnou četbu včas díky tomu, že to slíbím vám. Chytré, co?

Za týden u mě v pokoji navíc proběhne drsná rekonstrukce, při které se předělá snad všechno možné. Modré stěny půjdou na bílo, přičemž na jednu se dá i tapeta, po níž pokukuji už několik let. Koberec odhodím pryč, aby byla konečně vidět podlaha, která vypadá úžasně a já nechápu, proč tady tu divnou žmolkovitou věc, co si říká koberec, vůbec mám.
Po dvou letech v té dětské kleci si budu ve svém pokoji připadat jako já, jako Mora, jako šílená knihomolka a amatérská spisovatelka se silně popletenou hlavou.
Kvůli této rekonstrukci budu mít chvilku problém s připojením na internet, ale doufám, že to nějak vyřeším. Něco snad zvládnu přes mobil (takže o fotečky na Instagram se určitě postarám) a občas můžu přijít s psíma očima za mamkou a prosit ji, aby mi půjčila její přenosnou flešku od T-mobilu (teda myslím, že to je od tohohle operátora). Navíc přes tento kolaps budu úplně mimo domov, což tak nějak znamená, že budu pořád jen číst, připravovat články a vymýšlet design, který hodlám už nějakou dobu změnit a který bude k blogu sedět mnohem více. To, co je tu teď, je totiž stále můj prvotní výboj z Photoshopu, když jsem se Záplavou knih začínala.

To by bylo k úvodu, teď pojďme k tomu podstatnému. Tématem dnešního článku je to, co pro mě bývá podstatné u knih hned na první pohled. Takové rozhodnutí, jestli tomu mám dát šanci, nebo ne.

Vezmeme to v bodech, co vy na to?


1) Název musí být pecka, protože jinak autora odsoudím za nedostatečnou originalitu.

Tohle je něco, co řeším hodně. Když procházíte knihkupectví, tak si většinou všímáte dvou věcí - obálky a nápisu na ní. Pokud vás i název naprosto šíleně vyvede z míry, je to znamení, že byste tuto knihu měli začít zkoumat podrobněji.

2) I dobrá obálka není na škodu.

Kdo v dnešní době neřeší grafický vzhled? Neříkám, že je to ta hlavní věc, která by nás u knihy měla zajímat, ale přiznejme si to - když je přebal krásný, neláká nás to ještě víc k tomu určité dílko otevřít? Například takových Šest vran je jedna z těch knih, které mě nadchly svou obálkou a která je vlastně i jednou z mých nejoblíbenějších knih vůbec.

Toto byla spíš ta otázka prvotních dojmů, zbytek je z jiného soudku.

3) Pokud mi nesedí námět a žánr, automaticky odkládám.

No, tohle platí jen v případě, že je to kniha, kterou si zvolím sama. Ve školní povinné četbě po nás občas chtějí něco, co není úplně můj šálek kávy, a musím pak teda číst například Staré řecké báje a pověsti, které nemám ráda ani za milion, i když jsem se k nim snažila najít si cestu už několikrát.
Takže při výběru potřebuji námět, který zní naprosto úžasně a zároveň jde ruku v ruce s žánrem, jenž mi není nijak proti srsti. Což je docela snadné, když si uvědomím, že mám ráda téměř všechny žánry.

4) Záleží mi spíše na poutavém úvodu než anotaci.

To koukáte, co? Možná jste si mysleli, že anotaci řeším nejvíc, ale ono to tak není.

Jasně, poutavá, úderná a skvělá anotace, která nám nastíní, o co se bude jednat a doslova nám vyrazí dech, je výborná věc, ale sama vím, že napsání dobrého popisu je někdy dost složité. Osobně anotaci využívám k tomu, abych odhadla žánr, jaký bude kniha mít. Hned potom si jdu přečíst prvních pár vět - a přesně tady je to poslední místo, kdy se rozhoduji, jestli to zaklapnu a odložím zpátky, nebo jestli se do toho pustím.

A tohle je vlastně všechno. Pokud má kniha trefný název, obálku, která nedonutí přivřít deset očí, sedí mi žánrem, líbí se mi její námět a zaujme mě začátek, je to četba, na kterou bych se měla vrhnout.
Samozřejmě jsou tu i výjimky - někdy jdu po svém tzv. "výběru naslepo", co dělám v knihovně a který spočívá v tom, že vždy náhodně vytáhnu jednu knihu, na kterou se pozorněji podívám až v pohodlí domova.
Nebo taky ta věc, že si někdy nechám něco doporučit, po prvním zkoumání mě to příliš nenadchne, ale nakonec se do toho stejně pustím, protože chci vědět, kde přesně je schované to kouzlo, které moje známé tak zaujalo.

Co se ale týče základu, ty horní čtyři body jsou přesné.

Můžu to ukázat třeba na Renegátech.

1) Název je pecka. Tečka. Tady fakt nemám co dodat.
2) Obálka je perfektní, skvěle odpovídá sci-fi a temnější atmosféře, která příběhem celou dobu prochází.
3) Námět jsem ohodnotila jako výborný (a zatím je i jeho zpracování skvělé. Že by další kladná recenze?) a sci-fi žánr mám ráda, takže fajn.
4) První stránka knihy mi hned řekla, že toto bude četba pro mě. Anotace mě v tomto případě tolik nezaujala, ale zvládla mi nastínit část děje, který se mi zamlouval už od začátku.

A jak to skončilo? Momentálně tu knihu čtu, což je asi extrémně překvapivé, že?

Krásný zbytek večera, moji drazí mimozemšťané!


(Sušenky s Renegáty na závěr...)
Mora Leray

Psychologická bomba, která zatřese s každým - V pasti lží

12. července 2018 v 10:22 | Mora |  Doporučuji

Větší psychologický nářez jsem v ruce snad ještě neměla. Třetí kniha z letní sedmičky přečtena a blázen se ze mě nestal, takže pojďme na to. Ačkoli si pořád připadám, jako kdybych byla uvnitř děje V pasti lží, půjdu se urychleně probrat.

Autorka B. A. Paris je pro mě opět velmi neznámá osoba. Tentokrát jsem ale trošku v obraze, jelikož znám alespoň název knihy Za zavřenými dveřmi, což je prý také solidní trhák a vlastně autorčina prvotina, kterou to hned při vydání pořádně rozbombila, když to řeknu svým divným způsobem.
Dneska tu ale mám V pasti lží.

Co se týče anotace, tak ta je vážně skvělá, k thrilleru skvěle sedí a myslím si, že to je přesně ten typ popisu, jenž by dobrá kniha měla mít, protože láká k otevření.

Komu můžete důvěřovat, když ani sobě ne?
Cass si konečně dala svůj život do pořádku, je šťastně vdaná a pracuje jako učitelka. Jedné deštivé noci se ale na neosvětlené lesní cestě stane něco, co jí převrátí život naruby.
Paralyzovaná výčitkami zapomíná, kde nechala zaparkované auto, jestli si vzala prášky nebo že si domluvila schůzku. V hlavě má jen zmatek a mrtvou ženu, kterou možná mohla zachránit. Je blázen? Nebo si s ní zahrává její mysl?

Můžu odpřísáhnout, že hned při první větě se dostanete do děje. Styl psaní je poměrně zvláštní a chvilku trvá, než si na něj zvyknete. Občas pozlobil i slovosled, někdy se mi nezamlouvalo dost okaté opakování slov.
A pak je tady samozřejmě "autorčina specialita", jak jsem pracovně ten "jev" nazvala. Jedná se o přílišně časté používaní slovíčka "ale" na místech, kde vůbec nemusí být. Vytváří to podivný dojem - jako kdyby to tam Paris prostě potřebovala nacpat, i když to tam vůbec být nemusí. Mě to tedy vytáčelo šíleně a vážně jsem si na to ani za těch tři sta stránek úplně nezvykla.

Zavěsím. Jsem podrážděná, že jsem musela vstát z postele. Mělo by být nějaké pravidlo, že by se nemělo volat tak brzy.

Myšlenka příběhu je ale výborná, čtivost a plynulost jakbysmet. Děj opravdu skvěle ubíhá.
Po dlouhé době nemám čest s fantasy, ale s něčem o životě. Nutí vás to přemýšlet o sobě samých a vašich vlastních činech, sami se prověřujete, jestli jste v pořádku. Zjistila jsem, že je to četba, která by se neměla číst najednou, potřebujete čas, abyste strávili, co se stalo. Sama jsem si musela dávat přestávky a vyháněla ty divné pocity z hlavy, protože bych se pak nedokázala soustředit na nic jiného. Vážně to není četba pro slabší povahy, na psychiku je to dost náročné.
Někdy mi připadalo, že jsem součástí příběhu, což mě vzhledem k okolnostem a dějové lince poměrně děsilo. Stav demence a postupného šílenství popsala autorka opravdu výborně a v kůži hlavní hrdinky bych být nechtěla ani za milion.


Jen musím dodat maličký technický detail - policie by měla být schopna vysledovat člověka, který volal z telefonní budky, alespoň v dnešní době. Každopádně si ale nemohu stěžovat, protože nevím, jaký systém měli zrovna v tamtom místě a nejsem si jistá tamější policií. To jen tak na okraj.

Zvedne hlavu a podívá se na mě. "Je to jen něco na stres. Klidně to neber, jestli to zvládneš i bez toho." Dutě se zasměje. "Možná si to radši vezmu sám."

Konec mě překvapil i nepřekvapil. Už dřív jsem vlastně odhadla, jak to dopadne. Problém je jen v tom, že jsem tu myšlenku nechala zapadnout do hlubin zapomnění a vytáhla ji až v době, kdy mi toto řešení potvrdila i kniha. Rozhodně je ale konec působivý a velmi dobře sepsaný. Navíc je to i uzavřeno výbornou situací a jednoduchými a přesto výstižnými slovy.
Něco se opravdu nedalo komentovat jinak než mou oblíbenou poznámkou "sakradrát, co to je?!". Nedávno jsem se naučila nadávat bez sprostých slov, s dvouletým bráchou to fakt nemám lehké.

Chtěla bych mu říct, že i pohodoví piloti v důchodu kolem šedesátky mohou být vrazi, ale vím, že to nechce slyšet, natož aby o tom říkal policii.

Na závěr bych ještě chtěla dodat něco k postavám. Ze začátku se mi zdály dost ploché, ovšem jenom ty vedlejší. Hlavní hrdinka je promyšlená do detailu a její charakter je skutečně perfektně promyšlený.
A abyste se trošku pobavili (hovořím k těm, kteří moje recenze znají), víte, že je v téhle knize další Alex? Já už myslela, že je to vtip, ale on tam fakt je. Měla bych na tuhle alergii začít brát nějaké prášky, existuje to vůbec?


Takže co z toho plyne? Opravdu se mi to moc líbilo, je to výborný psychologický thriller a B. A. Paris mě skutečně velmi překvapila. Až na pár drobných detailů, které mi trošku nesedly, je tato kniha skvělá a mohu ji rozhodně, rozhodně, rozhodně doporučit. Jsem šíleně ráda, že jsem V pasti lží zařadila do své letní sedmičky.


Mora Leray
 


Uplynulo „dlouhokrátko“ aneb Mora děkuje a informuje

9. července 2018 v 20:53 | Mora
Ačkoli bych nikdy nevěřila, že se zrovna já vydám cestou bloggera, nakonec se to stalo a našla jsem si tak hobby, které mě opravdu baví. Stát se bloggerkou zaměřenou výhradně na knihy už byla věc, jakou jsem nemusela nijak extra promýšlet.
Proč? Odpověď je až příliš snadná.

Čtení - jeden z mých nejoblíbenějších zabijáků času.
Psaní - další můj zabiják volných chvil.
Psaní recenzí a článků vyžaduje obojí. Je to vynikající způsob, jak to skloubit dohromady. Neměnila bych.
Dost už ale, tenhle úvod je divný (i na mě).

Abych se trochu dostala k tomu, co jsem chtěla dnes v rychlosti probrat (rychle mi to fakt nejde, já vím, tak nemelte), musím začít od nuly. Tak nějak mám v úmyslu vám říct všechno, co rozhodovalo a co mělo vliv u vzniku blogu.
V záplavě knih je název, který se zrodil v mojí hlavě během jedné vteřiny. Mora Leray - jméno, které s mým pravým nemá nic společného a které jsem vymyslela na rozdíl od názvu za celé dvě vteřiny. Tenhle blog je vážně dílem náhody, proto jsem i náhodně vybrala jeho vzhled. Zvolení fotky zabralo asi ještě méně než vymýšlení názvu. A tak se stalo, že mou značkou ve světě knižních bloggerů je můj oblíbenec z jedné k-pop skupiny - Wonwoo.

(Jeho fotečku přikládám tady, abyste se na něj mrkli i v jiném světle).


Jak tedy vidíte, za normálních okolností bych se tady vůbec neobjevila, ale stalo se. To jste rádi, že mě tu máte, co? Bláznů není nikdy dost.
Co se týká nějakých časových údajů, V záplavě knih existuje přibližně čtyři měsíce a mně se za tu dobu evidentně podařilo hodně věcí. Když se kamarád dozvěděl, že jsem uzavřela spolupráci už po třech měsících, díval se na mě jak vykulenej mrož a očima se mě ptal, co si to dovoluju, že to prostě není možný (pak mi samozřejmě pogratuloval, logicky). I já to nechápala, sama jsem byla z první spolupráce dost vykolejená, protože jsem ten svůj mega dlouhý email, který jsem internetovému knihkupectví megaknihy.cz poslala, považovala spíše za výkřik do tmy. Popravdě jsem nečekala, že na něj vůbec dostanu odpověď. O to více mě překvapilo, když mi napsali zpět, a ještě větší šok nastal, jakmile jsem zjistila, že se mnou spolupráci opravdu uzavřou. Toto považuji osobně za ten největší mezník v mé dosavadní bloggerské kariéře a za tuto možnost jim moc děkuji!


Rozhodně je pro mě důležitý i den vytvoření Instagramu, který jsem si založila podstatně později než blog, ale i tak jsem si na něm už získala spoustu sledujících a všem musím také poděkovat.



Co se však týče této stránky…
Nechápu, že jsem nasbírala tolik čtenářů. Je vás tady tak moc, mé jednoduché "děkuji" nestačí. Právě díky vašim komentářům jsem měla vždy chuť dočíst knihu během jedné vteřiny, abych mohla s názorem pohnout dříve a rychleji vyhodit na světlo další článek. Teď už vím, že mé recenze přeci jen našly skupinu lidí, které se líbí.
Zvláště musím poděkovat Ki (na její blog určitě mrkněte, Stopy lišek vám vyrazí dech) a jejím dlouhým slohovkám, které mi sem dávala a které mi vždy velmi pomohly. Nelhala bych, kdybych řekla, že na každý její komentář vždy čekám jako na smilování.
Rozhodně ale děkuji i všem ostatním! Návštěvnost blogu se za poslední dobu šíleně zvedla, je to prostě neuvěřitelné!

To by bylo k tomuhle, nakonec jsem to protáhla víc, než jsem čekala.
Ráda bych ale zmínila ještě něco. Právě procházím dějovou linkou knihy V pasti lží od autorky B. A. Paris. Pokud z toho nezešílím (je to totiž dost psychicky náročné) a dočtu to tak za tři dny, ke konci týdne bych měla mít napsanou i recenzi. Takže se určitě máte na co těšit! Letní sedmička je v plném proudu, ještě zbývá pět knih. Nebudu otálet, tady to utnu a jdu se pustit do četby, knižní léto přeci na nikoho nečeká!


Mora Leray

Zabiješ bez zaujatosti, předsudků nebo úkladů – Smrtka

5. července 2018 v 18:48 | Mora |  Doporučuji


"Co je to rýma?" zeptala se Citra.
"Nejspíš nějaká nebezpečná nemoc z věku smrtelnosti."

Druhá kniha z letních sedmi plánovaných je za mnou. Docela se rozjíždím, ne? Asi sice ne tolik jako Citra nebo Rowan z mé nově přečtené Smrtky, na kterou se dneska společně zaměříme, ale i tak. Určitě to zvládnu, věřím si, sedm knih není mnoho, teď už ale půjdu splnit to, co jsem slíbila. Druhá recenze přichází na scénu.
Smrtka je dílo od Neala Shustermana a hned po vydání měla obrovský úspěch. Díky tomu byla tato kniha přeložena i do češtiny, abychom si ji mohli přečíst i my a nemuseli ji louskat v jiném jazyce. Jak znám sebe, díky svému překladu bych celý děj kompletně překroutila.
Co se autora týče, je pro mě dost neznámou osobou, ale strejda Google mi zjistil, že v roce 2015 získal tento spisovatel National Book Award za literaturu pro děti a mládež a že dokonce píše scénáře k filmům. To mi říká jediné - ten člověk bude mít knihy nadupané pořádnou akcí.

Svět bez hladu, bez nemocí, bez válek, bez utrpení. Nad tím vším lidstvo zvítězilo a porazilo nakonec i smrt. Technologie lidem nyní umožňuje žít věčně. Jedinými, kdo smí ukončit život, jsou smrtky - a dělat to musejí, aby udržely velikost populace pod kontrolou.
Dva mladí lidé, Citra a Rowan, jsou vybráni, aby se stali učedníky tohoto řemesla - což je role, po níž ani jeden z nich zprvu netouží. Jejich učitel, ctihodný smrtka Faraday, je ale postupně učí závažnosti a vznešenosti úkolu, ke kterému byli povoláni.
Jenže pak se něco strašlivě zvrtne. Jejich mistr za nevysvětlitelných okolností zemře a Citra a Rowan jsou postaveni proti sobě. Jen jeden bude přijat do cechu - a toho druhého pak musí sám zabít. Za dokonalý svět je třeba zaplatit vysokou cenu…

Anotace je dlouhá, to uznávám i já, ale doufám, že jste si ji opravdu přečetli, protože ačkoli by mohla být kratší, je výborná a na nastínění děje perfektní. To samé bych mohla říct i o obálce, ze které vyzařuje naprosto úžasné kouzlo. Skoro jako by nám oznamovala, že půjde o něco speciálního. A ze zadní strany dokonce vidíme část přikázání smrtek, což je věc, co taky stojí za to, protože to váš první dojem ještě zlepší.


A můžu vám s radostí říct, že mé dojmy se nezměnily, ani když jsem začala číst. Hned při úvodu jsem se ponořila do děje a vylezla jsem z něj až u konce. Všechno jede, neuvědomujete si, kolik času jste čtením strávili, ale stále chcete víc a víc. Možná je to námětem, který je dle mého názoru odzbrojující, dokonalý a výborně zpracovaný. K tomu samozřejmě ještě přispívá Shustermanův osobitý styl psaní, jenž dokáže výborně vylíčit situaci snad každého druhu a který mi v určitých ohledech dosti připomíná i můj vlastní.

"Fakt nechci znít jak masovej vrah, ale práce smrtek je svým způsobem zajímavá. Neříkám, že bych ji chtěla dělat, k zabíjení mám jako každej normální člověk odpor, ale je zvláštní si o tom číst. Žiješ, nesmrtelnost s tebou a najednou tě z kolejí fajn života vyhodí smrtka. Zajímavá věc."
- Mora Leray, 3. 7. 2018

I když jsem vlastně odhadla, jak to dopadne, konec mě překvapil. K tomu, co jsem si myslela, že se stane, došlo trochu jinak, než jsem čekala. Pár desítek stran před koncem se mi v očích dokonce zaleskly slzy, což se teď dost dlouho nestalo - evidentně jsem neměla v ruce knihy, co by se ve mně tak usadily. Navíc mi také přišlo, že od začátku příběhu uběhla hrozně dlouhá doba, ačkoli jsem se Smrtkou začala teprve před čtyřmi dny. Je tam vidět opravdu velký časový posun, který nutí čtenáře nostalgicky vzpomínat na scény z prvních stránek.
U některých momentů jsem měla dojem, že mi asi nadobro zamrzly svaly v obličeji. Fakt, nedělám si legraci, přísahám, že jsem jednou koukala nehnutě do jednoho místa a pomalu ani nedýchala. Tím chci říct, že Smrtka napětí a vyvolávání šoků skutečně nepostrádá. Napětí je něco, co mám osobně hned na prvních příčkách důležitosti při závěrečném hodnocení, a tady je splněno na výbornou.

"Dokážeš nahlédnout pod fasádu světa, Citro Terranovová. Byla by z tebe dobrá smrtka."
Citra se zhrozila. "Nikdy bych nechtěla být smrtka."
"To je první požadavek," řekl.
Pak odešel zabít jejich sousedku.

Co se postav týče, asi všichni jsou nezapomenutelní. Faraday - skvělé jméno mimochodem - jakožto velmi dobře promyšlený charakter a skvělá smrtka (jeho smrt mě rozesmutnila, i když o ní psali už v anotaci, takže pozor na to). Smrtka Curieová a její povahové vlastnosti, které bych do ní neřekla. Goddard a jeho zvláštní myšlení, které se mi sice nezamlouvalo, ale bylo svým způsobem dost zajímavé. Volta, nižní smrtka ze skupiny barevných magorů od výše zmíněného Goddarda a zároveň jedna z mých nejoblíbenějších postav z knihy.
Lidí tam bylo vážně hodně, a i tak bych zvládla vyjmenovat všechny. A to platí i pro ty postavy, které se tam objevily jen na chvilku - pamatuji si je, protože představovaly příjemné zpestření už tak dobře nadupaného děje.
Menší vsuvka: V téhle knize je opětně další Alex, tentokrát tedy ve formě Alessandra, ale je tam. Pokud někdo četl mé dřívější recenze, tak ví, že jsem se setkala s Alexem jako postavou v knize za poslední dobu asi tak pětkrát. Už na to mám fakt alergii (Mora se momentálně směje svému divnému humoru).


Zamlouvalo se mi, že mezi každou kapitolou byl vždy vložen záznam z deníku kosení určité smrtky. Nutilo to k zamyšlení, protože každý zápis byl odlišný a navazoval na to, co se v knize dělo.
Rozhodně se mi líbí i názvy. Taková StředoMerika zní skvěle. Nebo je dost působivé, že se zabíjení ve světě Smrtky vlastně říká kosení.

"Pokosíme nejdřív jeho, pro příklad ostatním."
Ale vedoucí smrtka zavrtěl hlavou. "Ze všeho nejdřív schovej tu věc, v letadle si s ohněm hrát nebudeme. Za druhé, dávání příkladu předpokládá, že zůstane někdo, kdo by se z něho mohl poučit. Pokud není komu dát příklad, postrádá to smysl."

Abych to tedy nějak ukončila, Smrtka je opravdu skvělá záležitost. Moc se mi to líbilo, příběh jsem si zamilovala a rozhodně se vrhnu po druhém dílu, až u nás bude přeložený. Nemám jedinou věc, co bych vytkla, možná tak občasné překlepy a chybějící uvozovky, za které jsem chtěla někomu utrhnout hlavu a které o dvě procenta shodily mé hodnocení. Jinak je tato kniha naprosto dokonalá a zařadila se mezi mé nejoblíbenější za poslední dobu. S klidným srdcem vám mohu nakázat, abyste si to vážně přečetli, protože o něco tak skvělého přijít nemůžete.

Prosím o vaši podporu i na Instagramu!


Mora Leray

O devatenáct let později - Harry Potter a prokleté dítě

1. července 2018 v 14:35 | Mora |  Amatérské recenze


O dalším díle Harryho Pottera jsem věděla už dlouho, ale docela mi trvalo, než jsem se k němu vůbec dostala. I když mi Prokleté dítě dávno polehávalo v knihovně, já se do čtení nepustila. Nebýt té své letní sedmičky (neboli sedmi knih, které přes léto prostě přečtu, ať chci nebo nechci), asi by tam leželo ještě hodně dlouho. Co už ale, dneska se na to konečně podíváme přes mé kritické brýle.

Hermiona
Svatá pravda. Karamelku?
Harry
Nemůžu. My teď u nás cukr nejíme. Víš, že si na něm můžeš vypěstovat závislost?
Hermiona
Co ti na to mám říct? Oba rodiče byli zubaři, takže se dalo čekat, že se jednoho dne vzbouřím. Ve čtyřiceti je to sice trochu pozdě, ale…

Osmý díl Harryho Pottera je psaný formou scénáře, a co některé asi překvapí, není to jen práce Rowlingové. Společně s ní se na tom podíleli i Jack Tiffany (nevím, kdo to je) a Jack Thorne (taky nevím, kdo to je). A další šokující bod - scénář napsal prý jen Jack Thorne, Rowlingová v tomto případě pouze vymýšlela příběh, pokud jsem to pochopila dobře, na což bych vlastně moc nesázela.
Na začátek musím zmínit, že obálka je skvělá. Opravdu se hodně povedla, takže chválím grafika (či grafiky, co já vím, kolik lidí se na tom podílelo), protože je to vážně úžasné. Asi každému dojde, že se jedná o fantasy.
Anotace se mi líbí, takže vám ji sem hodím taky. Nějak k tomu nemám co dodat.

OSMÝ PŘÍBĚH.
O DEVATENÁCT LET POZDĚJI…
Harry Potter to nikdy neměl snadné a teď, jako přepracovaný zaměstnanec Ministerstva kouzel, manžel a otec tří školáků, to má ještě těžší.
Potýká se s minulostí, která nechce zůstat tam, kam patří, a jeho nejmladší syn Albus se mezitím musí prát s tíhou rodinného dědictví, o které nikdy nestál. Minulost a současnost se čím dál hrozivěji prolínají a otec i syn zjišťují nepříjemnou pravdu: temnota někdy vyvěrá z nečekaných míst.

Musím říct, že můj první dojem byl opravdu dobrý. Líbilo se mi, že se ještě jednou setkáme s Harrym Potterem, ale docela rychle mě to přešlo. Celá kniha mi nakonec přišla hodně… průměrná.
Úvod byl šíleně rychlý, stalo se tam toho tolik, že jsem byla chvílemi dost zmatená. Na druhou stranu se to ale díky formě scénáře četlo neskutečně rychle a děj mi uběhl jako voda. Co ale tolerovat nemůžu, je, že i když mě to svým způsobem bavilo, zdálo se mi to v některých částech příliš "roztomilé". Necítila jsem z toho napětí, které v ostatních dílech Harryho Pottera bylo pokaždé. Přišlo mi to prostě primitivní. Když se schylovalo k nějaké akční scéně, já ji neprožívala s nimi, tou dobou jsem si totiž užívala růžovou lázeň někde mimo tento svět. Jestli chápete, co tím chci říct, v tomhle směru se mi to opravdu nezamlouvalo.
Zároveň je tady ukázáno na typické klišé - otec hrdina, syn jeho přesný opak a rebel, k tomu tátu samozřejmě ještě nemá rád, bez toho by to nešlo, že ano? A aby toho nebylo málo, nakonec se jeho city k němu změní po jedné určité události. Vážně, naprosté klišé. A TO já nemám ráda.


Co dál? Na to, že už jsou Hermiona, Draco, Ron a Harry staří, v některých částech se na svůj věk opravdu nechovají, stále vystupují jako děti. Ale to je jen detail, v té záplavě kritiky se to lehce ztrácí.
Co se celkově postav týče, hlavní charakter, Albus Severus, Harryho syn, je mi silně nesympatický, jeho otec jakbysmet. Oblíbila jsem si v podstatě jenom Scorpiuse, protože ten jediný vypadal, že posbíral alespoň trochu rozumu.
A nechci nic říkat, ale jestli taky milujete Snapea, nebojte se, i v Prokletém dítěti na něj narazíte. Pro mě to byl skoro zázrak znovu se s ním setkat, navíc je to asi má nejoblíbenější část, protože to zpestřilo nezajímavý "roztomilý" děj. Snape je pro mě opravdu nejikoničtější postava z této série.

Albus
Jak odvést Scorpiuse od náročných citových problémů. Stačí ho vzít do knihovny.

Abych ale jenom nekritizovala (jak si tak všímám, dělám to tady celou dobu), vážně se to čte šíleně rychle a v podstatě si to užijete. Až na to, že nebudete mít rádi většinu postav, příběh se vám bude zdát primitivní a přestanete chápat fakt, proč tohle vůbec psali a neskončili už sedmičkou.
Na závěr bych tedy řekla, že Prokleté dítě mě dost zklamalo, což jste z té rozsáhlé recenze asi pochopili. Čekala jsem… vlastně ani nevím, co jsem čekala. Čekala jsem asi pořádnou jízdu, a to tu k mé smůle nebylo. Já osobně bych knihu nedoporučila, vážně to nestojí za to. Pokud ale chcete něco, čím zabijete čas, je to ideální, protože (jak jsem již zmínila) se to čte hodně rychle a v podstatě si ani neuvědomíte, že už jste na konci.
Pro mě už příběh Harryho Pottera dávno skončil v sedmém díle. Osmičku vyškrtnu a nejradši na ni ani nebudu vzpomínat, tohle nějak nepotřebuji. Neříkám, že to byl úplný propadák, ale nečekejte něco průlomového. Celé mé hodnocení se skládá z obálky, anotace a čtivosti, ničeho jiného. Tečka.


Prosím o vaši podporu i na Instagramu!




Mora Leray

Léto začalo a knihovna je přeplněná

30. června 2018 v 16:51 | Mora
Úspěšně jsem dokončila prvák, odešla ze dveří s úsměvem a stanula tváří v tvář letním prázdninám. A teď si můžu pískat, dva měsíce klidu jsou tu.
Co se týká vysvědčení, jsem s ním naprosto spokojená. Ačkoli jsem se celý rok do učebnic a sešitů absolutně nedívala, dala jsem to na pána i s vyznamenáním (nechápu to ani já sama, takže klid). Každopádně jsem svůj vítězný den strávila se svými skvělými kamarádkami, které bych rozhodně nevyměnila, a pořádně si to užila. Co už ale, to by stačilo. Žádná škola, teď je přede mnou léto!

Mimochodem, za toto šíleně děkuji, je to den vydání recenze na Hadrového panáka, nechápala jsem.


Kdo patří mezi mé pravidelné čtenáře, určitě ví, co chystám. Nováčky ale do svého vesmíru zasvětím také.
Přes ty dva měsíce volna plánuji přečíst sedm knih, které jsem si už předem vyvolila, a na všechny napsat trefné recenze. Jedná se o poměrně známé tituly, například Smrtka od N. Shustermana či Renegáti od M. Meyer. Kompletní seznam je pro jistotu tady.
Každopádně… o co mi tímhle úvodem jde? Dnes jsem si zaběhla do Luxoru, abych využila poukázku, kterou jsem dostala od rodičů jako takovou odměnu za to, že jsem nepropadla. Byla jsem nadšená čtenáři a knižními milovníky, které jsem tam potkala. Koupila jsem si čtyři knížky, všechny z mého výše přiloženého seznamu, a musím říct jediné slovo - páni! Už jen obálky jsou naprosto neskutečné (nebojte se, nesoudím pouze podle obálek, mám předem nastudované všechny anotace a žánry). Opravdu se nemůžu dočkat, až se do nich pustím.
Další dvě letní knížky jsou už doma jak dlouho, takže jsem si je vyfotila všechny dohromady.


Kdo plánovanou sedmičku zná, asi se v duchu ptá, kde je Jedna želva za druhou od Johna Greena. Bez starostí vám odpovím. Mám v úmyslu využít svou spolupráci s internetovým knihkupectvím megaknihy.cz, takže… třeba se mi poštěstí.
Za pár dní (možná zítra, uvidíme) se taky můžete těšit na recenzi Harryho Pottera a prokletého dítěte, protože, ačkoli je ta kniha poměrně obsáhlá, je to scénář, takže se čte neskutečně rychle. Sice tam pár výtek bylo (já je mívám skoro pokaždé), ale zatím se mi to poměrně líbí. Jak se ale vyvine samotná recenze, nevím.
A teď vám ještě musím popřát hezký začátek letních prázdnin, pokud jste studenti, super trávení času na brigádě, jestli nějakou máte, pokud tu jsou dospěláci, kteří volno nemají, užívejte si alespoň pohodové pracovní chvíle! Já jdu pravděpodobně číst a za pár dní taky hurá do práce.

Mora Leray

Šest obětí, ale mrtvola jen jedna - Hadrový panák

26. června 2018 v 13:15 | Mora |  Doporučuji


Když si člověk usmyslí, že něco dočte, někdy mu to nemusí vyjít. U mě se to stává často, ale dneska se mi výjimečně povedlo to překonat. Byla jsem přesvědčená, že odpoledne dolouskám Hadrového panáka - a podařilo se! Alespoň něco jsem dokázala. V porovnání s mými špatnými odhady při luštění hlavní zápletky mé úspěšné dočtení vede… Vážně, netrefila jsem se téměř v ničem. No, ten, kdo to už četl, se mi asi moc divit nemůže, nebo jsou tu snad i inteligentní jedinci? Pokud ano, mile vás vítám, půjčte mi svůj mozek.

"Jistě. Novináři vás zbožňují. Jste William Fawkes!"
Wolf vzdychl. "Nemůžu to přehodit na někoho, kdo je ještě níž?"
"Mám dojem, že jsem na pánském záchodě zahlédl uklízečku, ale líp to vezmou od vás."

Co se tedy týče dnešní recenze, krátce si osvětlíme, o koho a o co tu jde. Už z názvu víte, že si za chvíli smlsneme na Hadrovém panákovi, na debutu spisovatele Daniela Colea. Dostala jsem ho k Vánocům a hned jsem věděla, že to bude nějaká drsnější detektivka. Od té doby ale knížka podřimovala v knihovně a nijak na mě nevolala, abych ji vytáhla ven. Nejradši bych si teď vlepila facku - měla jsem se k tomu dostat o zatracených pár měsíců dřív, protože teď si zas připadám jako zaostalec.


Anotace (kterou sem ochotně přepíšu, protože na internetu není ani jedna stejná) je jednoduchá, nic zvláštního, ale na navození atmosféry detektivní super zápletky je ideální.

Mrtvola sešitá ze šesti částí různých těl a nalezená v jednom londýnském bytě - případ Hadrový panák, jak ho nazvala média, okamžitě vyvolá strach a paniku. Detektiv William "Wolf" Fawkes a jeho kolegyně Emily Baxterová jsou pověřeni identifikací obětí, vzápětí ale musí čelit další hrozbě - Wolfova bývalá žena Andrea, která pracuje jako reportérka, obdrží od anonyma fotky z místa, kde byl Hadrový panák nalezen, a také seznam šesti lidí a dat, kdy budou zabiti. Prvním má být ještě téhož dne londýnský starosta. Posledním - o dva týdny později - detektiv William Fawkes…

Huh, čím začít? Námět je naprosto, ale naprosto šílený. Když se nad tím zamyslím, možná je to až překombinované, protože to, co všechno se stane… je neuvěřitelné a nabírá to dojem stoprocentní vymyšlenosti. Ale ačkoli je to námětem hrozná přestřelka, zpracování se vyvedlo výborně.
Styl psaní se mi zamlouvá, je plný humoru (což si v souvislosti s detektivkou většina lidí představit nedokáže). Trošku pozlobilo opakování slov, ale nijak závažně.
Příběh ubíhá opravdu svižně. Ze začátku děj dle mého názoru sice trochu pokulhával, hlavně díky nezáživnému úvodu, ale pak se to zlepšilo a dějová linka získala na napětí, které si udržela až do konce. Stejně jako jsem si já udržela názor, že se jedná o drobet složitější četbu.

"Vypadá to na nějakou teplou tortillu," oznámil Wolfovi, jako kdyby objevil podezřele vypadající zařízení.

"Jaká příchuť?" odpověděl Wolf.

"Co je to za příchuť?" štěkl strážník.

"Šunka a sýr!" zvolal muž na podlaze.

Wolf se usmál. "Zabavte ji."

Hlavní postava, tedy Wolf (jen tak mimoděk, vymakaná přezdívka), nosí mé oblíbené jméno, což je William. Mám k němu už takový vztah, který ale netuším, kde se vzal. No, to jsem odbočila. Wolf je sympaťák (dobře, ne úplně), je to zastaralejší vtipálek a celkově děsně promyšlený charakter, jeho minulost skrývá mnohé. Proč ale musí mít detektiv takovou povahu… ne, svoje pochyby sem radši házet nebudu, nebo skončíme u sáhodlouhé přednášky o psychologii.

Také jsem si oblíbila Baxterovou, tu si zamiluje snad každej, dodává příběhu pořádnou šťávu a šmrnc, ačkoli ke konci se můj vztah k ní trochu ochladil (popravdě ani nevím proč).

Wolf byl oblečený už dobrých pět minut, ale pořád stál v ponuré ložnici a čekal, až vedle opadne křik. Baxterová obvinila Andreu, že těží z neštěstí druhých, což novinářku urazilo, ačkoli nepochybně těžila. Potom Andrea obvinila Baxterovou, že je opilá, což policistku urazilo, ačkoli bezpochyby byla.

Ukončení je, jak řekla má babička, která četla Panáka pár týdnů přede mnou, naprostý masakr a já s tím musím souhlasit. Je to šílené, všechno se vybarví do ještě více přestřelených mezí, ale má to dokonalé napětí, které sálá z každé stránky. Zůstala jsem s otevřenou pusou. Tečka.
Závěrem tedy musím říct, že Hadrový panák mě skutečně překvapil (a jak!). Na přemýšlení je to dokonalé, člověk nechápe zhola nic, ale stále uvažuje, protože to nechce vzdát. Já to ale asi vzdát měla. Stejně jsem se netrefila v ničem (což jsem tady už někde zmínila, jestli se nemýlím). Každopádně to stálo za ztracení několika dní času, protože je to velmi dobré. Ačkoli se mi to v některých mezích zdálo přehnané, četba je to výborná.

"Mám tu košili rád."
"Vypadáš v ní, jako kdybys čekal dítě. To řekla Maggie, ne já."

Nezapomeňte mě podpořit i na Instagramu!


Mora Leray

Knižní léto aneb Mora brzy v akci

23. června 2018 v 13:55 | Mora
Střádat si všechny letní plány, kalendáře akcí a knižní seznamy u mě není nic extra neobvyklého. Když jsem se dneska probírala svými návrhy, zjistila jsem, že toho chci podniknout docela dost. Na začátku srpna mě čeká čtyřdenní Advík, ráda bych se ale v červenci mrkla i na Natsucon (pro nezasvěcené, jsou to akce pro milovníky Japonska, anime, mangy a tak dále). Taky mám jít na Prague Pride Parade pro podporu komunity LGBT. Ale to hlavní, to nejpodstatnější ze všeho jsou mé knižní plány.

Léto pojímám formou "čím víc toho přečteš, tím líp". Určité knihy, které přelouskat opravdu chci, jsou v hlavním seznamu přiloženém níže. Zbytek závisí na náhodě.

Příští týden končíme ve škole, takže přišel čas nabíhat do všech knižních koutů. Zajdu si rozhodně do velkých prodejen (Dobrovský, čekej na mě!), ale nevynechám ani návštěvu Levných knih. A abych jenom neutrácela, určitou roli hraje v mých seznamech i knihovna a taky ta díla, ke kterým jsem se ještě nedostala. A možná… možná využiji i svou první spolupráci, kterou jsem uzavřela před pár dny. Ještě jednou děkuji internetovému knihkupectví megaknihy.cz!


A proč to tady všechno tak píšu? Z jednoho prostého důvodu. Na všechny knihy, které přes léto přečtu, budou vydané recenze. Ano, ty mé typické, šílené, bláznivé, opravdu vymakané recenze.

Takže se podívejte do seznamu a těšte se. S touto uvedenou sedmičkou se už přes léto setkáte i v mém vesmíru.

1) Jedna želva za druhou - John Green

Je to všude, tak bych asi byla nenormální, kdybych se do toho taky nepustila. Navíc to bude mé první setkání s tímto známým autorem, takže tak nějak věřím v to, že bude dobré.

2) Harry Potter a prokleté dítě - J. K. Rowling, John Tiffany, Jack Thorne

Popravdě na Prokleté dítě se už třesu několik měsíců, protože ho už mám doma v knihovně od Vánoc. V létě na něj snad konečně bude čas.

3) Renegáti - Marissa Meyer

Ani já nemám v plánu vynechat Renegáty, protože je to prostě asi pecka nebo co. Ohlasy na to jsou dost smíšené, ale já budu riskovat - koupím si to a uvidíme, zavřít to mohu kdykoli (ehm, pak budu asi teda litovat, že jsem utratila zbytečné peníze, mno).

4) Arkádie: Procitnutí - Kai Meyer

Jeden úlovek z Levných knih. Za šedesát korun? Jako pardón, je to dost levné, nekup to.

5) Stíny nad zálivem - Lucy Clarke

Na toto se těším hrozně moc. Lucy Clarke je pro mě stále neznámá osoba, ale po setkání s její Modrou jsem byla naprosto nadšená. A to mě přimělo si přidat i tuto knihu na letní seznam.

6) Smrtka - Neal Shusterman

Smrtka se mým zvědavým očím taky nevyhnula. Mám na ni spadeno už od vydání, takže tak nějak doufám, že mě nezklame.

7) V pasti lží - B. A. Paris

A jako poslední v řadě chci rozhodně okouknout i tuto známou bombu, protože doufám, že mě příjemně překvapí.

A teď pozor. Toto byl jen pouhý zlomek z mého skutečného seznamu, fakt nechtějte vědět, kolik knih jsem si zapsala na seznam plánované četby. Co se ale tohoto léta týče, vše je už stanoveno. Jak jsem zmínila někde nahoře, tato sedmička je definitivní. Jestli přečtu ještě něco, recenze na to vyjde také, ale určitě neplánovaně.


A jelikož teď momentálně procházím dějem Hadrového panáka, pořád si pochvaluji, že je to skvěle šílené, a skenuji to pohledem vykuleného mrože (to už jsem někde psala, no ne?), hádám, že má další recenze bude kladná. Asi více než kladná.

Hezký zbytek víkendu vám přeji, návštěvníci moji!

Znovu vám děkuji za všechny ohlasy a nezapomeňte mě podpořit i na Instagramu!

Mora Leray

Modrá jménem jachty, plavba až na mořské dno - Modrá

20. června 2018 v 19:40 | Mora |  Doporučuji


"Nic neumím." Kitty vyhodila palačinku do vzduchu, ta se otočila a hladce přistála zpátky na pánvi.
"Umíš šikovně obracet palačinky."
"Životopis Kitty Berryové - zkušená obracečka palačinek."

Léto se blíží, já skáču radostí do vzduchu, má knihovna bude za pár dní zaplněná plánovanou četbou. Jsem nadšená! Konečně se blíží ty milované měsíce volna. Ale ještě si musím počkat, ten čas zatím nepřikvačil, zbývá něco přes týden (a hlavně mě čeká předání vysvědčení, kde budu muset přetrpět pár hodin v šatech).
Abych si ale čekání na letní volno ukrátila, pustila jsem se v sobotu do další knihy. Asi před měsícem jsem ji objevila v regálu naší super knihovny, ovšem dostala jsem se k ní až teď, což mě mrzí, protože je to dost dobré čtení.
Co se týče autorky, vůbec nevím, o koho jde. Ani název knížky mi nic neříkal. A když jsem se pokusila zjistit si více na internetu, vybaflo na mě jen to, že je to britská spisovatelka (což jsem, představte si to, věděla i bez toho).
Každopádně se ale budeme věnovat jejímu dílu. Pro dnešní recenzi mám zvolenou Modrou, vím ale, že autorka vydala i další příběhy - například Stíny nad zálivem, které mám v plánu prozkoumat přes léto.

Poklidný výlet na moři? Ani náhodou! Koupání v průzračné vodě a popíjení tropických koktejlů se až příliš rychle promění ve zlověstnou noční můru…
Lana a její nejlepší kamarádka Kitty se vydají hledat svobodu a dobrodružství. Jejich sen volně cestovat se jim splní, když získají možnost plavit se na Modré - jachtě, která pluje z Filipín na Nový Zéland. Spolu se svými novými přáteli rychle podlehnou kouzlu vzdálených ostrovů a divokých večírků na jachtě.
Z ráje se ale brzy stává peklo - Lana a Kitty zjišťují, že každý na palubě má nějaké tajemství, a navíc jeden z jejich nových přátel po jedné hádce záhadně zmizí…
Nebezpečné vlny nedůvěry a lží ohrožují nezávazné letní dobrodružství na lodi, někteří se však svého vysněného ráje nehodlají jen tak vzdát… a to za jakoukoli cenu!

Anotace je dlouhá, takže na nastínění děje stačí bohatě. Díky ní naprosto jasně víme, že tady půjde o něco pořádně promyšleného s detektivnější zápletkou a že hlavní roli bude hrát jakási plavba.
Ze začátku si čtenář zvyká na určité splývavé prolínání minulosti s přítomností. Pokud chvilku čtete nepozorně, vše se vám spojí dohromady a pak nevíte, která bije. To přeskakování v čase by mělo být odděleno nějakou ráznou větou, aby to pochopil i člověk tupějšího rázu (správně, narážím na sebe).

"Co se týče Shell, Heinrich má tendenci chovat se přespříliš ochranářsky," řekla Kitty a významně zdvihla obočí.
"Taky sis toho všimla?"
"Všimla?" řekla Kitty. "Všude za ní chodí a sbíhají se mu sliny tak, že jsem po nich už málem uklouzla."

Celé je to ale psané úžasným stylem. Kombinace záhady, která vyzařuje ze všech koutů, a promyšlené zápletky dodává příběhu skvělý nádech. Čte se to výborně. Napětí jsem doslova dýchala společně s postavami. Atmosféra je rovněž velmi dobrá, opravdu tam sedí. To, jak postupně houstne, je vynikající. A námět - originální (vytknu tady vůbec něco? Nějak hodně chválím, fakt hodně).
Do poslední chvíle nevíte, co se bude dít. Já osobně absolutně netušila, jak by to mohlo nakonec dopadnout, trefila jsem se jen v určitých věcech, které byly poměrně jasné (já toho rozumu moc nepobrala, to víte, pitomej člověk). A konec? Tak ten byl skutečně úžasný, lepší závěr bych si snad ani představit nedokázala, sedlo to tam perfektně a podtrhlo to celé kouzlo dějové linky.

Obzor byl zbarvený do ohnivě oranžových a purpurových odstínů, jež se pomalu vytrácely do tlumených odstínů růžové, než se nakonec za ní ustálily do temně modré. Barvy to byly okouzlující, trvalo by celý život namíchat jen polovinu té palety barev.

Dalším plusem je rozhodně to, že Lana, hlavní postava, je sympatická, ničím mě nenaštvala, její chování je pochopitelné a srozumitelné a nikdo si na ni nemůže stěžovat, protože zůstala v mezích normálu. V dnešní době duchaplné postavy docela vymizely, takže můžeme být za Lanu rádi.
A oblíbila jsem si i Dennyho, o něm mám úplně jasnou představu vzhledu a na mé vlastní vymyšlené jachtě by se dost vyjímal. Ale to vlastně všichni z té super posádky.
Teď to chválení teda trochu ochladíme. Nutně bych potřebovala hodit řeč s korektorem knihy. Můžete mi někdo, sakradrát ale, vysvětlit, co to bylo? Přijde mi, že Modrá projela nějakým špatným autocorrectem. Jak kdyby to někdo opravoval na mobilu a četl to po sobě na půl oka. Opravdu to nechápu. Chyb je tam jak máku, vážně asi přes čtyřicet překlepů, nekecám. Hrůza a děs.


Každopádně je ale kniha velmi dobrá, propracovaná, výborně se čte, člověk tají dech při napínavých scénách, o které není nouze. Ačkoli jsem neměla velká očekávání, Modrá mě svým dějem hned pohltila a já se od ní jen těžko mohla vzdálit (byla jsem kvůli tomu několikrát napomenuta, že mám jít na čerstvý vzduch a nesedět pořád uvnitř). Na rozvíjení talentu při skládání všemožných teorií je to četba jako dělaná. A kdybyste se mě zeptali, jestli to opravdu stojí za přečtení, tak ano, stojí. I když jsem tuhle recenzi sepsala včera, myšlenky mi k té knize občas zabloudily i dnes a já se opět začala probírat jejími zápletkami. A to znamená jediné - je to opravdu, opravdu dobré.
Pokud přežijete to šílené množství chyb, které vám někdy vypálí i oči z důlků, jděte do toho. Rozhodně.

A ještě knižní moudro na závěr. "Když řeknu, že něco udělám, tak to o osm let později většinou udělám."

Nezapomeňte mě sledovat i na Instagramu!



Mora Leray

Kam dál