Sestro v boji, tvá bitva je mou - Wonder Woman: Válkonoška

Neděle v 12:57 | Mora |  Amatérské recenze

Další kniha od Leigh Bardugo samozřejmě neminula ani mě. Nedávno se tato autorka stala jednou z mých nejoblíbenějších, takže co bych to byla za čtenářku, kdybych si její nově vydaný příběh nekoupila? Navíc jsem k tomu měla skvělou příležitost. Je to přesně týden ode dne, kdy jsem poprvé navštívila Svět knihy. A musím uznat, že to bylo naprosto úžasné. Knižní atmosféra se šířila vzduchem, skvělé přednášky úplně všude, mimořádná šance koupit milión kusů knih a nikomu to nebude vadit. Byla to super zkušenost a příští rok musím jít znovu - tentokrát tam ale zůstanu déle.
Letos jsem si odtamtud odnesla dvě knihy - Artemis od autora, který napsal známého Marťana. A Wonder Woman: Válkonoška od Leigh Bardugo, autorky sérií Griša a Šest vran. Dneska se tedy v rychlosti zaměříme na ten druhý titul (a to už bych jen tak mimochodem měla dávno začít se čtením Robinsona Crusoa).

"To ona mi dodávala odvahu a přesvědčovala mě, abych toho svého návrhaření nenechávala."
"A co tvoje rodina?"
"Ale jdi. Ti mi musejí fandit, protože to mají v popisu práce."

Námět je jedním slovem krutý (v dobrém slova smyslu ale). Celou dobu sledujeme příběh, který se odehrál předtím, než se jistá hlavní postava této knihy stala známou, úžasnou a všehoschopnou Wonder Woman. A to podle mě stojí za to. Zjišťujeme, co přesně si museli hrdinové prožít, než se hrdiny doopravdy stali.

Výsledek obrázku pro wonder woman diana

Přihodím sem anotaci. Ta mě osobně tedy příliš neláká, takže pokud se nechcete nechat od knihy odradit, berte ji spíše na lehkou váhu. Ne že by byla špatná, jen se mi moc nelíbilo opakování slov. A co mě trklo do očí nejvíce, byl chybějící háček nad písmenem č ve slově "začíná". Bože, vždyť tohle je na knižní vazbě hned zezadu! Velmi dobrý první dojem způsobený dokonalou a zároveň drsnou obálkou byl zničen jednou jedinou chybou. Chyba lávky, Albatrosáku.

V budoucnu se z ní stane Wonder Woman, ale nyní je jen náctiletou Dianou a její boj teprve začíná…
Diana touží ostatním bojovnicím Rajského ostrova ukázat, že je stejně silná jako ony. Když ale nastane den závodů, poruší zákon. Zachrání smrtelnou dívku Aliu, za což jí hrozí vyhnání z ostrova. Avšak Alia není jen obyčejná holka a její záchranou Diana ohrozila celý svět. Začíná tak velké dobrodružství, při kterém obě dívky čelí armádě nepřátel - smrtelných i nadpřirozených, kteří se snaží Aliu zničit. Jestli chtějí zachránit svět, musí bojovat bok po boku.

Vy ale potřebujete vědět jen to, co jsem už zmínila výše. Jednou větou prostě sledujete příběh budoucí Wonder Woman. Tečka.
Styl psaní Leigh Bardugo je podobný jako v jejích Šesti vranách, proto je to celé čtivé a děj je svižný. Co mi však můj názor na knihu kazí, je to, že jsem se ze začátku nedokázala začíst. Trvalo mi téměř jednu třetinu příběhu, než jsem se do děje pořádně ponořila. Nebavilo mě to, ale jakmile jsem konečně poznala nástrahy, které na Dianu čekají, už to šlo samo.

"A jeho pot voní po šiškách," dodala Nim.
"Cože?" vytřeštila oči Alia.
Nim zrudla a pokrčila rameny. "No co? Proč si myslíš, že tak miluju jeho špinavý trička? Voní jako sexy les."

Některé slety událostí jsem úplně nepochopila. Ne že bych nepochopila, co se stalo, to ne, spíš jsem nevěděla, co přesně k tomu ty postavy vedlo. Ale to je asi můj soukromý problém.
Co se týče postav, docela dlouho mi trvalo, než jsem si na ně zvykla. Diana mi byla ze začátku děsně nesympatická. Slepice jedna, fakt jsem jí tak říkala. A pak takový jistý mladík Jason, u kterého se mi názory střídaly jak na běžícím pásu - nejdřív mi byl nesympatický stejně jako Diana, pak jsem trochu pookřála, potom se stalo, že mě docela mile překvapil, pak jsem ho opětně neměla ráda a nakonec se to přehouplo v prudkou nenávist a obdivování jeho osoby zároveň. Celou dobu jsem věděla, že je to postava, kterou bych měla spíš zabít, ale mé změny nálad se projevovaly i tak.

Alia zamávala prsty. "Google ví a vidí všechno."
"Google," zopakovala Diana. "To je nějaký z tvých bohů?"

Rozhodně mě ale velmi zasáhl konec. Neskutečně působivé, skvěle napsané a troufám si říct, že i dost k zamyšlení. Ten závěr bych opravdu vyzdvihla na hvězdném plátně - velmi dobré. Na čtenáře to působí tak nějak mile a pozitivně.
Svůj závěrečný názor se snažím dát dohromady už několik hodin (včetně spánku, protože jsem samozřejmě měla o Dianě i napínavé sny, že jo) a teprve teď jsem dospěla k tomuto.
Působivý příběh, Leigh Bardugo se slavné Wonder Woman zhostila skvěle, i když to byla ze začátku dost nuda. Pak to ale dostalo šťávu a já přestala pochybovat o tom, že to bude výborné. Není to zlatý důl, známe přeci Šest vran, ale rozhodně to patří k těm lepším dílům.

"Budeme se živit dary této země," prohlásil Theo.
Nim jen nespokojeně zamručela. "Pokud tu někde neroste pizza, tak na to zapomeň."


Mora Leray
 

Duhová doporučení aneb První knižní tag

15. května 2018 v 17:40 | Mora
Zdravím všechny známé i neznámé duše!

Jsem zpět, tentokrát však trošku netradičně. Abych byla upřímná, tento typ článků a celkově i ten název pro mě byly ze začátku velkým otazníkem. Netrvalo mi však dlouho, než jsem zjistila, o co se jedná. A musím říct, že se do toho ráda pustím. Moc děkuji Sáře Dracové za nominaci - těší mě, že si na mě někdo vůbec vzpomněl.
Takže... o co vlastně jde? Jedná se o seznam barev, přičemž do každé z nich se přiřadí jedna kniha podle toho, jestli splňuje určitou podmínku. Jediné, co jsem přeskočila, je ladění barev podle obálek - nepřečetla jsem toho zase tolik, abych to mohla zařadit tak přesně, proto se trošku omlouvám, že jsem to takto obšlehla. Za dva roky budu mít třeba odstínů víc.
Dle mého názoru je to jeden z těch více promyšlených tagů, ale o tom mohu jen polemizovat. Berte v úvahu, že tenhle pojem znám asi deset minut.

FIALOVÁ

- kniha, která nesedne každému

Plavba smrti - Yrsa Sigurðardóttir

Výsledek obrázku pro plavba smrti

Jedna z mých nejoblíbenějších detektivek, ale přiznávám, že ne každému tento styl a námět sedne (slyšela jsem a s ostatními se v názoru na tuto knihu hodně rozcházíme). Možná za to může ta určitá tajemná duchařina, která se všem zamlouvat úplně nemusí.
Každopádně je to opravdu zajímavá detektivka s poutavým příběhem. Abych děj trošku nastínila, jde o to, že beze stopy zmizí posádka přepychové lodi. Ve vyprávění se proplétá minulost cestujících na lodi se současným vyšetřováním. A konec... ten vyrazí dech asi všem, to vám garantuji.

MODRÁ

- oblíbená kniha z dětství

Lola Rose - Jacqueline Wilson

Výsledek obrázku pro lola rose

Tak teď mě tu možná někdo ukamenuje, ale... jak to říct, co se týče prvního stupně základky, nečetla jsem v podstatě vůbec nic. Vždyť proč číst? To pro mě byla otrava prvního stupně.
Proto mohu svou knihu z dětství posoudit až tak z jedenácti let, kdy konečně došlo k nějakému zlomu a já se ponořila do psaných světů. V tomto případě je to snad všechno od Jacqueline Wilson (protože na té jsem naprosto ulítávala), ale když už mám vybrat jednu, bude to rozhodně její Losa Rose. Ten název se mi hrozně vryl do paměti a vybaví se mi jako první, jakmile zaslechnu slovní spojení spisovatelka Wilsonová.
Příběh se točí kolem problémů v rodině a toho, že to někdy opravdu může zajít příliš daleko. Knížka je vážně povedená a řadím ji mezi takové ty dětské srdcovky.

ZELENÁ

- kniha, která mě rozplakala

Harry Potter a Princ dvojí krve - J. K. Rowlingová

Výsledek obrázku pro harry potter a princ dvojí krve

Dobře, přiznávám, že tady jsem musela přemýšlet fakt dlouho. Já mám totiž takové štěstí, že brečím téměř u všeho. Když mě něco neuvěřitelně dojme, tak jsou slzy přeci povoleny, no ne? Z té záplavy možností jsem nakonec vybrala jednu - u Prince dvojí krve jsem prolila nejvíce slaných vodopádů.
Konec byl dojemný a některé události tohoto dílu jsou dosti nečekané. A jen taková krátká vsuvka - tuto knihu mám ze série nejraději.

ŽLUTÁ

- kniha, která mě rozesmála

Šest vran - Leigh Bardugo

Výsledek obrázku pro sest vran

No, bez diskuze. Zamilovala jsem si tu šestici postav, která nás celým příběhem doprovází. Ačkoli se jedná o takové chladnější fantasy, kde je hlavní podstatou promyšlený, šílenostmi přeplněný plán, humoru je tam vážně dost. Několik úseků jsem si četla vícekrát za sebou a stejně jsem chytila záchvat smíchu jen při začátku.
Abych vám to trošku přiblížila, zkusím najít jednu ze svých oblíbených částí.
"Pustil jsi je brzy, Jespere," namítl Kaz, zatímco postrkoval Matthiase k lodi.
"Udělal jsem to přesně načas."
"Což je na tebe brzy. Až mě budeš chtít příště ohromit, předem mě upozorni."
Jinak samozřejmě tuto knihu řadím mezi ta nejlepší díla, která jsem vůbec přečetla, takže doporučuji všemi jedenácti a dvanácti.

ORANŽOVÁ

- kniha o přátelství

Ostrov lhářů - Emily Jenkins

Výsledek obrázku pro ostrov lhářů

Tady u toho jsem upřímně vážně netušila, dokud jsem si nevybavila román, který jsem četla v létě. Není to tak úplně extrémně o přátelství - je tam totiž mnohem zajímavější zápletka - ale svým způsobem... to kamarádství je jedna z důležitých složek (no, to zní divně, vlastně celý ten odstavec zní divně).
Rozhodně ale stojí za přečtení, protože už jen anotace slibuje něco velkého. A něčím velkým to samozřejmě i končí. Ale to vám nemohu říct, podívejte se na nápis na obálce.

ČERVENÁ

- kniha, která mě šokovala

Prohnilé město - Leigh Bardugo

Výsledek obrázku pro prohnilé město

Ano, ano, tato autorka už tady jednou byla, nejsi slepý, poutníku. Jedná se o druhý díl k výše zmíněnému prvnímu s názvem Šest vran. A jejich úroveň dokonalosti je naprosto neuvěřitelná a vyvážená.
A proč mě šokovalo zrovna Prohnilé město? Tak na to mám dlouhý seznam důvodů. Promyšlenost, prohnanost postav, úžasný humor, skvělý styl, perfektní svět. A taky to, že nemám jedinou výtku, což je asi nejpodstatnější.

HNĚDÁ

- bonusové doporučení

Napůl zlý (série) - Sally Green

Výsledek obrázku pro napůl zlý

A co se týče mého závěrečného doporučení, přikvačím sem s trilogií knih Napůl zlého. Sice to není série, která by zaujímala hned první místo v mém žebříčku, ale i tak se drží hodně nahoře. A taky si myslím, že je tato autorka dost zapadlá, takže se ji snažím trochu prosadit. S těmito knihami se musela opravdu hodně vyřádit, protože to má styl, jiskru i originální námět, což já oceňuji.

DUHOVÁ

- nominuj někoho, kdo by měl také ukázat své barvy

Já nenominuji. Prostě ten, kdo chce, ať se do toho pustí. Ráda se pak mrknu.

Knižní tag je tedy u svého konce. Smutný příběh, nebylo to zase tak těžké. Co je ale horší, zjišťuji, že jsem v dnešní době vážně zaostalá. Pro slovo tag jsem měla jen jediné vysvětlení a nenapadlo mě, že se dá vůbec vykládat jinak. Bohužel... to je tak, když se straníte facebookové generaci.

Mora Leray








Stará známá klasika - Lakomec

11. května 2018 v 20:11 | Mora |  Rychlovky

Lakomec - Molière
Špetka klasiky

Dřív jsem si myslela, že zrovna Molière je jméno, které by se nám mělo s něčím spojit a které je fakt známé. Ale… asi jsem se trošku spletla.
"Ňákej spisovatel hádám." Takhle totiž zněla odpověď mé kamarádky, když jsem se jí jen tak v žertu zeptala, jestli ví, kdo to ten Moliére vlastně je. Nejvíc mě překvapilo, že ona tu svou větu myslela vážně. A jakože... já nechápala. Holt ve 21. století zájem o literaturu silně upadá a já bych se s tím měla smířit.


Teď už ale k této krátké rychlovce, která začíná od nuly a od začátku.

To, že mi jméno Harpagon několik týdnů leželo v žaludku, v hlavě a ve všem ostatním, co vůbec v těle existuje, se mi nijak nezamlouvalo. Blížící se povinná četba mě k té držgrešli dokopala ještě víc, než bych čekala.
Když se řekne Harpagon (pokud se pohybujeme v literárním světě), měl by se nám v mysli hned objevit takový signál, který značí výkřik typu "áha, stará klasika na scéně!". A v tomhle případě je to Lakomec, klasická komedie od francouzského dramatika Moliéra z roku 1668. Dobře, tolik informací zas nepotřebujete, čímž samozřejmě neříkám, že je na škodu si toho pamatovat víc.
Já si v těchto dílech osobně vždycky libuji a teď to nebylo jiné. Vtipné, dobře podané, postav sice dost, ale vzhledem k tomu, že je to psané formou scénáře, čtenář vše pobírá velmi dobře.
Co se týče vydání, ze kterého jsem Lakomce četla… radši se ani neptejte. Stačí prohlásit, že jsem měla v rukou devadesát áčtyřek papíru a postupně je odhazovala na vedlejší hromádku. Z tohohle spisu už to nečtu nikdy, hotovo konec.
Každopádně jsem se bavila. Přečetla jsem celou hru za pár hodin a stěžovat si vážně nemohu. Líbí se mi to.
Je to prostě klasika, která patří k takovému všeobecnému základu. Co víc říct… chápu, že je to tak uznávané. Doporučuji. A neznalcům čtyřicetkrát víc.

Mora Leray
 


Patřím ke Gaunerům aneb Zlatá recenze - Prohnilé město

7. května 2018 v 22:26 | Mora |  Doporučuji všemi jedenácti

A je to tady! Konečně došlo na titul, který budu recenzovat s chutí a pořádným nasazením. Takhle to nebývá zrovna často, takže proč to odkládat? Šup, šup, ať se přidáte ke Gaunerům, Kazovi, Inej a ostatním co možná nejdříve.
Prohnilé město je druhý díl skvělého fantasy od izraelské autorky Leigh Bardugo. Co se týče první knihy, ta u nás vyšla pod názvem Šest vran někdy na začátku září roku 2017. Já se k ní bohužel dostala až o několik měsíců později, čímž jsem si alespoň zkrátila čekání na toto úžasné pokračování. Jestli ses s touto sérií ale ještě nesetkal, poutníku, mrkni se na můj starší, krátký a pocity ovlivněný názor, který jsem napsala pro web databazeknih.cz - Vrány umí zapůsobit.
Abych ale přestala odbočovat od hlavní linky dnešní recenze, začneme se konečně věnovat tomu, co dojatá a unesená kritička uvnitř mě chce.

"Tak jdeme," řekl. "Ukradneme otci peníze."
"Nejsou to tvoje peníze?"
"Dobře, tak si je ukradneme zpátky."
Rozběhli se. "Miluju spravedlivou odplatu," oddychoval Jesper. "Člověk si přitom nádherně natřese játra."
Dirtyhands Kaz Brekker Wall Art ~ $15 ~ Six of Crows Gifts!

Lidé se mě snad tisíckrát ptali: "Jakou knižní sérii máš vlastně nejradši?"
A já jim vždy odpovídala: "Nevím, nemám žádnou nejoblíbenější." Tak to dřív bylo, vážně.
Teď by ale má odpověď zněla úplně jinak. Netradičně, nepochopitelně, vůbec nic bych tím nespecifikovala, ale... ono by to stačilo. "Patřím ke Gaunerům, rozumíš?"

Všem (a tím myslím své věrné kamarády knihomoly) se omlouvám za to, že svůj názor po tolika letech měním. Šest vran je knižní série, která mi z plic vysála veškerý kyslík.
Když jsem se zabaleným Prohnilým městem odcházela z pošty, poskakovala jsem po chodníku jako naprostý blázen a usmívala se od ucha k ucha. Co víc říct, myslím, že se mě obyvatelé našeho sídliště budou ještě nějakou dobu bát.
Ten pocit, když mé oči klouzaly po řádcích dechberoucí anotace, byl jedinečný. Odpověď na otázku "proč?" je zapsaná v dalším proloženém úseku - hlavním popisu knihy.

Kazu Brekkerovi a jeho lidem se podařil nevídaný kousek: vloupali se do nejstřeženější pevnosti světa a ukradli to, za co měli dostat velmi dobře zaplaceno. Místo kýžené odměny však na ně čekala zrada. Podvedeni a oslabeni o jednoho člena, který byl unesen, musí napnout všechny své síly, aby získaly, co jim patří.
V ulicích zkorumpovaného Ketterdamu se mezitím schyluje k válce. Nebezpečná droga jurda parem se stává předmětem hry o moc. Zkáza, kterou za sebou nechává, je děsivá.
Obstojí Kazova prohnanost proti starým i novým nepřátelům?
Zůstanou mu jeho lidé věrní?
Pomstí se za zradu a zabrání rozšíření smrtící drogy, které by mělo nedozírné následky nejen pro griši, ale i pro celý svět?


Nehodlám dodávat, že jsem neváhala ani vteřinu, abych si knihu otočila správnou stranou. Anotace byla naprosto neskutečná. Tečka.


Jakmile jsem Prohnilé město opravdu otevřela a dala se do čtení, nevěřila jsem tomu, nevěřila jsem ani slovu. Jako kdyby mě najednou pohltilo i to, co ještě neexistovalo. Není tajemstvím, že jsem se před několika měsíci zamilovala do prvního dílu. Proto ani není tak překvapivé, že mě opětovné setkání se stylem Leigh Bardugo tak šíleně vyvedlo z míry.

Wylan pokrčil rameny. "Možná. Jsou ale jedy, na které protijed neexistuje."
Jesper si odfrkl. "A proto mu říkáme Wylan van Optimista."

Začínala jsem s úsměvem na rtech, pokračovala s úšklebky a pokřiky, dále se mi na tváři objevovaly výrazy strachu a obav, ke konci jsem měla obličej zmáčený slanými slzami… Každý, kdo mě viděl, by dokázal odhadnout, jakou emoci jsem právě prožívala.
Je naprosto zbytečné vypisovat, o čem v knize vlastně jde… vy to nepotřebujete vědět! Buď vás zaujme anotace, nebo nezaujme. A to už je vaše věc. Dobře, to zní dost egoisticky, sobecky a namyšleně zároveň, ale je to pravda.

Matthias plakáty pečlivě studoval. "Sto tisíc kruge!" Šlehl po Kazovi zlostným pohledem. "Za tolik peněz nestojíš."
Kazovi nenápadně zacukalo v koutcích. "Tržní cena, co naděláš."

Prohnilé město. Skvělý název, dokonalá obálka, příběh plný intrik a zvratů a já se ptám na jediné: Je vůbec možné napsat něco tak úžasného? Kde se Leigh Bardugo vzala? Je to nějaká nadpřirozená bytost? Griša ze řádu Spisovatelů? Ať je to, jak chce, já se jí klaním a vzdávám jí hold.
Závěr? Jsem prostě nadšená, což asi už z mého shrnutí vyplynulo. Po Šesti vranách jsem se bála, že mě Prohnilé město zklame a že nebude tak dobré, ale spletla jsem se. Mimořádně a extrémně.
Šest vran je po dnešku má nejoblíbenější série a dost pochybuji, že v nejbližší době najdu něco, co ji překoná. Tyto dvě knihy jsou mistrovská díla, můj záchranný člun, když nebudu vědět, co dělat - věřte mi, že po těchto úžasných příbězích sáhnu jako po prvních.

A protože chci být skutečně milé děvče, přidávám sem i malou ochutnávku v podobě vyfocené stránky. Teď už stačí jen říct - užijte si ukázku a jděte okamžitě kupovat Prohnilé město.


Mora Leray

Vražedná léčba - James Dashner

3. května 2018 v 15:50 | Mora |  Amatérské recenze

Poslední z hlavní trilogie

Díl, který má ukončit vše

Znovu od skvělého Jamese Dashnera

Výsledek obrázku pro vražedná lečba james

Dobře, ten úvod je jako filmová upoutávka, já vím...
Sice po dlouhé době, ale ano, jsem tady! A přináším s sebou další z mých šílených recenzí, která bude jistě zase děsně překombinovaná… ale nepředbíhejme.
Do čeho mám v plánu se tedy dnes pustit? Hádám, že už víte. Na konec třetího dílu jsem se dostala už včera večer, bohužel jsem ale byla příliš líná na to, abych rychlou recenzi sepsala hned poté.

Vražedná léčba je kniha, která uzavírá děj hlavní linky, kdy je svět pohlcen erupcí. Líbilo se mi to. Hezky a stručně řečeno.
Celkově jsem s Labyrintem víceméně spokojená, ale výtky mám vždy… přeci jen to nebylo něco, co by mě nějak extrémně nadchlo. Troufám si říct, že znám lepší knihy. A kdybych měla hodnotit, stále si myslím, že první díl se mě dotkl nejvíce a udělal na mě ten nejlepší dojem.

Co musím pochválit je korektura knihy, že bych konečně dostala nějaké normální vydání, ve kterém není chyb jako vos na pivu? A jako vždy byla moc hezká i obálka, což je jen taková krátká vsuvka.
Co se týče děje, napínavé to bylo od začátku až do konce, popravdě jsem se ale docela trefila s tím, jak to dopadne. V tomto případě jsem asi byla ovliněna filmem, jenž jsem si pustila dříve, než jsem se vrhla na knihu.
A teď přijde zásadní otázka… Může mi sakra někdo vysvětlit podle čeho přesně byl natočený film, který měl být, pokud jsem dobře informována, podle KNIH od JAMESE DASHNERA? Vážně tam nevidím sebemenší podobu. Jednička ještě docela sedí, dvojka jde úplně mimo a trojka…? Jako kdyby prostě vymysleli nový děj. Každopádně ale musím uznat, že ani filmové zpracování není zlé. A to říká člověk, který filmy absolutně nesleduje, tudíž je to asi velký úspěch.

Líbilo se mi to, hitparáda to není, ale jsem opravdu ráda, že jsem konečně sérii Labyrintu dokončila a že už nejsem v kolektivu svých přátel tak zaostalá. Víte, ono není příjemné nevědět, o co jde, a nechat si spoilerovat všechny možné napínavé úseky z posledních stránek.

Horizontální prokrastinátor a jeho super pořádek - Umění prokrastinace

22. dubna 2018 v 19:21 | Mora |  Rychlovky

Umění prokrastinace

John Perry

- doba čtení: pár hodin
- datum vydání: 2013

Výsledek obrázku pro umění prokrastinace

Kdybych se před několika dny nezastavila v knihovně u oddělení psychologie, asi bych se k této knize v životě nedostala. Slovo prokrastinace je pro mě takový magnet, protože jsem ho pochytila před rokem od svého kamaráda, který ho používal (hlavně v humorném a sarkastickém spojení) až příliš často. Takže jakmile jsem zahlédla název psaný červenými písmeny, vyhlížejícími na mě z poličky vedle nějakých rad pro zlepšení osobnosti, neváhala jsem a vytáhla si knížku ven. A nelituji toho.
Vážně musím uznat, že to bylo velmi příjemné čtení. Vtipné, pohodové, klidné, poučné… Dílko se mi moc líbilo, hlavně jeho humorná forma. V některých částech jsem se skutečně našla, což tedy nevím, jestli je zrovna dobrá informace, ale budiž. Naštěstí nemohu říct, že jsem naprostá prokrastinátorka, to je mé jediné štěstí.
Takové typy knih většinou nečtu (fantasy - můj život), ale mám za to, že je někdy dobré mrknout i na něco jiného. A tentokrát to byla ohromně zajímavá zkušenost.
S většinou názorů, které v knize jsou, souhlasím. Především se mi zamlouvá uvedení faktu, že se prokrastinátoři dělí na horizontální a vertikální, přičemž tyto dva tábory mezi sebou válčí. Nemohu říct, že to není pravda. Sama znám hned několik tzv. vertikálních organizátorů, kteří si s horizontálními ve všem absolutně protiřečí.
Myslím, že kniha za přečtení stojí. Ačkoli ke konci trochu ztrácela dech a vtipných příkladů ubývalo, vydržela jsem až do závěru a čtení si přesto užila. Zkrátka se mi to líbilo, i když to bylo něco zcela jiného, než čtu normálně.

Mora Leray

Ve zmateném chaosu podruhé - Spáleniště: Zkouška

15. dubna 2018 v 18:28 | Mora |  Amatérské recenze

Spáleniště: Zkouška

autor: James Dashner
datum vydání: 2014
mé hodnocení: 76%
doba čtení: *počítá* čtyři dny
žánr: sci-fi, akční

"Guty. Jestli mi nějaký zombík začne žrát nohu, zachraň mě!"

Můj drahý příteli! Mluvím k tobě, ty jeden internete. Asi bych ti měla poděkovat, že jsi mi včera vypadl, jinak bych se ke konci Spáleniště tak rychle nedostala. Je to tvá vina, že nyní přepisuji tuto recenzi z papíru do počítače.
Každopádně jsem i tak byla dost nadšená, téměř polovinu soboty jsem strávila čtením. Konečně se vrací ta doba, kdy jsem schopná číst a pomalu ani nejíst. To jsou ty knihomolské zvyky.
Nicméně tímto odbíhám od tématu. Sobota byla skvělý den, až na pozdní večerní hodiny. V tomto čase jsem se snažila vyplodit smysluplnou recenzi a často jsem se popadala za hlavu, protože jsem jaksi ani netušila, jestli se mi to líbilo, nebo ne. Teď se ale mrkneme na to, CO jsem vlastně četla a s ČÍM přesně jsem měla takový problém.

Co jsem četla? Asi naprostou šílenost. Ačkoli jsem doufala, že tentokrát knihu od Dashnera nebudu zavírat s otevřenou pusou, stalo se to znovu. Fakt jsem se přistihla, že v průběhu závěru pořád kleju něco ve smyslu "wtf", "cože?" a "co je tohle zase za masakrózní bombu?".
Rychle se mrkneme na anotaci, ke které řeknu jen, že je stejně dobrá jako ta minulá. Pecka.

Labyrint byl teprve začátek. Nalezením cesty z labyrintu to mělo skončit...

Už žádné hlavolamy. Žádné proměnné. A žádné běhání. Thomas byl přesvědčený, že když se jim podařilo uniknout, vrátí se on i Placeři ke svým dřívějším životům. Nikdo však ve skutečnosti netušil, do jakého života se vracejí. Země, sežehnutá
slunečními erupcemi a spálená novým, krutým klimatem, se změnila v pustinu. Vláda se zhroutila - a s ní i pořádek. Rozpadajícími se městy teď bloudí "raplové", lidé pokrytí hnisavými ranami, které infekční nemoc nazývaná erupce dohání k vražednému šílenství. Hledají, kde by našli další oběť... a potravu. Pro Placery běhání zdaleka neskončilo. Namísto svobody zjišťují, že mají před sebou další zkoušku. Musejí překonat Spáleniště, nejvíc sežehnutou část planety, a do dvou týdnů dorazit do bezpečného útočiště. A organizace ZLOSIN se postarala o to, aby uzpůsobila proměnné a nastavila šance v jejich neprospěch. Thomase čeká zkouška ohněm - skutečně přechovává někde v hlavě tajemství svobody? Nebo bude věčně vydán ZLOSINu na milost?

Začalo to poklidně, autorův sci-fi styl se objevil v plné parádě a do děje jsem skočila hned. A pak to najednou přišlo. Zmatek a chaos. Akce, která se nezastavila. Prostě to jelo.
Nevím, zdálo se mi, že se Dashner rozhodl, že zamotá úplně všechno dohromady, aby to postrádalo smysl. Jako kdyby tam naházel i zápletky z jiných knih. Těžko říct, jestli je to dobře. Na mě to tak nepůsobilo. Jasně, akci by kniha postrádat neměla, ale tady toho bylo asi i zbytečně moc.
Každopádně je to jako vždy čtivé a svižné, což opravdu obdivuji.

"Právě řekl, že má rád chuť očí," ozval se Pánvička. "Myslím, že to z něho magora dělá."

Co se postav týče, Minho je super. Sice mě někdy naprosto vytáčí svým bojovným charakterem, ale jakmile dojde na jeho humor, všechny mé pochybnosti se vyrovnají. Mám ho nejraději. "To je největší plopákovina, jakou jsem v životě slyšel."
Teresu nesnáším - a nehodlám k ní nic jiného dodávat.
Co ale dodám, je to, že jsem na skoro všechny postavy měnila názor. Bohužel nevím proč, asi to na čtenáře prostě působí dojmem, že neví, co má od kterého člověka čekat.
Ale ano, líbilo se mi to. Obálka je naprsoto úžasná, anotace jakbysmet, a i když mé nadšení oproti prvnímu dílu trochu opadlo, nemohu říct, že jsem zklamaná. Jen si myslím, že Labyrint má trochu nevyužitý potenciál.
Ačkoliv jsem tisíckrát nadávala, že netuším, co sakra je autorovým záměrem, tak jsem spokojená.
Zatím nemám k dispozici třetí díl, ale jsem odhodlána na něj vyčkat. Jsema ž příliš zvědavá na to, abych sérii Labyrintu na tři roky odložila.
Prostě - stojí to za to, za pokus nic nedáte.

Newt zkoušel štěstí se dveřmi, ale výsledek byl stejně marný.
"Jsou zamčené," zabručel, když to nakonec vzdal a nechal ruce ochable klesnout podél těla.
"Neříkej, génie," rýpnul si Minho. Silné paže měl spojené a napjaté, protkané naběhlými žilami. Thomas měl na zlomek sekundy pocit, že opravdu vidí, jak v nich pulsuje krev. "Už se nedivím, že tě pojmenovali po Isaacu Newtonovi - když ti to tak obdivuhodně pálí."

Výsledek obrázku pro spáleniště zkouska

Mora Leray

V Labyrintu přes noc zaručeně nezůstávám! - Labyrint: Útěk

10. dubna 2018 v 21:58 | Mora |  Amatérské recenze

"Teď mě poslouchej, bažo. Posloucháš mě pořádně?"
Já osobně doufám, že mě posloucháš, bažo. Dneska mám v úmyslu vyprávět ti o svém zážitku v prvním díle Labyrintu.
Myslím, že James Dashner je opět jeden z těch autorů, jejichž jména na nás někde prostě vybafnou. A jeho série Labyrint je hodně známá. Abych se přiznala, já si ji dala pod lupu až tento rok. Někdy v červnu 2017 jsem totiž četla prequel s názvem Rozkaz zabít a teprve před týdnem jsem začala s první dílem, jsem tedy odhodlaná to hodnocení rozjet v pořádné parádě.
Opětně se jedná o recenzi, která je psaná jiným stylem. Upřímně… tento volnější systém se mi začíná více zamlouvat, takže je možné, že už všechny mé názory budou konstruovány takto (kromě tzv. rychlovek samozřejmě).

Obálka je tak jednoduchá, že je až magicky dokonalá. Ne, teď vážně. Mám velmi ráda lehké obálky, které nejsou přeplácané a které o příběhu něco vypoví. Tady jsem si jasně řekla, že na mě číhá něco, co je:

a) drsné - splněno
b) napínavé - splněno
c) zmatené - splněno (111/10)
d) tajemné - splněno

Co se týče Dashnerova stylu psaní, prostě si představte sci-fi určené pro YA skupinu čtenářů - čte se to jedna báseň. Vše je uvěřitelně vykreslené a skvěle pasuje k temnější atmosféře, je to poutavé, svižné a jednoduše fajn. Co dodat?
Pokračujeme a mrkneme se na anotaci (přepisováno z obalu knihy).

Jestli se nebojíš, nejsi člověk.
Když se Thomas probere, pamatuje si jen svoje jméno. Ocitl se mezi cizími chlapci - jejichž vzpomínky jsou taky pryč.
Za vysokými kamennými hradbami, které obklopují Plac, je nekonečné proměnlivé bludiště. Představuje jedinou cestu ven - a zatím se z něj nikdo nedostal živý.
Všechno se změní.
A pak se objeví dívka. Vůbec první dívka. A zpráva, kterou nese, je děsivá.
Vzpomeň si. Přežij. Uteč.

Bažo, poslouchej mě prostě, jasný? Anotace je sama o sobě dokonalost, nad kterou by se měl pozastavit i člověk, jenž se nijak zvlášť ve sci-fi žánru neorientuje.
Námět příběhu jsem zhodnotila ve svém kritickém měřítku jako zajímavý. Ačkoli bylo v poslední době vydáno hodně knih na tento styl, Labyrint se od nich odlišuje, protože dokáže zaujmout už jen samotnou inovativní myšlenkou. Bohužel mě ale velmi zklamal začátek. Možná jsem ovlivněná tím prequelem, přeci jen jsem ho četla dříve a on vlastně vyšel později než samotný Labyrint, ale prostě se mi nelíbilo uvedení do děje, čekala jsem něco… napínavého, avšak dostalo se mi jen toho, že se hlavní postava ocitla v nějaké kleci.
Dějová linka byla ale svižná, co si budeme povídat, od začátku do konce to mělo ty správné grády, vůbec jsem se nenudila, a tak to má být.

"Ona… ona na mě mluví. Uvnitř hlavy. Právě řekla moje jméno!"
"Cože?"
"Přísahám." Svět se kolem něho točil, tlačil se na něj, drtil jeho mysl. "Já… slyším v hlavě její hlas - nebo něco… ve skutečnosti to není hlas…"
"Sedni na zadek, Tommy. O čem to žvaníš, kruci?"
"Newte, já to myslím vážně. To… ve skutečnosti není hlas… ale zároveň je…"

A začínáme rýpat, chichichi…
Přišla mi docela zvláštní Thomasova náhlá myšlenka, že se chce stát běžcem. Sice se to nakonec rádoby vysvětlilo, ale i tak mi to tam nějak nesedělo. Netušila jsem, proč je ta jeho touha tak silná a celkově to bylo takové hodně zmatečné… nevím, tuto část bych asi jako spisovatelka trošku pozměnila, ale co já mám do toho co mluvit, že… Nic s tím neudělám.
Když jsem se dostala na závěr - seděla jsem v autobuse jen tak mimochodem - upadla mi kniha na zem, vyklouzlo ze mě jen tiché vykřiknutí typu "Co to sakra bylo, what?!" a začala jsem se smát, protože se na mě dost lidí otočilo. Dělat trapasy ve spojení se čtením knih je asi moje specialita.
Ale ano, když odečtu nějaké své výtky, líbilo se mi to.
Ještě bych se ráda vyjádřila k postavám. Co se Thomase týče, byl jiný, jak se vlastně dalo očekávat. Přeci jen je to sci-fi. Nedá se to považovat jako chyba, i když někdo by asi mohl tvrdit něco jiného. Říkejte si, co chcete, já mám Thomase ráda. Ale! Je tu jedno velké ale! Thomas není v mém žebříčku oblíbených postav z Labyrintu č. 1.
První místo obsadil Minho a druhé si po dlouhém váhání zabral Newt. Myslím, že tihle dva pro mě byli největší jedničky. A Minho je zlato, naprosté zlato.
Takže takto, shrňme si to v bodech (jsem totiž příliš líná rozepisovat se do sáhodlouhých vět, víte, to je ta děsná vlastnost, kdy se sotva zvednete ze židle, natož ještě psát delší věty… co to tu sakra melu a proč si protiřečím?)

1. Bylo to fajn.
2. Když odečtu nedostatky a drobné nesrovnalosti, zpracování je hodně dobré.
3. Celkově se mi to prostě zamlouvá.
4. Vydání bez chyb - chválím, chválím, chválím!
5. Jako úvod se mi to zdá ideální.

Mé hodnocení sice není nijak extra vysoké, ale i přesto se mi to líbilo a já se vesele pouštím do Spáleniště: Zkouška, které jsem včera ukořistila v knihovně a byla jsem z toho hrozně šťastná.
Co se týče tohoto prvního dílu, nezbývá mi než poděkovat milé knihovnici, jež mě k Labyrintu: Útěk dovedla. Za pár dní mě tu máte zpátky, můžete třikrát hádat, s čím se tu objevím. Už jsem vám to totiž prozradila. Dnes se s vámi loučím, Placeři (slang se stále projevuje, sakra).

Minho z filmového zpracování na závěr.

Výsledek obrázku pro minho labyrintMora Leray

Nemáš city? Lžeš!

9. dubna 2018 v 17:25 | Mora |  Jak to vidím já?
"Rozum by měl mít kadý rozumný člověk, ale kdo je dnes na světě vlastně rozumný?" Mora, 9. 4. 2018 (hodina matematiky, na které pomalu, ale jistě usínala, protože už měla vše spočítané)

Jak je to vlastně s rozumem a citem? Jak to nazvat? Jsou to dvě rozdílné věci, ale i přesto spolu nějak souvisí. Souvisí spolu úzce a zároveň široce. To je ale zapeklinost, milí černí havrani, nemyslíte?
"Nemám... city, pro-prostě je nemám!" Moc dobře si vzpomínám na tuto větu, kterou ze sebe vysoukala má (teď už bývalá) kamarádka. Ona... nebyla lehká osobnost, naopak. Její charakter byl děsně složitý, trpěla depresemi, zkrátka si neprocházela ničím lehkým. A já ji chápala. Jenže když o sobě, po nějakém jejím duševním převratu nebo co za to sakra mohlo, prohlásila, že žádné city nevlastí, že namísto jejího srdce zeje černá díra, že její mysl byla pohlcená bezcitným šerem... ze mě se stal pravděpodobně psycholog. Dobře, to zase ne, to je až moc odborné označení. Jsem takový ten typ člověka, který rád dává rady o něčem, o čem neví zhola nic. Smějte se tomu, nebo nesmějte, je to pravda. A představte si - tahle šílenost mi vychází. Na ni totiž zafungovala. Teď je v pohodě, směje se, deprese ji opustily... a už se se mnou nebaví, protože jsem jí prý zničila život. No to jsou mi věci, že?

Neexistuje, že by někdo city neměl, stejně jako kdyby někdo neměl rozum. I když je člověk sebenabubřelejší (to co je za slovo, povězte mi), nějaký záchvěv citu v sobě najde. Neříkejte mi, že kdybyste si prohledali mozek, že nenajdete ani špetku toho zatraceného rozumu. Každý z nás ví, kde je jeho hranice a kde je dobré přestat, to jsou základy toho, že rozum máme. Bohužel je tu jiná věc. Používáme ten rozum? Jasně, víme, kde je naše hranice, víme, kdy máme skončit s něčím, co se nám vůbec nelíbí, ale... jsme schopni to vlastně udělat, nebo si toto jenom myslíme a pokračujeme vesele nevesele dál?

A co se citu týče, nejde nemít city. Nemůžeme mít přece na všechno naprosto neutrální názor.
Hele, letadlo - nic.
Mňam, dobré jídlo - nic.
Koukej, vznášející se kráva, která ze sebe chrlí barevné balónky - nic.
I když naše pocity nedáváme najevo, něco cítíme, alespoň trošku. K citům se vztahuje především láska, ale nemusí to vždy tak být. Můžeme cítit štěstí, které nás najednou obklopilo. Můžeme cítit smutek, který nás náhle zavalil, protože třeba začalo pršet. A můžeme se cítit skvěle, protože jsme konečně našli ten ztracený rozum.

Zamotala jsem se do toho, ale úplně.

Rozum a cit jsou propojeny maličko, je mezi nimi tenké vlákno, které by se ale dalo v některých případech snadno přetrhnout.
Nemám rozum a nemám city - toto jsou odlišné věty. Ale to už po mém psychologickém, rádoby inteligentním výkladu asi víte.

Mora

Krok do neznáma v jiném slova smyslu

5. dubna 2018 v 16:44 | Mora |  Jak to vidím já?
"Stačil jediný krok a mohla jsem nadobro zmizet, mohla jsem se ztratit v mlze, mohla jsem létat jako ptát. Záviděla jsem tolika lidem a stále jsem chtěla víc... a tak jsem se najednou rozhodla." - Mora Leray (5. duben 2018 - hodina odborného zeměpisu)

Jsou chvíle, kdy netušíme, která z našich možností je ta pravá.
Jsou taky chvíle, v nichž jsme si naprosto jisti, co máme udělat dál.
A jsou taky chvíle, kdy se sice dokážeme rozhodnout, ale nezvládneme uskutečnit ten jediný krok, jenž nás od neznámého místa dělí.
Je logické se bát. Kdo by se nebál? Když si představíme...
Máme dva různé vzdělávací kurzy, které se konají teď a dlouho se opakovat nebudou a které jsou ještě jako na potvoru ve stejný termín. Jeden z nich poskytuje něco, co se chcete naučit už spoustu let, ale stále jste k tomu neměli příležitost. Ten druhý vás doslova odstrašuje a vůbec na něj nechcete jít, ale vaši rodiče doslova trvají na tom, abyste tam chodili, protože vám to přinese důležité vědomosti. Co si vyberete? Nevíte, co vás čeká na kurzu prvním, ale také netušíte, jak se to může vyvinout na lekci, o kterou absolutně nestojíte.
Je to trochu zvláštní příklad, ale malý náznak určitého kroku tam je, je tam vidět to rozhodnutí. Někdy prostě musíme něco určit, aniž bychom věděli, co na nás vlastně čeká.
Já takto už rozhodla... a kolikrát! Nesčetněkrát jsem se rozhodla pro něco neznámého a byla jsem nadšená. Vzápětí jsem učinila další krok a všechno se zvrtlo. Je to nevyzpytatelné.

Jak to jen říct, vkročit prostě můžeme kamkoliv. A jestli to bude špatné či dobré místo, je jenom na shodě okolností a vašem vymyšleném osudu.

Kam dál